William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

JAK SE VÁM LÍBÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scena 7.

Les.

Prostřený stůl. – Vystoupí starší Vévoda, Amiens a Šlechtici jako psanci.

VÉV.: Ba myslím, že se v zvíře proměnil,
neb v lidské podobě ho nalézti
zde nikde nemohu.

PRV. ŠLECH.: V ten právě mžik
nám odsud odešel; byl vesel tady,
že slyšel píseň.

VÉV.: Stává-li se on,
jenž souhrnem jest všeho nesouzvuku,
teď hudbě přístupným, tož za krátko
ve hvězdných sférách rozlad nastane.
Nuž, vyhledejte ho a řekněte,
že chci s ním mluvit.

Vystoupí Jaques.

PRV. ŠLECH.: Uspořil mi práci,
neb zde přichází sám.

VÉV.: Nuž, pane, jak?
Co je to za způsob, že ubohé
své přátely zde prahnout necháte
po vaší společnosti? Nuže, jak? –
jste vesel!

JAQ.: Blázen, blázen! – potkal jsem
zde blázna v lese, strakatého blázna; –
ó bídný světe! – Jak jsem jídlem živ,
já potkal blázna! On se natáhl,
jak dlouhý byl, a hřál se na slunci
a spílal od plic paní Štěstěně,
ba přímo od plic; a přec strakatý
to blázen byl. Dím: „Dobré jitro, blázne!“
„Ne,“ praví on, „dřív, pane, nezvete
mne bláznem, než mi nebe štěstí dá.“
A potom vytáh‘ z kapsy hodiny
a hledě na ně okem zkaleným
dí velmi mudrácky: „Je deset hodin.
Tak vida,“ praví, „jak se točí svět.
Jen hodina je tomu, bylo devět
a za hodinu bude jedenáct –
Tak zrajem‘ od hodiny k hodině,
pak hnijem’ od hodiny k hodině
a na tom visí tak ta pohádka.“
Když slyšel jsem, ten blázen strakatý
jak filosofuje tak o čase,
mé plíce jako kohout začaly
mi kokrhat, že blázni mudrují
tak hluboce, a smál jsem se a smál,
smál hodinu po jeho orloji.
Ó čacký blázen! Blázen ctihodný!
Ba není nad strakatý bláznův šat!

VÉV.: A kdo ten blázen jest?

JAQ.: Ó,  vzácný blázen!
Byl dvořanem a povídá, že dámy,
když jenom mladičké a krásné jsou,
též mají dar to vědět. – V mozku svém,
jenž vyschlý jest jak zbytky sucharu,
když přijdem z cest, má divné příhrady,
kam nacpal různá pozorování,
jež po trolcích pak zase udává.
Ó, kéž bych bláznem byl! Má ctižádost
jde jenom za strakatou kazajkou.

VÉV.: Tu dostaneš.

JAG. Toť kýžený můj šat;
jen žádám, byste lepší soudnost svou
všech zbavil domněnek, jež rostou tam,
že moudrý jsem. Chci všechnu volnost mít,
tak velkou svobodu jak vítr má,
v tvář zadout, komu chci: toť právo bláznů.
A ti, jež zasáhne mé bláznovství
co nejperněj‘, se nejvíc musí smát.
A, pane, proč? – To proč je zřejmé tak,
jak cesta do veského kostela:
ten, koho blázen moudře pošlehne,
si velmi pošetile počíná,
když, třeba ho to bolí, nedělá,
jak toho šlehnutí by necítil;
neb jinak pošetilost moudrého
se odhalí i střelou bláznovou,
již vyslal na zdař bůh. Šat strakatý
mi dejte jen a volnost promluvit
jak chci, a naskrze vám vyčistím
to shnilé tělo světské nákazy,
jen trpělivě přijme-li můj lék.

VÉV.: Fi! – já ti povím, co bys udělal.

JAQ.: Co, kýho šlaka, jiného, než dobro?

VÉV.: Hřích podlý páchal bys, hřích káraje;
neb sám byťs prostopášník smyslný
jak (...)

(......)