William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

JAK SE VÁM LÍBÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scena 3.

Les.

Vystoupí Rosalinda a Celia.

ROSAL.: Nu, – co tomu říkáš? Nejsou již dvě hodiny pryč? – A po Orlandovi ani vidu, ani slechu!

CELIA: Ručím ti za to, že z čiré lásky a žhoucího mozku vzal luk a šípy, a – šel spat. Hle, někdo přichází.

Vystoupí Silvius.

SILV.: Mám, švarný jinochu, k vám poselství;
má Phoebe kázala mi, dát vám toto;
já neznám obsah, pokud soudím však
dle čela mračného a nevrlých
těch posuňků, jež při tom dělala,
když psala to, zní as to hněvivě.
Mně odpusťte; jsemť nevinný jen posel.

ROSAL.: Tím listem věru trpělivost sama
by rozjítřila se a zahrála
si na křiklouna; snésti toto zde
by znamenalo všechno možné snést.
Dí, že jsem nehezký a nezpůsobný,
že hrdý jsem a že by nemohla
mne milovati, kdyby muž tak vzácný
byl jako Phoenix. – U všech rohatých!
vždyť její láska není zajícem,
jejž honím já! – Proč takto píše mně?
Slyš, pastýři, ten list vymyslil‘s ty. –

SILV.: Ne, ujišťuji vás; já obsah neznám; to psala Phoebe.

ROSAL.: Mlč, ty blázen jsi
a láska dohnala tě do krajností.
Já viděl její ruku; kožená
to ruka jest a jako pískovec
je zbarvena. Já vskutku myslil si,
že navlékla své staré rukavice;
však její vlastní ruce byly to.
Má ruku selskou; to však jedno již; –
já dím, ten list že nevymyslila;
toť mužský výmysl i rukopis.

SILV.: Jest její, dojista.

ROSAL.: Toť křiklounský a neurvalý sloh,
sloh pro rváče; aj, vždyť se na úkor
mi staví, jako Turek křesťanu.
Ba něžný ženský mozek nemohl
by zrodit surovost tak obrovskou,
ta ethiopská slova, černější
v svém účinku, než jsou v svém černidlu.
Nuž, chcete poslechnout, co psáno zde?

SILV.: Když libo vám, – neb nikdy neslyšel
jsem z toho ničeho; však vyslechl
jsem krutost Phoebinu až přes příliš.

ROSAL.: Tož po Phoebinsku na mne doráží –
Nuž, poslyšte, co píše, tyranka.

(Čte.)

V pastýře-li bůh se vdech‘,
žes tak dívčí srdce sžeh‘?
Může-li ženská tak láteřit?

SILV.: To nazýváte láteřením?

ROSAL.: Proč, své božství odvrhnuv,
sienským srdcem válčíš?-mluv!
Zda kdy jste slyšel také řádění? –
Když se lidský zrak mi dvořil,
nezranil mne, nepokořil.
Chce říci, že já jsem zvíře. –
An tvůj hněvný, světlý zrak
lásku ve mně vznítil tak,
jaký účin by, ó žel!
vlídný teprv pohled měl?
Káral’s mne, já láskou vzplála;
což bych, kdybys prosil, dala?
Ten, kdo nese ti ten vzkaz,
nezná mého srdce hlas;
listem po něm věděti
dej mi, zdali obětí
přijme mládí tvé a cit
vše, co mohu dát, ty vzít, –
Neb rci, že nemám naděje,
a smrt mi klidu dopřeje.

SILV.: To nazýváte plísněním?

CELIA: Ach, ubohý pastýři!

ROSAL.: Ty ho lituješ? – nikoliv, nezasluhuje politování. – Proč miluješ takovou ženu? – Jak, dát ze sebe udělat nástroj, na němž se hrají falešné tóny? – Toť nesnesitelno! – Nuže, hned půjdeš k ní, – neboť jak vidím, láska z tebe udělala krotkého hada, – a řekneš jí toto: – miluje-li mne, že jí poroučím, aby milovala tebe; nechce-li, mou že (...)

(......)