William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

JAK SE VÁM LÍBÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scena 3.

Komnata v paláci.

Vystoupí Celia a Rosalinda.

CELIA: Slyš, sestřenko! – Slyš, – Rosalindo! Mílek nám buď milostiv! – Ani slova?

ROSAL.: Ani jediného, i kdybych měla odehnati psa.

CELIA: Ne, ne, tvoje slova jsou příliš drahocenná, než abys jimi házela po psech. Hoď několika po mně a třeba mne jimi zraň, jen pověz, proč’s tak zamlklá.

ROSAL.: To by bylo veta po dvou sestřenkách: jedna poraněna tím proč, a druhá připravena o rozum, – proč nevědouc.

CELIA: A jest to vše pro tvého otce?

ROSAL.: Nikoliv; – něco z toho pro dítě mého otce. Ó, jak pln lopuchu jest ten všední svět!

CELIA: Jsou to jen lopuchy, sestřenko, házené na tebe svátečním rozmarem osudu. Když nechodíme ušlapanými stezkami, i na sukně se nám navěsí.

ROSAL.: Se sukně bych je setřásla; ale to bodláčí, vězí mi v srdci.

CELIA: Hleď je tedy vypleti.

ROSAL.: To chtěla bych, kdybych tam jen mohla přesaditi jeho.

CELIA: Mlč, mlč; – zápol se svými city.

ROSAL.: Ó, ty se přidávají k straně lepšího zápasníka, než jsem já.

CELIA: O mnoho štěstí k boji! však to s ním časem zkusíš, vzdor tomu, že podlehneš! – Ale dejme těm žertům výpověď a mluvme spolu docela opravdově. – Jest to možné, žes tak náhle pojala tak mocnou náklonnost k nejmladšímu synu starého pana Rowlanda?

ROSAL.: Vévoda, můj otec, miloval jeho otce z hloubí duše.

CELIA: Následuje z toho, že ty máš z hloubí duše milovati jeho syna? Když tak, musela bych ho nenáviděti, neboť otec můj z hloubí duše nenáviděl otce jeho; a přec Orlanda nemám v nenávisti.

ROSAL.: Jen, prosím tě, neměj, – k vůli mně.

CELIA: Proč bych ho nenáviděla? což není hoden všeho dobrého?

ROSAL.: Nech mne ho tedy milovati proto a ty jej miluj, protože já ho miluji. Hleď, zde přichází vévoda.

CELIA: Oči plné hněvu.

Vystoupí Vévoda Frederick a Dvořané.

VÉV. FRED.: Co nejrychleji, slečno, můžete,
se vypravte a opusťte náš dvůr.

ROSAL.: Já, strýce?

VÉV. Fred.: Ano, vy. Za deset dní
když budeš dopadena v okolí
kdes dvora našeho na dvacet mil,
smrt stihne tebe.

ROSAL.: Prosím, Výsosti,
ať nesu v dál své viny vědomost;
vždyť, pokud sama sobě rozumím
a pokud svoje vlastní přání znám
a nesním-li, či nejsem šílena,
- což, doufám, nejsem,– vzácný strýče můj,
ni jednou nezrozenou myšlenkou
jsem nekřivdila Vaší Výsosti.

VÉV. FRED.: Tak mluví všichni zrádci; očista
v jich slovech kdyby spočívala jen,
jsou všichni nevinni jak svatost sama.
Měj dosti na tom, že ti nevěřím.

ROSAL.: Však vaše nedůvěra zrádkyní
mne nemůž učinit; tož řekněte,
v čem podezření to se zakládá?

VÉV. FRED.: Tys dcerou svého otce, na tom dost.

ROSAL.: Tak byla jsem, když vaše Výsost vzala
mu jeho vévodství; tak byla jsem,
když vaše Výsost vypudila jej.
Můj pane, zrada není dědičná,
a přejde-li snad na nás od přátel,
 zdaž můj to hřích? – Můj otec nebyl zrádce.
Tož, dobrý pane můj, jen křivě tak
mne neposuzujte a nemyslete,
že zrádkyní jest moje chudoba.

CELIA: Můj drahý kníže, (...)

(......)