Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X

Rozednívalo se již, když najatý průvodce, jdoucí vedle koně Jurandova, se zastavil a řekl:

„Tamhle, pane, je Ščitno, nyní již dojdete sám.“

„Dojdu,“ odpověděl Jurand. „Vrať se domů, člověče!“

A sáhnuv do kožené brašny, vyňal z ní stříbrný peníz a podal jej průvodci. Sedlák, zvyklý spíše ranám než darům z rukou křižáckých rytířů, nechtěl téměř ani svým očím věřiti. Konečně, uchopiv peníz, objal oběma rukama třmeny Jurandovy a volal:

„Ó Ježíši! Ó Maria! – Bůh zaplať vaší milosti!“

„S Bohem!“ řekl Jurand a popojel kupředu.

Čím více se blížil Ščitnu, tím více se silnice netoliko rozšiřovala, ale také na ní bylo hojně lidí. K městu jely vozy s dřívím a se slámou. Sedláci hnali dobytek. Od jezer vezli na saních zmrzlé ryby. V městečku bylo ještě hlučněji a ještě více lidí, ale ustupovali přece kvapně ozbrojenému rytíři z cesty, ten pak projel hlavní ulicí a zabočil k hradu, který zahalen v ranní mlhu zdál se ještě spáti. Avšak všecko vůkol nespalo, aspoň nespali havrani a krkavci, jichž celá hejna se vznášela nad cestou ke hradu mírně stoupající. Jurand, přijeda blíže, brzy poznal příčinu toho ptačího sletu. Vedle cesty, vedoucí k hradní bráně, stála veliká šibenice, na níž visela těla čtyř mazovských sedláků. Jurand, jeda kolem, požehnal se křížem, přiblížil se k příkopu a stanuv před padacím mostem, zatroubil. Pak zatroubil podruhé, po třetí a čekal. Na hradbách nebylo ani živé duše. Ale po chvíli se zvedla se skřípotem těžká kovaná mříž ve zdi vedle zámku brány, a v otvoru se objevila vousatá tvář německého pacholka.

„Wer da?“ zeptal se drsný hlas.

„Jurand ze Spychova!“ odpověděl rytíř.

Po těch slovech mříž opět zapadla a nastalo ticho.

Čas utíkal. Za branou nebylo slyšeti ani hnutí.

Jurand stál ještě dlouho, pak ale zvedl roh a zatroubil znovu. Avšak zase mu odpovědělo mlčení. Tu pochopil, že jej zdržují před branou z křižácké hrdosti, která byla vůči přemoženému bezmezná, proto, aby jej jako žebráka pokořili. V prvním okamžiku se v něm vzbouřila krev: zmocnila se ho chuť, sestoupiti s koně, vzíti jeden z kamenů, které ležely u příkopu a mrštiti jím do brány. Ale vzpomenuv, proč sem přijel, vzpamatoval se a přemohl:

„Což jsem se neobětoval za dítě?“ řekl si v duchu.

Zatím se nad ozubenou zdí počalo cosi černati. Ukazovaly se kožešinové čepice, tmavá kápě, ba i kovové přilbice, z pod nichž na rytíře zvědavé oči vyhlížely. Přibývalo jich každým okamžikem, protože ten strašný Jurand, sám před křižáckou branou čekající, nebyl pro posádku podívanou lecjakou. Kdo jej dříve spatřil před sebou – spatřil smrť a nyní bylo možno docela bezpečně na něho hleděti. Hlavy se zdvihaly stále výše, až konečně všecky výstupky brány byly pacholky vyplněny. Čeládka, která z počátku na něho hleděla mlčky, počala se ozývati. Ten i onen opakoval jeho jméno, tu i tam zazněl smích, chraplavé hlasy na něho pokřikovaly jako na vlka, stále hlasitěji, stále drzeji, protože jim patrně nikdo nepřekážel. Konečně začali házeti na (...)

(......)