Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Za pečlivého ošetřování kněžny i otce Vyšoňka se Zbyško rychle uzdravoval. Za týden po odjezdu Danuščině již vstal z lože, a když se mu vrátila chuť k jídlu a pití, vracely se mu také síly tak rychle, že před svátky Božího narození cítil již zase bývalou sílu v kostech a mohl snadno v plné zbroji na koně skočiti.

Na svátky odjel zároveň s kněžnou do Těchanova, pln naděje, že tam zastihne Danuši zároveň s Jurandem, který jim kvůli kněžně Danutě jistě odpustí a dá otcovské požehnání.

V Těchanově ale posud ani Danuše, ani Juranda nebylo, a Zbyško byl pln nepokoje, jestli vůbec přijedou, protože po velmi krásných, mrazivých, slunečních dnech, nastaly zase sněhové vánice.

Vánoce byly tu, ale nebe se nevyjasnilo, venku se vichřice se sněhem tak rozzuřila, že Zbyško se již v duchu modlil, aby nyní nejezdila, protože si myslil:

„Býti v takové strašné slotě na cestě, to jde o život.“

Kněžna rovněž znepokojena, rozkázala služebnictvu, aby ještě se štědrovečerní večeří počkalo, že snad ještě přijede. Ale když se objevila první hvězda na nebi, nebylo možno déle čekati, protože kníže to neměl rád. Celý dvůr se shromáždil kolem stolu. Sluha přistavil knížeti křeslo, aby si mohl ke stolu usednouti. Ale ještě před tím mu podal jeden z dvořanů plochou mísu, plnou tence krájených placek a oplatků, o něž se měl kníže s hosty rozděliti. Druhou, podobnou, držel pro kněžnu hezký hoch, syn kastelána sochačevského. Na protější straně stolu stál kněz Vyšoněk, který měl požehnati štědrovečerní, na vonném seně stojící večeři.

Vtom se objevil ve dveřích člověk, celý sněhem pokrytý a hlasitě zvolal:

„Milostivý pane!“

 

Za chvíli spatřili pod stromem sedící lidskou postavu.

 

„Co se stalo?“ řekl kníže, nerad, že je z obřadu vyrušován.

„Na radzanovské silnici je několik pocestných úplně zasypáno. Je tam třeba více lidí, aby je zachránili.“

Všichni, uslyševše tu zprávu, se polekali, rovněž kníže byl celý rozrušen a obrátiv se k sochačevskému kastelánovi, řekl:

„Jezdce s lopatami! Rychle!“

Potom ke zvěstovateli té zprávy:

„Kolik je zasypaných?“

„Nemohl jsem poznati. Věje tam hrozně. Jsou tam koně i vozy. Značný počet.“

„Nevíte, či jsou?“

„Lidé říkají, že je to vladyka ze Spychova.“

Zbyško, uslyšev tu nešťastnou zprávu, neptaje se ani knížete o dovolení odkvapil do stájí a dal si osedlati koně.

Věrný sluha jeho Hlava běžel rychle za svým pánem a oblékl jej do liščího kožichu – nepokoušel se ale vůbec zdržovati jej, protože byl každý okamžik drahý. Za branou je obklopila neproniknutelná tma, ale vichřice již ustávala, za to začínalo více mrznouti. Snad by byli za městem zbloudili, kdyby nebylo onoho člověka, který jim přinesl zprávu a který je vedl tím směrem, protože měl s sebou psa, který již před tím onou cestou šel.

Knížecí lidé rozsvítili pochodně a kahance i jeli v samém kouři a plamenech.

Vítr dorážel stále slaběji. Nebe se vyjasňovalo. Hvězd stále více přibývalo.

Pan de Lorche, který jel vedle Zbyška, (...)

(......)