Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Za tři dny po odjezdu knížete přišla ze Ščitna opovězená „sestra“ a zároveň s ní přinesl hejtman lučištníků ze Ščitna knížeti písemnou stížnost proti Jurandovi ze Spychova, jako proti vrahu jejich bratra Majnegra s vyzváním, aby rytíře z Bergova ze zajetí propustil a českého pacholka Hlavu jim jako vraha rytíře de Fourcy vydal. Kníže roztrhal psaní a hodil je hejtmanovi pod nohy.

„Řekni tvému velmistru, jestli mu na tom záleží, abych se v příští válce nespojil s králem polským, ať mi posílá jiné vyslance než lupiče a vrahy.“

„Mám opravdu vyříditi takový vzkaz zbožným a mocným bratřím?“ tázal se hejtman.

Kníže ale ho již vůbec neuznal za hodna odpovědi. Křižák odjel a rovněž kníže se odebral do Těchanova.

„Sestra“, která i nadále zůstala, odevzdala Danuši zázračný hercínský balzám, jehož však nedůvěřivý kněz Vyšoněk přece nepoužil, protože chorý předešlé noci dobře spal a ráno ovšem zesláblý, ale bez horečky se probudil.

Ihned po odjezdu knížete poslala sestra jednoho ze svých sluhů zpět, prý pro nový lék „vejce baziliščí“, která, jak tvrdila, dodávají síly i umírajícím. Sama pak chodila po dvorci, pokorná, majíc jednu ruku nehybnou, oděna jsouc vlastně rouchem světským, klášternímu podobným, s růžencem a s malou poutnickou tykví u pasu. Mluvíc dobře polsky, vyptávala se s velkou pečlivostí služebnictva na Zbyška i Danuši, které darovala při příležitosti růži z Jericha. Vypravovala také neustále děvčeti, jaké to štěstí i jaká sláva býti pod ochranou řádu. Jednoho dne, když Zbyško spal a dívka seděla v jídelně, přisedla k ní a zase se o křižácích rozhovořila:

„Bůh vám žehnej, panno. Dnes v noci, když jsem se otčenáš pomodlila, se mi zdálo, že vás nějaký rytíř v sněhové vánici zahalil do bílého pláště a unesl. Jistě to byl křižák, protože ti nosí bílé pláště.“

„Nechci křižáků ani jejich plášťů,“ odpověděla dívka.

Další rozmluvu přerušil kněz Vyšoněk, který vešed do komnaty, pokynul Danuši a řekl:

„Chval Boha a pojď ke Zbyškovi! Probudil se a chce jíst. Značně se mu ulevilo.“

Bylo tomu skutečně tak. Zbyškovi se dařilo lépe, a kněz Vyšoněk byl již téměř docela jist, že se uzdraví, když tu znenadání neblahá zvěst zmátla veškeré jeho výpočty a naděje. Od Juranda přišli poslové s listem kněžně určeným, který samé zlé a strašné noviny obsahoval:

Ve Spychově shořela část Jurandova hradu, on sám pak byl při hašení raněn hořícím trámem. Kněz Kaleb, který jeho jménem list psal, dodal ještě, že se Jurand ještě může uzdraviti, ale že jiskry a uhlí mu jediné jeho oko tak popálily, že nyní hrozně málo vidí a snad mu neodvratná slepota hrozí.

Z té příčiny vyzýval Jurand dceru, aby rychle přijela do Spychova, že ji chce viděti, dokud jej věčná tma úplně neobklopí. Psal také, že nyní musí stále u něho zůstati, neboť jestliže i slepci, kteří si chléb svůj vyžebrají, mají všichni nějaké pachole, které je za ruku vodí, proč by měl býti on té jediné útěchy zbaven? Ku konci listu bylo také pokorné díkuvzdání kněžně, která (...)

(......)