Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Nyní, když křižáčtí hosté odjeli, obrátila se kněžna na svého chotě s prosbou, aby odměnou za to, že Zbyško na lovu svou zmužilostí ji i Danuši zachránil, jej pasoval na rytíře hned, jakmile mu Bůh zdraví vrátí.

„Zajisté,“ odpověděl kníže, „jsme mu velkým díkem zavázáni, a ačkoliv mu kyne nejkrásnější odměna v Danuši samé, přece bych mu rád udělil, čím jsem mu povinován, ještě dříve, než odjedu do Těchanova.“

„Ó, můj choti,“ zvolala kněžna, „jeho nejkýženějším přáním jsou ostruhy a pás. Taková radost by jej jistě spíše než všecky lektvary uzdravila.“

„Nuže, milá ženo,“ řekl laskavě kníže, „vždyť si toho již dávno zasloužil! Jakmile se uzdraví, postaráme se, aby se v Těchanově všecko podle starého zvyku odbylo. Ať mu jen Danuše pás i ostruhy hned přinese, náhlá radost je lékem nejlepším.“

Kněžna uslyševši to, objala knížete před dvořany, zlíbala mu ruce a poručila na místě jednomu z dvořanů, aby Danuši hned zavolal.

Za chvilku se objevila ve dveřích postranní komory Danuše s očima od bdění zrudlýma. V ruce měla velikou mísu kaše, kterou kněz Vyšoněk pohmožděné Zbyškovy údy obkládal a kterou jí stará služka právě odevzdala.

„Pojď jen ke mně, siroto!“ řekl kníže Januš. „Postav mísu a pojď!“

A když se přiblížila s patrnou nesmělostí, protože před knížetem cítila vždycky jakýsi ostych, přivinul ji laskavě k sobě a hladě jí tváře, řekl:

„Nuže, přišla na tebe bída, dítě, co?“

„Ano!“ odpověděla Danuše.

A majíc v srdci zármutek a slzy, pohotově dala se hned do pláče, ale jen tiše, aby knížete neurazila.

Ten se zase otázal:

„Proč pláčeš?“

„Protože je Zbyško nemocen,“ odpověděla, tisknouc ruce k očím.

„Neboj se, nic mu nebude. Pravda, otče Vyšoňku?“

„Hoj! Blíže má s vůlí Boží ke svatbě než k rakvi,“ odpověděl dobrý kněz Vyšoněk.

A kníže řekl:

„Počkej! Prozatím ti dám pro něho lék, který mu uleví, nebo jej úplně pozdraví.“

„Poslali již křižáci balzám?“ zvolala živě Danuše.

„Tím, co křižáci pošlou, lépe psa namaž, ne rytíře, kterého miluješ. Ale já ti dám něco jiného.“

Pak se obrátil ke dvořanům a řekl:

„Jděte mi některý do komory pro pás a ostruhy!“

Za chvilku, když mu je přinesli, řekl Danuši:

„Vezmi je, dones Zbyškovi, a řekni, že je od nynějška pasován. Jestli zemře, vstoupí jako miles cinctus^[24] před soudnou stolici Páně, a jestli nezemře, pak ostatní v Těchanově nebo ve Varšavě dokončím.“

Danuše napřed objala kolena knížete, pak, chytivši rytířské odznaky, kvapila do světnice, v níž Zbyško ležel.

Kněžna, nechtějíc přijíti o radostnou podívanou na jejich radost, šla za ní.

Zbyško byl těžce nemocen, ale spatřiv Danuši, obrátil (...)

(......)