Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII

K ránu se vichřice nejen neutišila, nýbrž zesílila tou měrou, že nebylo ani možno rozeznati stan, ve kterém vyslechl král hned od počátku výpravy každodenně tři mše svaté. Konečně přiběhl Vitold s prosbou, aby byla pobožnost na vhodnější dobu v lesních zátiších odložena a aby pochod nebyl zdržován. Jeho přání bylo vyhověno, protože jinak ani býti nemohlo.

O východu slunce hnulo se vojsko jako obrovská lavina a za ním nepřehledný tábor vozů. Když trval pochod asi hodinu, utišil se vítr tak, že bylo možno rozvinouti korouhve. Kamkoliv oko jen dohlédlo, jako by byla pole všude stobarevným kvítím poseta. Žádné oko by nebylo obsáhlo zástupy i onen les rozmanitých znaků, pod nimiž se pluky kupředu pohybovaly. Vpředu šla krajina krakovská pod červenou korouhví s bílým orlem v koruně. Byla to hlavní korouhev celého království, velký znak všech vojsk. Nesl ji Martin z Vrocimovic, erbu Půlkozy, rytíř mocný a ve světě proslulý. Za ní šly houfce dvorské; jeden měl nad sebou dvojitý kříž litevský, druhý pod znakem litevským. Pod znamením svatého Jiřího pak kráčel velký zástup ochotníků a za žold bojujících rytířů zahraničních, převážně z Čechů a Moravanů se skládající. Těch se mnoho k válce dostavilo, neboť také celá devětačtyřicátá korouhev byla výlučně z nich složena. Byl to lid, zvláště v pěchotě, která táhla za kopijníky, divoký, ve vojně nevycvičený, ale v bitvě tak vytrvalý a v utkání tak zuřivý, že všecky jiné pěchoty, utkaly-li se s ním, odskakovaly – jako pes od ježka. Sudlice, kosy, sekery a zvláště železné cepy byly jejich zbraní, kterou téměř hrozně řádili. Pronajímali se každému, kdo jim platil, protože jediným jejich živlem byla vojna, loupež, řež.

Vedle Moravanů a Čechů šlo pod vlastními znaky šestnáct korouhví zemí polských, z nichž jedna byla přemyšská, jedna lvovská, jedna haličská a tři podolské, za nimi pak šly pěchoty těchže krajů, převážně sudlicemi a kosami ozbrojené. Knížata mazověcká Januš i Ziemovit vedla korouhev dvacátou prvou, druhou a třetí. Pak šly houfy biskupské a panské, celkem jich bylo dvaadvacet, a to: Jaška z Tarnova, Jendrka z Tenčína, Spytka z Selivy i Křona z Ostrova, Mikuláše z Michalova, Zbignieva z Břežia, Křona z Kozíchhlav, Kuby na Koniecpolí, Jaška Ligenzy, Zaklikova, Klikova, mimo ty pak rodová Gryfitů, Bobovskich, Kozlích Rohův i různých jiných, kteří se v bitvách pod společným erbovním znakem shromažďovali a společné „heslo“ vyvolávali.

Korouhve byly tak pestré, že se zdálo, jako by celá země byla květinovým kobercem pokryta. Šel houf koní, houf lidí, nad nimi les kopí s barevnými „plachetkami“ podobnými drobnějším květům, vzadu pak v kotoučích prachu městské a kmetí pěchoty. Věděli, že jdou do bitvy tak hrozné, ale věděli též, že je jí třeba, a proto šli se srdcem ochotným. Na pravém křídle se ubíraly houfy Vitoldovy pod korouhvemi různé barvy, ale se stejným znakem litevským. Žádný zrak nemohl všecky zástupy přehlédnouti, protože se táhly uprostřed polí a lesů v šíři německé (...)

(......)