Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

U kupce Amyleje radili se Macko i Zbyško, co by nyní činiti měli.

Starý rytíř tušil, že zemře a, protože mu smrt také předpověděl františkán O. Cybek, zběhlý v ranlékařství, chtěl se vrátiti do Bohdance, aby byl vedle předků svých na hřbitově v Ostrově pochován.

„Nutno jeti, není pomoci. Smrti již se nevyhnu,“ řekl Macko. „Železo se mi mezi žebry rozštěpilo, a štěpina mi zůstala v těle. Čím více jsem se namáhal, chtěje ji prsty vytáhnouti, tím hlouběji jsem ji zarážel. A teď již není pomoci.“

„Tak několik hrníčků medvědího sádla byste měl vypít a na ránu si přiložit!“

„Ovšem! Otec Cybek také povídá, že by to bylo dobré, možná že by sádlo štěpinu vytáhlo. Ale kde ho zde vezmu? V Bohdanci jen bych vzal sekeru a u oulu v noci bych čekal.“

„Tak tedy pojďme do Bohdance, jen mi tam někde cestou nezmrzněte!“

Starý Macko se smutně podíval na synovce.

„Já vím, kam bys rád; na dvůr knížete Januše, nebo k Jurandovi ze Spychova na chelmiňské Němce si vyjížděti.“

„Nezapírám! Rád bych jel zároveň se dvorem kněžniným do Varšavy, nebo do Těchanova, a sice proto, abych mohl býti co nejdéle s Danuškou. Ale nyní jste první mou povinností vy. Neopustil jste mne, také já vás neopustím. Když do Bohdance, tak do Bohdance.“

„Ty jsi dobrý hoch,“ řekl Macko.

„Bůh by mne potrestal, kdybych se vůči vám jinak choval. Hleďte, již chystají vozy a jeden jsem dal pro vás senem vystlati. Amylejova žena mi také dala znamenitou peřinu, jenže nevím, jestli to pod ní horkem vydržíte.“

Vtom se otevřely dveře a vešli dva muži osmahlí, silní, odění v žluté, židovským podobné kaftany, červené židovské čapky a nesmírně široké nohavice. Stanuvše ve dveřích, počali se prsty svými dotýkati čela, úst i prsou a zároveň až k zemi se klaněti. „Jaký je to národ?“ tázal se Macko. „Kdo jste?“

„Vaši nevolníci,“ odpověděli lámanou polštinou příchozí.

„Jak to? Odkud? Kdo vás sem poslal?“

„Poslal nás pan Záviš, darem mladému rytíři, abychom byli jeho nevolníky.“

„Ach pro Boha! O dva muže více!“ zvolal radostně Macko. „A z jakého jste národa?“

„Jsme Turci!“

„Turci?“ opakoval radostně Zbyško. „Budu míti dva Turky ve své družině.“

„A to jste, psí duše, pohané?“ tázal se Macko.

„Pán nás dal pokřtít,“ řekl jeden ze zajatcův.

Za chvíli přišel sám Záviš s Povalou a Paškem Zlodějem z Biskupic. Protože ti všichni tři se o zachránění Zbyška přičinili a byli rádi, že se jim to podařilo, složil mu každý nějaký dar na rozloučenou a na památku. Štědrý pán z Tačeva mu dal přikrývku na koně, širokou, nádhernou, na prsou zlatou třásní pošitou. Pašek pak meč uherský. Potom přišli Lis z Targoviska, Farurej, Křon z Kozihlav s Martinem z Orotimovic a konečně Zyndram z Muškovic, každý s plnýma rukama.

Zbyško je vítal velice dojat a dvojnásobně rozradován – nejen nad bohatými dary, nýbrž také proto, že nejslavnější rytíři z celého království mu dávali najevo svou přízeň a přátelství.

Macko byl dary, jichž se synovci dostalo, tak rozradován, že si připadal (...)

(......)