Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I

Kterési jasné noci brala se kupředu po pravém břehu Valadynky, směrem k Dněstru, družina jezdců, skládající se z více nežli deseti lidí.

Brali se kupředu velmi zvolna, téměř co noha nohu mine. V samém čele, na několik desítek kroků před ostatními, klusali dva jako přední hlídka, ale neměli dle všeho vůbec příčiny, aby konali stráž a byli bdělými, neboť po celou dobu spolu rozprávěli, místo aby dávali pozor na okolí – a zastavujíce co chvíli koně, ohlíželi se po ostatních z družiny a tehdy volal jeden z nich:

„Pomalu tam! Pomalu!“

A družina krok ještě zvolňovala, pohybujíc se stěží kupředu.

Konečně, když se vynořili za návrším, které ji halilo ve svůj stín, družina vjela na volné prostranství, zalité měsíčným světlem a právě tehdy bylo možno pochopit obezřelé chování na pochodu: uprostřed karavany nesli totiž dva koně, kráčející vedle sebe, visuté lůžko, uvázané k sedlům, v lůžku pak spočívala nějaká postava.

Stříbrné, paprsky ozařovaly její bledou tvář a zavřené oči.

Za visutým lůžkem klusalo deset ozbrojenců. Po kopích bez praporců bylo možno poznat v nich kozáky. Někteří vedli na uzdě koně, sloužící k dopravě nákladů, ostatní klusali rozptýleně, ale o co dva jezdci vpředu zdáli se nevěnovat okolí nejmenší pozornosti o tolik neklidněji a úzkostlivěji ohlíželi se tito na všecky strany.

A přece zdálo se být okolí úplnou pustinou.

Ticho bylo rušeno jen nárazy koňských kopyt a voláním jednoho ze dvou jezdců, klusajících vpředu, který čas od času opakoval své napomenutí:

„Pomalu! Opatrně!“

Konečně obrátil se ke svému společníkovi:

„Horpyno, je daleko ještě?“ tázal se.

Společník, jenž byl pojmenován Horpynou a který byl vlastně obrovskou dívkou, přestrojenou po kozácku, pohlédl na hvězdnaté nebe a odtušil:

„Daleko ne. Dorazíme tam před půlnocí. Mineme Vraže Uročišče, mineme Tatarský Rozlog a tam už je hned Čertova Rokle. Aj, zle by se vedlo tomu, kdo by jel tamtudy po půlnoci, nežli zakokrhá kohout. Já mohu, ale vám by se vedlo zle, zle!“

První jezdec pokrčil rameny.

„Vím o tom,“ řekl, „že je ti čert bratrem, ale od čerta si člověk může pomoci.“

„Čert, nečert, ale pomoci není,“ odtušila Horpyna. „Kdybys na celém světě hledal úkrytu pro svou kněžici, sokole, lepšího bys nenašel. Však také neprojede tudy po půlnoci nikdo, leda se mnou, a do rokle nedostala se ještě živá lidská noha. Chce-li kdo, abych mu hádala, zastaví se před roklí a čeká, až vyjdu. Ty se neboj. Tam nepřijdou ani Laši ani Tataři, nikdo, nikdo. Čertova rokle je děsná, sám uvidíš.“

„Ať si je děsná, já však pravím, že přijdu, kdy se mi zlíbí.“

„Jen abys přicházel ve dne!“

„Kdy se mi zlíbí. A postaví-li se mi do cesty čert, popadnu ho za rohy.“

„Ej, Bohune! Bohune!“

„Ej, Doňcovno, Doňcovno! Nestarej se o mne. Čert mne vezme nebo nevezme, do toho ti nic není, ale to ti říkám: buď si třeba ve spolku se svými čerty, jak ti libo, jen když na kněžici zlá doba nepřijde, neboť stane-li se jí něco, ani čerti ani upíři nevyrvou tě z mých rukou.“

„Už jednou měla jsem být utopena, když jsme ještě s bratrem bydleli u Donu, po druhé mi kat v Jampolu už hlavu holil, ale přece se mi nic nestalo. Tohle je však něco jiného. Já ji budu opatrovat z přátelství k tobě, aby ani vlas jí z hlavy nespadl působením duchů a před lidmi je u mne v bezpečí. Ta ti už neupláchne.“

„Ach, ty sovo! Když mluvíš takto, proč jsi mi hádala, že budu strádat, proč jsi mi skuhrala nad uchem: ‚Lach je u ní! Lach je u ní?!‘“

„To jsem nemluvila já, to duchové. Ale snad se to změnilo. Zítra ti budu hádat na vodě u mlýnského kola. Na vodě lze všecko dobře vidět, jen se musí člověk dlouho dívat. Uvidíš sám. Ale ty jsi vzteklý pes, jen ti říci pravdu a už jsi dopálen, po obuchové sekyrce saháš…“

Hovor byl přerušen, bylo slyšet jen nárazy kopyt o kamení a nějaké hlasy, dolétající směrem od řeky a podobající se cvrkání polních koníků.

Bohun nevěnoval nejmenší pozornosti oněm hlasům, které však uprostřed noci mohly budit podivení – zvedl tvář k měsíci a hluboce se zamyslil.

„Horpyno!“ řekl za chvíli.

„Co dobrého?“

„Ty jsi kouzelnice, musíš tedy vědět: je pravda, že je bylina, z jejíhož odvaru kdo se napije, musí milovat? Laskavec nebo jak?“

„Laskavec. Ale tvé strasti ani laskavec pranic nepomůže. Kdyby kněžice nemilovala jiného, stačilo by dát jí jen napít, že však miluje, víš, co se stane?“

„Nuže?“

„Vzplane tím větší láskou k tomu jinému.“

„Aby ses do země propadla i se svým laskavcem! Dovedeš hádat zlé věci, ale poradit neumíš.“

„Nuže, slyš: znám jinou bylinu, co roste v zemi. Kdo se napije odvaru, leží dva dny a dvě noci jako zabitý, neví o světě. Tu bylinu jí dám, – a pak…“

Kozák sebou otřásl v sedle a svýma potmě svítícíma očima utkvěl na kouzelnici.

„Co to skuhráš?“ tázal se.

„Taj hodi!“ zvolala věštkyně a propukla v ohlušující chechtot, podobající se zařičení klisny.

Ten chechtot rozlehl se příšernou ozvěnou v rozsedlinách rokle. „Ty feno!“ řekl vatažka.

Potom hasly postupně jeho oči, upadal opět v zamyšlení, konečně jal se mluvit jako sám k sobě:

„Ne, ne! Když jsme obsazovali Bar, já první vpadl jsem do kláštera, abych jí chránil před opilci a abych roztříštil každému lebku, kdo by na ni sáhl, ona však dýkou se zranila a teď neví o božím světě. Sáhnu-li na ni, vrazí do sebe dýku opět nebo skočí do řeky, neuhlídáš se jí, nešťastníku!“

„Jsi duchem Lach, ne kozák, nechceš-li se dívky zmocnit po kozácku…“

„Kéž bych byl Lachem!“ zvolal Bohun. „Kéž bych byl Lachem!“

A popadl oběma rukama čapku, neboť zmocnila se ho bolest. „Ta Laška tě jistě uhranula!“ zamumlala Horpyna.

„Ej, snad uhranula!“ odvětil žalostně. „Ať mne třeba první kulka zasáhne, ať třeba na kůlu skončím psí život… Chci jen jednu na světě, ale ta jedna mne nechce!“

„Bloude!“ zvolala s hněvem Horpyna. „Vždyť ji máš!“

„Drž hubu!“ se vztekem zvolal kozák. „A zabije-li se, co pak? Roztrhám tebe, roztrhám sebe, hlavu o kámen rozrazím, pokoušu lidi jako pes! Duši bych za ni dal, kozáckou slávu bych dal, utekl bych za Jahorlik až daleko od pluků do světa, abych žil s ní, jen s ní, zdechl při ní… Zatím, co je? Dýkou se probodla – a k vůli komu? K vůli mně! Dýkou se probodla, slyšíš?“

„Nic se jí nestane. Nezemře.“

„Kdyby zemřela, hřeby bych tě na dveře přibil.“

„Nemáš nad ní žádné moci.“

„Nemám, nemám. Raději bych, aby ona probodla dýkou mne, a třebas i zabila, bylo by lépe.“

„Hloupá Laška! Při dobré vůli by se k tobě hezky přivinula. Kde najde lepšího?“

„Dokaž to a já ti nasypu jeden hrnec plný dukátů, druhý plný perel. My v Baru pobrali jsme lupu nemálo, pobrali i předtím.“

„Jsi bohatý i slavný jako kníže Jarema. Tebe prý se bojí sám Krivonos.“

Kozák mávl rukou.

„Co z toho mám, koly serdcje bolyt…“

A znovu sneslo se ticho. Břeh řeky divočil, pustl čím dále, tím více. Bílé světlo měsíce dodávalo stromům i skalám fantastických tvarů. Konečně řekla Horpyna:

„Zde je Vraže Uročišče. Musíme jet pohromadě.“

„K čemu?“

„Zde nebývá bezpečno.“

Zastavili koně a za chvíli družina, klusající vzadu, připojila se k nim.

Bohun vztyčil se ve třmenech a nahlédl do visutého lůžka.

„Spyt?“ tázal se.

„Spyt,“ odpověděl starý kozák, „sladko jak detyna.“

„Dala jsem jí pro spaní,“ odvětila hadačka.

„Pomalu, ostorožno,“ řekl Bohun, upřeně hledě na uspanou, „ščoby vy jej ne rozbudyly. Misjac jej prosto v lyčko zahladaje, serdeňku mojemu.“

„Tycho svityt, ne rozbudyt,“ zašeptal jeden z molodců.

A průvod hnul se dále. Záhy stihli Vraže Uročišče. Bylo to návrší, ležící přímo u řeky, nízké a oblé, jako na zemi spočívající kulatý štít. Měsíc je zaléval světlem úplně, ozařuje bílé, po celém jeho prostranství rozptýlené kameny. Tu a tam ležely jednotlivě, tu a tam tvořily hromady, jako trosky nějakých budov, rozbořených zámků a kostelů. Místy trčely kamenné kvádry, vsazené jedním koncem do země, jako náhrobky na hřbitovech. Celé návrší podobalo se jedinému velikému rumovišti. Snad kdysi dávno, za dob Jagiellových, vzkvétal zde lidský život, dnes to návrší i celý kraj až po Raškov byly nevlídnou pustinou, ve které měla doupata jen divoká zvěř a za nocí pořádali zakletí duchové své průvody.

Vskutku, sotva urazila družina polovinu cesty do stoupajícího návrší, změnil se trvající dosud lehký vánek v opravdovou vichřici, která začala řádit i kolem návrší s jakýmsi děsným, příšerným skučením a tehdy zdálo se molodcům, že se mezi oněmi rumovišti ozývají těžké jakési vzdechy, jako když vycházejí ze stísněných prsou, jakési žalostné sténání, jakési chechtoty, pláč a kvílení dětí. Celé návrší začalo oživovat, volat různými hlasy. V pozadí kamenů dívaly se, jak se zdálo, vysoké, tmavé postavy, stíny prapodivných tvarů províjely se tiše mezi skalisky, v dáli, v přítmí, leskla se nějaká světélka, podobající se očím vlků, konečně z druhého konce návrší, v nejhustějších hromadách a rozvalinách, ozvalo se hluboké, sípavé vytí, jemuž hned zase odpovídalo jiné.

„Siromachy?“ zašeptal mladý kozák, obraceje se ke starému esaulovi.

„Nikoli, to jsou upíři,“ odpověděl esaul ještě tišeji.

„Ó, Hospody pomyluj!“ zvolali ostatní zděšeně, snímajíce čapky a nábožně se křižujíce.

Koně začali schlipovat uši a chroptět, Horpyna, jedoucí v čele družiny, polohlasně mumlala nesrozumitelná slova jako ďábelský Otčenáš. Až když dorazili na druhý okraj návrší, obrátila se a pravila:

„Nu, už jsme z toho! Zde už je bezpečně! Musila jsem je zadržet zaklínáním, mají veliký hlad.“

Povzdech úlevy vydral se ze všech prsou. Bohun s Horpynou předjeli zase kupředu, a molodci, kteří před chvílí tajili dech, začali mezi sebou šeptat a rozprávět. Každý si vzpomínal, co se mu kdy s duchy nebo upíry přihodilo.

„Nebýt Horpyny, nebyli bychom přešli,“ řekl jeden.

„Mocná vidma.“

„A náš ataman i didka ne boitsja. Neviděl, neslyšel, jen se po své molodici díval.“

„Kdyby ho potkalo, co mne, nebyl by tak klidný,“ řekl starý esaul.

„A co vás potkalo, otče Ovsivuji?“

„Jel jsem vám jednou z Rejmentarovky do Hulajpole, v noci okolo hrobů. V tom baču, něco zezadu od hrobu hup! na sedlo. Ohlédnu se: dítě – zmodralé, bleďounké!… Podle všeho je Tataři s matkou odvedli do jasyru, že umřelo nepokřtěno. Očka mu hoří jako svíčičky a ono běduje, běduje! Skočilo mi ze sedla na krk, až najednou cítím: kouše mě to za uchem. Ó, Hospody, upír! Ale já jsem dlouho podělkoval na Valašsku, kde je upírů víc než lidí, a tam si od nich dovedou pomoci. Seskočil jsem z koně a kyndžálem do země. ‚Zmiz! táhni!‘ a ono zaúpělo, chytilo se rukojeti kyndžálu a po ostří sběhlo do trávníku. Přeťal jsem zemi křižmo a odjel jsem.“

„To na Valašsku je tolik upírů, otče?“

„Každý druhý Valach je po smrti upírem a ti valašští jsou nejhorší ze všech. Tam jim říkají brukolaky.“

„A kdo má větší moc, otče: didko nebo upír?“

„Didko má větší moc, ale upír je divočejší. Didka, když dovedeš využitkovat, slouží ti, ale upíři nejsou k ničemu, jen krev větří. Didko je však nad nimi ataman.“

„A Horpyna rejmentaruje nad didky.“

„Ba, právě. Dokud je naživu, dotud má rejmentarství. Nu, kdyby nad nimi moci neměla, ataman by jí svou žežulku nesvěřil, protože upíři jsou po panenské krvi nejlačnější.“

„Já zase slyšel, že k duši nevinné nemají přístupu.“

„K duši nemají, ale k tělu mají.“

„Oj, bylo by škoda krasavice! Je to krev a mléko! Věděl náš batko, co si vzít v Baru.“

Ovsivuj zamlaskl jazykem.

„Jen co je pravda. Zolotaja Laška…“

„Ale mně je jí líto, otče,“ řekl mladý kozák. „Jak jsme ji do visutého lůžka kladli, sepjala bílé ručky a takhle prosila a prosila: ‚Ne ubij, kaže, ne huby, kaže, neščastlivoj!‘“

„Nebude jí zle.“

Další hovor byl přerušen příchodem Horpyniným.

„Hej, molodci,“ řekla kouzelnice, „to je Tatarský Rozlog, ale nebojte se, tady je do roka jen jedna strašná noc, Čertova Rokle a můj chutor jsou tady co nevidět.“

Vskutku, brzy bylo slyšet štěkot psů. Družina vjela do ústí rokle, strmící příkře od řeky a tak úzké, že sotva čtyři jezdci mohli v ní vedle sebe kupředu. Na dně oné rozsedliny protékala bystřina, hrajíc v měsíčném světle barvami jako had a čile proudíc k řece. Ale dle toho, jak družina postupovala kupředu, rozestupovaly se kolmé a srázné stěny stále šířeji, tvoříce dosti rozlehlé prostranství, stoupající mírně do výše a uzavřené ze stran skalami. Půda byla tu a tam pokryta vysokými stromy. Vítr zde nevanul. Dlouhé, černé stíny kladly se od stromů na zemi a na místech volných, zalitých měsíčným světlem, silně se leskly nějaké bílé, kulaté nebo podlouhlé předměty, v nichž molodci se zděšením poznali lidské lebky a hnáty. Proto s nedůvěrou rozhlíželi se kolem, znamenajíce prsa i čela čas od času křížem. Vtom zazářilo v dáli mezi stromy světélko a zároveň přihnali se dva strašní, ohromní, černí psi se svítícíma očima, štěkajíce a vyjíce při pohledu na lidi a koně. Horpyna je zakřikla, že se konečně ztišili a začali pobíhat kolem jezdců, vrčíce při tom a frkajíce udýcháni.

„To jsou ďáblovi psi,“ šeptali si molodci.

„To nejsou psi,“ bručel starý Ovsivuj hlasem, prozrazujícím hluboké přesvědčení.

Zatím ukázala se v pozadí stromů chatrč, za ní stáj a dál i výš ještě jedno tmavé stavení. Chatrč byla na pohled řádná a veliká, v jejích oknech zářilo světlo.

„To je mé sídlo,“ řekla Horpyna k Bohunovi, „a tamhle je mlýn, v němž se nemele cizí obilí, jen naše, ale já jsem vorožycha, z vody na kole hádám. Budu hádat i tobě. Molodice bude bydlit ve světnici, ale chceš-li vyzdobit stěny, musí být přenesena zatím na druhou stranu. Stůjte, dolů z koní!“

Družina se zastavila, Horpyna pak začala volat:

„Čeremise! huku! huku! Čeremise!“

Jakási postava s přehršlí zapálených loučí v ruce vyšla před chatrč, zdvihla oheň do výše a začala si mlčky prohlížet přítomné.

Byl to starý člověk příšerně ošklivý, malý, skoro skřítek, s ploskou, čtverhrannou tváří a šikmýma, štěrbinám podobnýma očima.

„Jaký jsi to čert?“ tázal se Bohun.

„Neptej se ho,“ řekla obryně, „má vyříznutý jazyk.“

„Pojď sem blíže!“

„Slyš,“ pokračovala dívka, „je možno přenést molodici do mlýna? Tady budou molodci zdobit světnici a zatloukat hřebíky, vzbudila by se.“

Kozáci, sesedli z koní a začali opatrně odvazovat visuté lože. Sám Bohun dával na vše pozor se svrchovanou pečlivostí a sám nesl lože v záhlaví, když je přenášeli do mlýna. Skřítek šel napřed a svítil loučemi. Kněžice, zmámená Horpyniným odvarem z uspávajících bylin, nevzbudila se vůbec, jen víčka sebou poněkud trhala před světlem loučí. Její tvář nabývala života těmi rudými lesky. Snad také ukolébaly dívku luzné sny, protože se sladce usmívala, co trval ten pochod, podobající se pohřbu.

Bohun díval se na ni a zdálo se mu, že mu srdce v prsou snad žebra roztrhne. „Myleňka moja, zuzula moja!“ šeptal tiše a hrůzná, byť krásná líce vatažkova se zjemnila a hořela velikým žárem lásky, která jej zachvátila a zachvacovala stále více, jako zachvacuje divoké stepi plamen, který zapomněl poutník uhasit.

Po boku kráčející Horpyna řekla:

„Až se z toho snu probudí, uzdraví se. Rána se hojí, uzdraví se…“

„Sláva Bohu! Sláva Bohu!“ odpovídal vatažka.

Zatím začali molodci snímat před chatrčí ze šesti koní obrovská zavazadla a skládat kořist, uloupenou v Baru: čalouny, koberce a jiné stkvostné předměty. Byl rozdělán ve světnici důkladný oheň, a mezitím, co jedni snášeli stále nové závěsy, druzí je připevňovali na dřevěné stěny jizby. Bohun nejen pamatoval na bezpečnou klícku pro svého ptáka, nýbrž umínil si, že ji vyzdobí, aby ptáku nepřipadalo zajetí příliš nesnesitelným. Záhy také přišel sem z mlýna a sám dohlížel na práci. Noc ubíhala a měsíc již sňal své bledé světlo z vrcholků skal, ve světnici však ještě bylo slyšet tlumené zatloukání kladiv. Prostá jizba stávala se čím dále tím podobnější komnatě. Konečně, když byly stěny již ověšeny a podlaha upravena, byla přinesena spící kněžice a uložena na měkké podušky.

Potom ztichlo vše. Pouze ve stáji ozývaly se po nějakou dobu uprostřed ticha výbuchy smíchu, podobající se koňskému ržání. To mladá věštkyně, miliskujíc se na seně s kozáky, rozdávala jim rány pěstí i polibky.