Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Slunce stálo již vysoko na nebi, když kněžice otevřela nazítří oči ze sna.

Její zrak padl napřed ke stropu a dlouho na něm spočinul, potom přeletěl celou komnatu. Vracející se vědomí zápasilo u dívky ještě se zbytky snu a vidin. Na její tváři se mračil údiv a nepokoj. Kde to je? Odkud se tu vzala a v čí moci je? Sní ještě či hledí skutečnosti v tvář? Co znamená ten přepych, který ji obklopuje? Co se s ní stalo až dosud? V tom okamžiku stanuly pojednou před ní výjevy při dobytí Baru jako živé. Rozpomínala se na vše: na vraždění tisíce lidí, šlechty, měšťanů, kněží, klášternic i dětí – na krví pomazané tváře luzy, na krky a hlavy se střevy, ovinutými kolem nich a ještě kouřícími, na řev opilců, na onen soudný den města, vyvracovaného do kořene. – Konečně na objevení se Bohunovo a únos. Rozpomínala se také na to, jak v okamžiku zoufalství vrhla se na dýku, kterou si nastavila vlastní rukou – a studený pot zaperlil se teď na jejích skráních. Dýka se asi sesmekla po rameni, neboť cítí jen málo bolesti, ale přitom cítí, že žije, že se jí vrací síla a zdraví, vzpomíná konečně, jak dlouho, dlouho byla odvážena někam ve visutém loži. Ale kde je teď? V nějakém zámku nebo je zachráněna, vysvobozena, v bezpečí? A zase přeletuje komnatu očima. Okénka v ní jsou jako v selské chatrči, malá, čtverhranná, světa skrze ně nevidět, protože místo tabulí jsou v nich bílé blány. Byla by to opravdu selská chatrč? Ale to je nemožné, proti tomu svědčí zase nesmírný přepych uvnitř. Místo stropu visí nad dívkou jediný ohromný příkrov z nachového hedvábí se zlatými hvězdami a měsíci, stěny jsou nepříliš prostranné, ale vesměs zdobeny čalouny, na podlaze leží pestrý koberec, jako posetý živými květy. Stříška na krbu pokryta perskou výšivkou, všude zlaté třásně, hedvábí, aksamity, od stěn u stropu až k poduškám, na nichž spočívá její hlava. Jasné denní světlo, prosvítající skrze blány okének, osvětluje vnitřek, ale také se ztrácí v tom nachu, tmavých fioletech a safírech aksamitu, tvoříc jakési velebné, duhové přítmí. Kněžice se diví, očím nevěří. Jsou to snad nějaká kouzla, neosvobodila ji snad vojska knížete Jeremiho z rukou kozáckých a neuložila v některém z knížecích zámků?

Dívka sepjala ruce.

„Svatá Přečistá! Dej, aby se tak stalo, ať první tvář, která se zjeví ve dveřích, je tváří ochráncovou a přítelovou.“

Vtom skrze těžký, látkový závěs dolétly k ní zpovzdálí plynoucí zvuky teorbanu a zároveň jako doprovod začal zpívat nějaký hlas známou píseň:

„Oj cej lubosti
Hirše od slabosti!
Slabost perebudu,
Zdorov – že ja budu,
Virnoho kochaňa
Po vik nezabudu.“

Kněžice zvedla se na loži, ale čím déle poslouchala, tím její oči stále více se rozšiřovaly zděšením – konečně strašlivě vykřikla a skácela se na podušky jako mrtvá.

Poznala Bohunův hlas.

Ale její výkřik pronikl asi rovněž skrze stěny světnice, neboť za chvíli zašustil těžký závěs a na prahu se objevil sám vatažka.

Kurcewiczovna zakryla oči rukama a její zbělelé, třesoucí se (...)

(......)