Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

„Zřejmým zázrakem projevil Pán Bůh už jednou, že ji chrání,“ pravil pan Zagłoba k Wołodyjowskému a Podbipiętovi, sedě v příbytku Skrzetuského. „Pravím: zřejmým zázrakem, že mi dopřál, abych ji vyrval z těch bídných rukou a ochránil ji po celou cestu, doufejme, že se nad ní i nad námi zase smiluje. Jen když je dívka naživu! Ale tak mi pořád něco šeptá, že ji zase unesl. Hleďte přece, urození pánové, jak nám zajatci vypověděli, stal se po Puljanovi druhým podvelitelem u Krivonosa – aby ho všichni čerti! – byl tedy jistě při dobytí Baru.“

„Ale také možná, že ji nenašel v té spoustě nešťastníků, vždyť tam bylo povražděno na dvacet tisíc lidí,“ řekl pan Wołodyjowski.

„Pak ho neznáš, vzácný pane. Přísahal bych, že věděl, že ona v Baru je. Nuže, není jinak možno, nežli že ji před řeží zachránil a někam dopravil.“

„Mnoho nám toho k útěše zrovna nepovídáš, vzácný pane, poněvadž na místě pana Skrzetuského bylo by mně milejší, kdyby zahynula, než aby měla zůstat v jeho podlých rukou.“

„Ani to není útěchou, neboť nezahynula-li, tedy byla zneuctěna…“

„To je k zoufání!“ řekl Wołodyjowski.

„Ach, ano, k zoufání!“ opáčil pan Longinus.

Zagłoba začal si trhat knír i bradu, až konečně to z něho vyhrklo: „Aby je prašivina zamořila, všechen ten arcihovadský rod! Kéž by z jejich vnitřností pohani nakroutili tětiv! Bůh stvořil všecky národnosti, ale je, ty syny sodomské, sám ďábel! Aby jim všecky mámy zneplodněly!“

„Neznal jsem té sladké panny,“ řekl smutně pan Wołodyjowski, „ale raději bych si přál, aby neštěstí postihlo mne samého.“

„Viděl jsem ji v životě jednou, ale když si na ni vzpomenu, je mi teskno žít v žalu!“ řekl pan Longinus.

„To vám!“ zvolal pan Zagłoba. „Což teprve mně, který jsem k ní přilnul otcovskou láskou a z takové pohromy vysvobodil!… Což teprve mně!“

„A což teprve panu Skrzetuskému?“ tázal se Wołodyjowski.

A takto hořekovali rytířové, načež pohroužili se v mlčení. První vzpamatoval se pan Zagłoba.

„Cožpak už není jiné pomoci?“ tázal se.

„Není-li jiné, pak je tu povinnost pomsty,“ odpověděl Wołodyjowski.

„Kéž by nám Bůh co nejdříve dopřál valné bitvy!“ vzdychl si pan Longinus. „Mluví se o Tatarech, že prý se již přepravili a v polích položili táborem.“

Nato pan Zagłoba:

„Není možná, abychom ji ubohou nechali tak na holičkách, nepodnikajíce ničeho pro její záchranu. Potloukal jsem se už dost po světě se svými starými kostmi, bylo by mi lépe být teď někde v klidu, v nějaké pekárně si hovět v teploučku, ale k vůli té ubohé půjdu ještě třeba do Stambulu, kdybych měl na sebe vložit selskou halenu nanovo a vzít teorban do ruky, na nějž se nemohu bez odporu ani podívat.“

„Jsi přece samý fortel, vzácný pane, vymysli si něco,“ řekl pan Podbipięta.

„Hlavou mi už prošla spousta nápadů. Kdyby měl kníže Dominik aspoň polovinu takových, už by visel vykuchaný Chmielnicki na šibenici za zadní nohy. Mluvil jsem o tom už se Skrzetuským, ale s ním teď není žádná řeč. Zahnízdila se v něm bolest a řádí v něm hůř (...)

(......)