Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Bohun, přestože byl vůdcem statečným i opatrným, neměl štěstí při této výpravě, kterou podnikl proti domnělé divizi knížete Jeremiho. Byl jen utvrzen v přesvědčení, že kníže vytáhl opravdu s celou mocí proti Krivonosovi, neboť tak vypovídali před ním vojáci pana Zagłoby, kteří upadli do zajetí a kteří sami věřili jako v pravdu nejsvětější, že kníže táhne za nimi. Nezbývalo tedy nešťastnému atamanovi nic jiného, než ustoupit co nejrychleji ke Krivonosovi, ale úkol nebyl snadný. Třetího dne seskupila se kolem něho stěží vataha, skládající se více než z dvou set molodců, ostatní buď padli v boji, nebo byli raněni na poli srážky nebo bloudili ještě v roklích a bažinách, nevědouce, co činit a jak a kam se obrátit. A ten hlouček u Bohuna nebyl nějak zvláště vynikající, protože byl na duchu sklíčen, při sebemenším poplachu náchylný k útěku, zdemoralizován, poděšen. A byl to přece výkvět molodců, lepších vojáků bylo by nesnadno najít po celé Síči. Ale molodci nevěděli, s jak malou silou na ně udeřil pan Wołodyjowski a že, díky tomuto nenadálému přepadení spících a nepřipravených, mohl způsobit takovou porážku i věřili jako v pravdu nejsvětější, že měli co činit ne-li se samým knížetem, tedy aspoň s mocným, několikráte početnějším oddílem. Bohun hořel, jako oheň, seknut do ruky, pošlapán koněm, nemocen. Mimo to utržil porážku, pustil kolem sebe prokletého nepřítele, a vydal svou slávu ve psí, neboť i ti molodci, kteří by ho v předvečer porážky byli slepě následovali na Krym, do pekla i proti samému knížeti, pozbyli víry, poklesli na duchu a pomýšleli jen na to, jak by z řeže zachránili holý život. A přece učinil Bohun vše, co vůdce byl povinen učinit, ničeho nezanedbal, stráže rozestavil opodál chutoru a odpočíval jen proto, že koně, kteří se přihnali od Kamence skoro jedním dechem, byli k cestě naprosto neschopni. Ale pan Wołodyjowski, jemuž mladý život uběhl v samých výzvědných výpravách a výpadech proti Tatarům, připlížil se v noci ke strážím jako vlk, schytal je, nežli mohly vzkřiknout nebo vystřelit – a přepadl ostatní tak, že se jemu, Bohunovi, podařilo utéci jen v podvlékačkách a v košili. Když o tom vatažka přemýšlel, černal se mu svět před očima, v hlavě mu vše vířilo a zoufalství užíralo duši jako vzteklý pes. On, který se na Černém moři vrhal na turecké galeje, on, který až do Perekopu dojížděl na tatarských šíjích a který chánovi svítil do očí požárem alusů. On, který knížeti takřka u ruky, při samých Lubnech, porubal regiment ve Vasilovce – musil prchat v košili, bez čapky, bez šavle, protože i tuto ztratil při srážce s malým rytířem. A tak, když se nikdo nedíval, při pohovech vojska i při pasení koní, chytal se vatažka za hlavu a křičel: „Kde je má sláva moloděcká, kde má šavle-družka?“ A když tak křičel, zachvacovala ho divoká zuřivost, zpíjel se jako nelidský tvor a pak chtěl jít na knížete, udeřit na jeho celé vojsko, zahynout a zmizet na věky.

On chtěl – ale molodci nechtěli. „Zab nás, batku, nepůjdeme!“ (...)

(......)