Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

První utečenci od Pilavců dorazili do Lvova na úsvitě dne 26. září a s otevřením městských bran rozlétla se zároveň po celém městě jako blesk strašlivá zvěst, vzbudivší nedůvěru u jedněch, zděšení u druhých, kdežto u ostatních zoufalou touhu po hájení. Pan Skrzetuski přijel se svým oddílem o dva dni později, kdy celé město již bylo přeplněno prchajícím vojskem, šlechtou a ozbrojeným měšťanstvem. Pomýšlelo se již na obranu, protože brzy už byli očekáváni Tataři, ale nevědělo se ještě, kdo se postaví v čelo a jak se chopí díla, a tak byl všude jen zmatek i zděšení. Někteří utíkali z města, odvážejíce rodiny i majetek, kdežto okolní obyvatelé zase hledali v něm útočiště, odjíždějící a přijíždějící přeplňovali ulice a tropili výtržnosti, aby mohli projet, všude bylo plno vozů, beden, tlumoků, koní, vojáků od nejrozmanitějších znaků, na všech tvářích jsi četl nejistotu, zimničnou nedočkavost, zoufalství nebo rezignaci. V tu chvíli rozpoutal se znenadání strach jako větrná smršť, rozléhal se křik: „Už jedou! Už jedou!“ – a davy sebou hnuly jako vlna, časem se hnaly slepě rovnou vpřed, puzeny šíleným strachem, dokud se neukázalo, že to přijíždí nějaký nový oddíl utečenců. A těch oddílů kupilo se stále více – ale jak žalostnou podívanou skýtali vojáci, kteří ještě nedávno kráčeli samé zlato a chocholy, se zpěvem na rtech a pýchou v očích, na tu výpravu proti sedlákům! Dnes v cárech, vyhladovělí, zubožení, pokrytí blátem, na strhaných koních, s hanbou ve tvářích, podobajíce se spíše žebrákům nežli rytířům, jen lítost by mohli budit, kdyby na lítost bylo kdy v tom městě, na jehož zdi se mohla přivalit všechna moc nepřítelova každým okamžikem. A každý z těch potupených rytířů těšil se jen tím, že měl jich tak mnoho, tolik tisíc druhů ve své hanbě, všichni v prvé hodině se schovávali, aby pak, sotva přišli k sobě, se vytasili se stížnostmi, nářky, aby metali kletby a hrozby, potloukali se ulicemi, popíjeli po šenkovnách a jen množili nepořádek a zděšení.

Každý totiž opakoval: „Už jsou nám Tataři v patách! Už jsou nám v patách!“ Jedni viděli za sebou záře od požárů, jiní se zaklínali při všech svatých, že musili s pronásledovateli svést již potyčky. Hloučky, kupící se kolem vojáků, poslouchaly napjatě tyto zprávy. Střechy i věže kostelů byly posety tisíci zvědavců, zvony bily larum, davy žen i dětí tísnily se po kostelech, kde se vprostřed zářících voskovic třpytila Nejsvětější svátost.

Pan Skrzetuski prodíral se zvolna od Haličské brány se svým oddílem skrze sražené davy koní, vozů, vojáků, skrze měšťanské cechy, stojící pod svými prapory a skrze obecný lid, který s údivem vzhlížel na korouhev, vjíždějící do města nikoli rozptýleně, nýbrž v bojovném seřazení. Začalo se křičet, že přichází pomoc, a zase ničím neodůvodněná radost jala lid, který se začal tlačit a chytat pana Skrzetuského za třmeny. Shlukli se i vojáci, volajíce: „To jsou Wiśniowiečtí! Ať žije kníže Jeremi!“ Nastala tíseň tak veliká, že korouhev mohla postupovat jen co (...)

(......)