Josef Škvorecký

MIRÁKL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola pátá
HYDE PARK

1)

Uhlíky v krbu se podobaly mrtvole upáleného mučedníka.

„Tohle má kvalitu,“ řekl Gellen a ocitoval z článku v Tribuně: „Řádění kontrarevoluce se maximálně vystupňovalo v jarních a letních měsících. Poctiví komunisté se čím dál víc stávali terčem skandalizujících útoků a brali si život, nemohouce snášet pohled na to, jak vše, co jim bylo svaté a za co po dlouhá léta bojovali, je denně popliváváno a hanobeno. Psychologický bílý teror se rychle měnil v teror krvavý.“

Odložil Tribunu vedle černé svíčky na kávovém stolku. Stékaly po ní smolné slzy.

„Takovýhle psaní má šťávu,“ řekl můj přítel. „Obzvlášť dobře musí působit na soudruhy na Západě, kteří to všechno znají pouze z rychlíku svého levicového tisku a trpí habituálním syndromem důvěra-nedůvěra. Ta apokalyptická obrazivost! Ten krvavý efekt na konci – kde by člověk, jako protiklad k teroru bílému, čekal ovšem spíš teror rudý. To by se zde ale nehodilo. A povšimni si: ten obratný neurčitý plurál ‚poctiví komunisté‘ ve spojení s jiným neurčitým plurálem ‚brali si život‘. Sémanticky je tohle prvotřídní kousek. Sugeruje to představu masovosti.“

Naklonil se k černé svíčce, o plamen si zapálil vyhořelou sirku a od té novou nálož v lulce. „Náhodou mám o tom trochu přehled. Při naší klinice je katedra soudního lékařství. Víš, kolik podle mejch informací bylo těch, co si kvůli poplivání všeho svatýho sáhli na život?“

Nevěděl jsem to, ale věděl jsem, kdo je autor citované filipiky. Vohnout. Jako střídavě básník, šéfredaktor, politický esejista a všeobecně partajní literát osvojil si metodu vědecké generalizace, jež spočívala na analýze a syntéze fixních idejí rozšiřovaných vedoucími Strany. Apokalyptický styl byl tradičním prostředkem marxleninské sugesce. U některých autorů se měnila v autosugesci, takže tomu, co napsali, občas i skutečně věřili. Nepředpokládal jsem ovšem, že tak tomu je v případě Jana Vohnouta, ani že za jeho neurčitým plurálem se skrývá zvlášť velký zástup nevinných.

„Tři,“ pravil můj přítel. „Slovy: tři. Mimoto došlo k ještě o něco málo početnějším záhadným úmrtím, u nichž byl učiněn nesmělý pokus vydávat je za sebevraždy. Ale protože proti nim sebevražda Honzy Masaryka je nezvratně prokázaný fakt, později se o nich pomlčelo. Ta tři uváděná suicidia nejsou sice taky nijak mimořádně košer, ale dají se jakž takž prezentovat. Jeden byl politickej generál. Ten se patrně zaplet do toho nedomrlýho puče, co jím generalita hodlala vyjádřit vůli lidu.“ Gellen se odmlčel, aby z úst mohl vypustit voňavý kroužek bleděmodrého dýmu. Nemusel mi říkat, koho myslí. Díky ústnímu podání byl puč dost znám a generálové si to, na české poměry, představovali trochu moc bolivijsky, takže to nevyšlo. Hodlali přijet s tankovou divizí před sekretariát Strany a zasáhnout do diskuse ústředního výboru. Vyskytl se však mezi nimi Jidáš, tanky na něčí rozkaz vyjely, pak se na rozkaz někoho jiného zastavily, a vůle lidu, jako vždy, přišla zkrátka.

„Ten je nejvěrohodnější,“ řekl Gellen, „i když jsou tu nějaký neshody v tom, kde se vlastně střelil a jestli do spánku, nebo do úst – generalita má přirozeně svýho vlastního patologa. Nám to každopádně nahlásili jako sebevraždu. Budiž mu, v každém případě, země lehkou.“

Důstojně jsme připili památce generála, jenž měl buď špatné nervy, nebo toho moc věděl.

„Číslo dvě byl soudce,“ pokračoval můj přítel. „Vlastně asi opožděná oběť svazáctví, něco jako Laura v mužským vydání. Na rozdíl do generála nepoužil poboční zbraně, nýbrž šňůry na prádlo a láhve červeného vína. Neudělal to úplně profesionálně. Našemu patologovi dodali fotografii, a visatec měl na ní trošku příliš pokrčené nožičky. Z patologickýho hlediska by si takový jev zasloužil článek v Časopisu lékařů českých. U viselce nastal rigor mortis zřejmě ještě před sebevraždou a do toho lesíka, kde ji spáchal, dojel asi v kufru. Náš patolog na to upozornil, a tak si soudruzi z vnitra vzali fotku zpátky k retuši. Ten nebožtík,“ řekl Gellen, „měl původně stejný řemeslo jako támhleten,“ ukázal na popraskanou hruď, podobnou ptačí kleci. „Ale fušovat do veřejnýho života nezačal až ve třiceti. V devatenácti ho na příkaz Strany vyškolili na soudce a než dosáhl věku dvaadvaceti, přispěl revoluční spravedlnosti blíže neurčeným počtem šibenic. Pak se zjistilo, že všechny byly justiční omyl. Tedy, přesně řečeno: ono se to v těch kruzích vědělo od začátku, ale předpokládalo se, že Strana ve své nevyzpytatelné moudrosti si žádá lidské oběti. Pak Strana, ve své nevyzpytatelné moudrosti, přišla na to, že takové věci je třeba pranýřovat, aby se kafrajícím nepřátelům lidskosti, zejména za hranicema, sebral vítr z plachet. V okolí poctivého komunisty-tesaře, kterej to mezitím dotáh až na Nejvyšší soud, se začalo šeptat. A když se kolem něj šlo moc blízko, tak se přestávalo vůbec mluvit.“

2)

Myšlenky svatého katechismu snažila se Liška zneužít ve svůj prospěch. „Třeba, profásku, řekněme, že bych se z nešťastný lásky k tobě chtěla votrávit.“

„Cha cha,“ řekl jsem.

„Já to myslím jako příklad. A ty bys mě při tom přistih a věděl bys, že mi to nevymluvíš, leda že bys mi byl po vůli.“

„Tak bych si tě vzal, když by to nešlo jinak.“

„Neval! Takovej křesťan ty nejseš. Já už tě znám!“

„Tak bych ti teda nařezal.“

„To bys ale, sakra, věděl, že by to nepomohlo. Jako například! Rozumíš. Tak bys mi to teda udělal. A říká pan farář, že v tom případě by to nebyl hřích.“

„Neval zas ty! Přece s nim nemluvíš o takovejchhle věcech!“

„No vo takovejch ne, to dá rozum,“ pravila. „Ale povídal, že třeba i zabít je dovolený v sebeobraně, nebo aby se zachránil život druhýmu člověku. Účel světí prostředky, povídal. To prej řek svatej Ignác“.

„In Extremis.“

„Cože?“

„Dyž to jinak nejde.“

„No právě. Co dyž mě vod sebevraždy by nezvrátilo nic, než že ty bys byl vochotnej to se mnou to.“

„Lišáku,“ pravil jsem. „Dyž ty ale nejsi ale vůbec sebevražednej typ. Dyž ty ale máš na mysli jen to, abych já si řek: Co kdyby si něco udělala? Radši spáchám hřích, a tim ji zachráním před většim hříchem. Takže ten můj hřích nebude vlastně hřích, nýbrž všechno poslouží větší slávě boží. Ale tak to nejde, Lišáku. Tak to svatej Ignác nemyslel.“

Liška zvedla nohu k zapadajícímu slunci. Krátká sukně se jí svezla vysoko nad koleno a Liška zahýbala dvoubarevnými prsty.

„Dyž ty seš jako telecí čumák, víš,“ řekla. „To já vim taky, že by to byl hřích. Ale já sem z lásky k tobě vochotná přijít třeba do pekla.“

Hleděl jsem upřeně na její světle hnědé stehno a chránila mě nemožnost hřešit.

„Tomuhle teda řikám láska,“ pravil jsem. „Jestli ovšem věříš na peklo, Liško. A ty na něj nevěříš a je to jen hříšnej trik, jak dosáhnout svýho.“

3)

Gellen dolil do velikých sklenic. Schylovalo se k druhému přípitku.

„Tenhle soudce,“ ušklíbl se, „nebyl ovšem žádnej Rubašev, aby čekal, až ho Strana ve své nevyzpytatelné moudrosti zostudí pro svatou věc před celým národem. Což je jedna verze. Podle jiný začal kafrat sám, tak mu Strana – ve své nevyzpytatelné moudrosti, ovšem – umožnila Sonderbehandlung. Ale to je už možná jenom pomluva nepřátel lidskosti. Ti také, se svou příslovečnou rafinovaností, způsobili z hlediska patologie nevysvětlitelnou skrčenost nožiček. Buď jak buď, ať je mu rovněž země lehkou.“

Znova jsme si přiťukli a důstojně jsme spolkli výbornou whisky značky VAT-69. Upálený mučedník v krbu se pomalu rozpadal, připomněl mi film o rozpadu Sochy a napadlo mi, že ten film by se dal taky pustit pozpátku a pak by se přesně podobal botanickým snímkům. Tvůrce sochy se rovněž oběsil. Ale to bylo už dávno. Ne až v době bílého teroru.

4)

Ujal se pro to výraz Hyde Park, ale na rozdíl od opožděných věrozvěstů střízlivosti v pití a druhého příchodu Kristova, tamní věrozvěstové byli předčasní a ne tak pitoreskní. Řečnili z úpatí idealizované sochy kněze (ve skutečnosti byl tlustý, tedy dle Jůlinky Nedochodilové dobrý), upáleného na počátku patnáctého věku pro horlení proti zhovadilosti spolku, jenž měl vedoucí úlohu v tehdejším státě. Náměstí se proměnilo v tábořiště a jevilo intenzívní symptomy podivné, snad zdravé nemoci zeleného věku: slepoty ke všemu, co je dobré na společenském zřízení zflikovaném jejich otci a matkami, a jasnozřivosti k tomu, co je šejdrem. Svítilo slunce, ale náměstí zčásti přikrýval stín Týnského chrámu. Z ochozu věže přihlížel kdysi Mistr Kampanus exekuci českých pánů, kteří se pokusili zabránit habsburským armádám v bratrské pomoci věrným domácím katolíkům. Pouťová symbolika místa a děje byla tedy kompletní. Náměstí svítilo jako hadrový koberec, plné vlasatých mladíčků v strakatých košilích a neskutečně krásných dívek s barevnými minisukněmi. Někteří s sebou přinesli kytary a v pauzách mezi projevy řečníků zněl zpěv, expresionistický jako socha upáleného kverulanta a vyjící beatovým diskantem:

Někdo to napsal
na starej kůl,
podivnej nápis:
VÁLKA JE VŮL!

Muže, jehož jsem uviděl opírat se o sloup domu před Týnem, nenaplňovala protiválečnost písně viditelným nadšením. Ani jsem se nedivil. Byl to, nyní už bývalý, manžel Laury Fišerové-Widemanové, který mě před šesti lety školil o moudrých opatřeních ústředního výboru provedených k přežití ústředního výboru. Nyní se zúčastňoval Hyde Parku v letním oděvu z importovaného materiálu, vyzbrojen leicou. Napadlo mi, jak mu asi je v době společenského dění, jež by rozhodně nemělo velké pochopení pro šťastnou budoucnost národa spočívající na skupině dětí obého pohlaví uložených v Bulharsku a vybraných sice v křesťansky mravném, ale vědecky ne právě zdůvodnitelném poměru jedna ku jedné.

Stojím a koukám:
Ten samej kůl
a divnej nápis:
VÁLKA JE VŮL!

zpíval hippířský vůdce na úpatí sochy vedle mladíčka podobného Kristovi a zářil aztéckou čelenkou. Toho jsem znal líp než soudruha s fotoaparátem a líp jsem se v něm vyznal. Byl to vlastně kolega. Zaslechl nedávno zámořské poselství o absolutní svobodě, stal se jeho místním hlasatelem a získal četné stoupence. Mírová komponenta jejich ideologie souhlasila sice s mírotvorností Strany, ale řachavé písně ji zdůrazňovaly hlavně proto, aby zakryly program podstatně širší a Straně ne už tak přijatelný. Stoupenci mladíka s čelenkou byli hippíři pouze na půl úvazku, neboť tuhý policejní režim země znemožňoval – až do nedávna – totální napodobení transatlantického vzoru. Vyrojili se vždycky odpoledne, po práci, v texaskách do parků, a protože drogy si nešlo opatřit, vyjížděli na své cesty za nirvánou povzbuzováni pouze písničkami. Ale v desetitisícovém davu byli hippíři jen malý, extatický ostrůvek. Většinu tvořili spořádaní vlasatci z univerzity a jejich sličné kolegyně, poprvé v životě, namísto bigbeatu, vzrušené politickým poselstvím. Rozhlížel jsem se po jejich neposkvrněných, jenom občas trochu uhrovatých tvářích a soudruh Bárta u vedlejšího sloupu pořizoval snímečky. Sem tam na něho udělali velké V, protože ho podle obleku odhadli na zahraničního novináře.

Byla to generace přišlá na svět už v době, kdy třídní nepřátelé dávno uprchli za hranice, anebo, polapáni, kutali vzácné horniny pro spojeneckou velmoc. Od předškolního věku je kondicionovali socialismem, a oni z něho nakonec s neomylným instinktem lehkomyslného věku vyloučili vše, co se jim na něm nelíbilo, především Komunistickou stranu. Jako pěna naslouchali nyní židovskému Kristusovi, jenž řval do býčího rohu:

„Tvrdí nám, když je řeč o svobodě slova, že kontrolní funkci opozice bude prostě vykonávat veřejné mínění prostřednictvím masových organizací. Takové pojetí ale spočívá na víře, že vláda bude z veřejné kritiky vyvozovat potřebné důsledky. Jenomže demokracie není záležitost víry, ale záruk. A i když je veřejný boj názorů prvním předpokladem demokracie, jejím základem je něco jiného. Něco, co právě je pramenem záruk – totiž veřejný a zákonný boj o moc. Jestliže úlohu zákonného boje o moc supluje pouze boj názorů, otevírají se tím dveře všem nedemokratickým formám politiky. A stejně iluzorní je přesvědčení, že dostatečnou zárukou demokracie je vnitřní demokratizace monopolu moci, to jest jediné skutečně existující politické strany, myslím KSČ!“

Z několika center se náměstím rozšířil potlesk a slil se v burácení. Mrkl jsem po muži s leicou. Toho aplaus nepotěšil. Na rozdíl od reflexivních potlesků, které ta tři písmenka provázely po řadu let na mnoha schůzích, neplatil písmenům, ale tomu, co jim židovský mladíček předeslal. Muži s fotoaparátem se kolem úst objevil stín ironického úsměvu. Mladíček s vousem Kristuspána se posilnil z láhve aracoly, kterou mu podal hoch třímající v druhé ruce vlajku, a opět přiložil k ústům býčí roh:

„Ano, demokratizace Strany a nic víc než demokratizace Strany je pouhá iluze – jestli ne něco horšího. Patří k hořkým zkušenostem všech revolucí, že jestliže politická skupina, která v revoluci uchopila veškerou moc, neobnoví včas vnější kontrolu sebe samé, ztratí dřív nebo později i sebekontrolu a začne degenerovat. Každý kontrolní tlak uvnitř vedoucí skupiny, který zvyšuje kvalitu vedení, musí totiž zákonitě odumřít, není-li živen kontrolním tlakem zvnějška, jenž zvyšuje kvalitu skupiny jako celku. Vedoucí skupina, namísto aby se permanentně regenerovala, ustrne, zkostnatí a čím dál tím víc se odcizuje skutečnosti. Když se pak situace stane neudržitelnou, vede první náhodný otřes k explozi – a nastává čas krvavých palácových revolucí, kuloárových spiknutí, vrahounských politických procesů a sebevražd.“

To bylo už na muže s leicou moc. Otočil se, a jakoby poháněn novým burácením souhlasu, proplétal se rychle mezi lidmi, kteří se před sluncem nebo před čím skrývali v podloubí.

Vydal jsem se za ním. Zapadl do gotické pivnice kousek dál. Následoval jsem ho. V klenutém sále čpěla obvyklá směs spáleného nikotinu s kyslíkem, obvyklé prsaté servírky běhaly s tácy půllitrů jako závodnice a konal se tu jiný Hyde Park. Narozdíl od obrovitého shromáždění venku byl omezen rozměry pivnice a narozdíl od idealistického racionalismu mladíka s býčím rohem působily zde jiné mentální síly. Bárta zamířil k jedinému neobsazenému stolku u stěny; byl jen pro dva a družně založení pivaři se mu vyhýbali. Všiml jsem si, že u velkého stolu vedle se uplatňuje jevištní mistr Hertl, otec ženy, která mi kdysi způsobila nejednu bezesnou noc, ani ne tak svým sex-appealem. Byl to starozákonní odpůrce bolševismu. Když jsem se snažil protáhnout se nenápadně kolem něho, zaznamenal mě chmelem podlitým zrakem a zdvihl půllitr:

„Pane Danny! Ať žije Tomáš Garýk Masaryk! Na zdraví!“

„Na zdraví,“ řekl jsem a vklouzl jsem tiše za stolek, na židli naproti Bártovi.

5)

Pohlédl na mě rybíma očima.

„Mně je možná jasnější než mnoha jiným, že v naší politice je potřeba leccos změnit. Ale jestliže na to půjdeme takhle demagogicky,“ kývl hlavou k oknu, za nímž burácel býčí roh, „hrozí nebezpečí, že se s vodou vyleje z vaničky i dítě.“

„Máte pravdu,“ přikývl jsem mu. „Vytváří se masová sugesce a ta u nás už jednou natropila víc škod, než nám bylo zdrávo.“

V rybích očích se objevilo podezření, které se mi předtím pracně podařilo zaplašit pravdivým přiznáním, že i mě politický vývoj naplňuje starostmi, jež jsem ovšem blíže neurčil. Nemyslel jsem to dvojsmyslně. Ne moje zlomyslnost, ale praxe povinného double-talku, kterou zavedla jeho Strana, způsobila, že ironicky znělo skoro všechno. Jevištní mistr, opilý nečekaným pocitem bezpečí stejně jako plzeňským, zvolal už asi po páté zplna hrdla: „Na šibenici s každou sviní komunistickou!“ a Bártovi zacukalo v koutcích očí. Honem jsem si pospíšil, abych napravil, co Strana nadrobila, a zaplašil nedůvěru svého spolustolovníka. Nechtěl jsem od něho nic, jenom se dozvědět víc o jeho názorech, které mě zajímaly.

„Příklad je třeba prezident Novotný,“ pravil jsem jak Jidáš. „Jistě měl a dělal všelijaké chyby. Ale to, jak ho odstranili psychologickým nátlakem, to se mi nezdá.“

Nestraník držící palce Novotnému musel na Bártu působit jako nepravděpodobná ovečka pasoucí se mezi smečkou vlků. Proto mě opět prokádroval zrakem. Uhodl však asi pravou podstatu mých obav z vývoje a usoudil, že patřím k jasnozřivým, kteří se u takových, jako je on, pro všechny případy sichrují.

„Ano. Měl své chyby. O tom nesmíme mít iluze,“ pravil dost přísně. „Ale jedno se mu upřít nedá: vždycky hájil – neříkám, že vždycky nejobratněji – některé základní zásady. A ty nelze beztrestně opouštět. Kdyby byl mohl zůstat, takhle daleko,“ znova kývl k oknu, „to možná nedošlo. Ovšem, těžko mu vyčítat, že nevydržel. Ztratili nervy lidé, u kterých by to člověk čekal mnohem míň.“

„Myslíte toho soudce?“

Pokrčil rameny.

„Co myslíte vy?“

Jidášoval jsem dál:

„Musel asi prožít peklo – než to udělal.“

Bárta pochvalně přikývl.

„To jistě. Řekl bych, že to je typická oběť štvanice. Přirozeně, nebylo tam možná všechno v pořádku,“ použil divného slovního spojení, hodného interpretace starého doktora z Vídně.

„Ale to se mělo vyšetřit v klidu a s uvážením všech okolností.“ Odmlčel se, zdálo se mi, že poněkud ztmavnul. Když zas promluvil, jako by hovořil s nějakou skoro osobní zaujatostí. „Mělo se zjistit, proč to tenkrát dělal a kdo jsou ti, kdo ho dnes žalují. Ne všichni byli tehdy nevinní, víte?“

Rybí oči se mi pokoušely nahlédnout do duše. V kontextu doby to, co řekl, byla myšlenka téměř odvážná. Napadlo mi, že v bezvýrazném muži přede mnou je divná důslednost. V Slávkovi probouzela děs stranického špatného svědomí. Mě trošičku zneklidňovala.

Ale pak jsem si uvědomil maličkost, která tak docela nerýmovala s důsledností. Bývalému prezidentovi přisoudil Bárta chyby teprve po tom, co na ně upozornili hošíci s býčím rohem.

6)

Asi před hodinou, ve Svazu spisovatelů, viděl jsem na skřipci psychologického teroru nataženou stařičkou prozatérku Marii Burdychovou. I v zasedací síni spisovatelského klubu se účtovalo s minulostí; jenom místo piva pilo se většinou víno a účetní byli vyzbrojeni nikoli atavistickými asociacemi na mýtus národních otců, ale tištěnými doklady.

Marie Burdychová původně na programu nebyla. Vlezla do skřipce sama. Bývala to kdysi slušná spisovatelka, naneštěstí ji však straničtí literární vědci zahrnuli bombastickou péčí, takže o sobě ztratila pojem a jako čestná předsedkyně mnoha sjezdů Svazu mládeže vzbudila v mládeži nepřekonatelný odpor číst její knihy. Na samém počátku obrody nevydržela svou strašlivou samotu a postěžovala si na ni ze všech lidí právě Janu Vohnoutovi, tehdy ještě šéfredaktoru Svazového nakladatelství. Vohnout vylíčil svůj rozhovor s laureátkou tří státních cen (každá za jiného režimu, při zachování téže tématiky: posvátnosti rukodělné práce) v sentimentální glose. Vyčítavě ji zahrotil proti mladým autorům: Hle, stará, opuštěná spisovatelka, psal, toužící po společnosti mladých talentů! Avšak mladí jako by nevěděli, kde bydlí, ačkoliv žije v samém srdci hlavního města. Na článek odpověděl jeden z mladých talentů, velice bojovný básník Vostřák, antiglosou v měsíčníku ovládnutém už tou dobou skupinou kolem světoznámého dramatika. V odpovědi bezohledně konstatoval fakt, na nějž vdova v rozbolestnění zapomněla: V roce 1952, kdy Komunistická strana připravovala legální vraždu jedenácti svých významných funkcionářů v čele s R. Slánským, psal, uveřejnila Marie Burdychová ve stranickém orgánu článek, kde „za svou osobu“ požadovala nejvyšší trest pro celé „spiklenecké centrum“. Všechny marx–leninské pojmy dal Vostřák pečlivě do uvozovek a pokračoval: Marie Burdychová se proto nemůže divit, jestli za ní dnes nikdo z mladých nechodí. Mladí autoři se plně – nevím aspoň o žádné výjimce – staví za požadavek Klubu nestranických spisovatelů, aby v socialistickém státě byl zrušen feudální trest smrti, který už odstranila řada států kapitalistických. Marie Burdychová je spisovatelka: reprezentuje tedy povolání, jehož představitelé byli v minulosti téměř bez výjimky mluvčími humanismu a mnohokrát – citujme jen příklad Emila Zoly – se postavili na obranu obětí justiční zvůle. Sotva kdo z mladých tedy pochopí, jak mohla Marie Burdychová požadovat něčí smrt. Její hrůzně sadistický článek bude vždy stát jako překážka mezi ní a mladými spisovateli. Těžko ji někdo odstraní.

Stranickou autorku taková otevřenost zdrtila. Bývala dříve vyhrazena jen pro výpady proti nestraníkům a jiným objektům třídního boje a použít ji proti laureátům cen působilo jako svatokrádež. Přibelhala se tedy o dvou berlích na schůzi, kde se čekala řada pikantních poprav, nikoli však její, a strčila sama krk do oprátky. Nyní vzlykala z pódia – bez viditelného ohlasu, neboť publikum sestávalo z několika třesoucích se bodů programu, z masy literárních koryfejů Strany, kteří včas nabrali správný kurs nebo dostali výčitky svědomí a byli obrněni proti jakémukoliv sentimentu, a z hejna Vostřákových vrstevníků, jež antisentimentalismus, po leta uplatňovaný koryfeji Strany proti objektům stranických akcí, obrnil antisentimentalismem proti jakýmkoliv koryfejům, i když náhodou spadli do vlastního mlejna. Mimoto tam sedělo také dost obětí stranických akcí a v těch se, kromě morálky, bouřil také (většinou oprávněný) pocit osobní křivdy.

Tváří v tvář takovému kolektivu se tedy Burdychová marně snažila vysvětlit, čím to, že ona, citlivá vypravěčka dívčích osudů z kamenitých hor, zatoužila spatřit jedenáct viselců, z nichž někteří byli její osobní přátelé. Domluvila, přiložila k očím provlhlý kapesník. U stěny vstal jeden z vlasatců, tvůrce konkrétní poezie Brebera, a jak se dalo čekat, bezcitně pravil:

„No dobře, ale jak jste, prosím vás, takový svinstvo vůbec mohla napsat?“

„Soudruzi!“ zvolala prozatérka; včas si všimla zamračení, jež se objevilo nad plnovousy oslovenými zdiskreditovaným slovem, a opravila se, dost nešťastně: „Přátelé! Já vám tedy docela upřímně povím, jak to bylo. Možná že tím prozrazuju něco, co bych neměla, ale mně už je, soudruzi,“ už se neopravila, zmocnila se jí hysterie, „všecko jedno! Já jsem úplně zoufalá a řeknu vám, jak to bylo, abyste věděli!“

Po slibném začátku nenásledovalo však žádné senzační odhalení. Vyšlo pouze najevo, že v době, kdy Strana chystala jednu ze svých (jak to vyjádřil Vostřák) sérií justičních vražd, vrátila se spisovatelka z dvouletého pobytu v Moskvě, kde působila jako kulturní atašé. Brzo nato vydala o svém působení knihu, jak se později ukázalo, svou poslední. Dílo obsahovalo standardní popis zemského ráje, jaký prohnanější autoři ze socialistických států vyráběli vymýšlením dle mnoha existujících vzorů a naivkové ze Západu tím, že absolvovali okružní jízdu po továrnách a kolchozech zbudovaných v duchu Potěmkina. Burdychová snad ale patřila do té druhé skupiny, neboť říkala: „Vrátila jsem se, celá ještě tak nějak okouzlená Sovětským svazem, vždyť to byla země, soudruzi, ke které jsme celý život vzhlíželi s láskou! A ještě jsem se doma ani neohřála, když ke mně přijde soudruh ministr Kopečný, a toho já, soudruzi, měla vždycky ráda – byl to takový veselý člověk – a povídá: ‚Mařenko, Strana od tebe něco potřebuje. Víš, odhalili jsme strašnou věc, všichni jsme z toho ještě celí pryč. Rudla Slánský, Mařenko, byl agent!‘ Soudruzi, věřte mi nebo ne, já jsem zůstala, jako když do mě hrom uhodí!“

Znovu přiložila k očím kapesník, a jak jej stiskla, stekl jí po bradě zarůžovělý pramínek. Kapesník byl nekvalitní a pouštěl.

7)

V první řadě u pódia seděl nedoslýchavý překladatel Štípek, bývalý anarchista a později dlouholetý člen Strany, a zmateně nastavoval tranzistorové naslouchátko chvíli k Burdychové, chvíli k amplionu. Spíš proto, že byl ve stáří užvaněný, než že by si mě byl nějak zvlášť oblíbil, svěřil se mi jednou, ještě před zahájením obrody, ale když zastaralé procesy už silně páchly, jak potkal kdysi na ministerstvu toho veselého ministra. Jenže tenkrát byl ministr celý bledý, a když se ho Štípek žertem zeptal, co to bylo za flám, pravil: „Hovno flám, Pepíčku. Ale už je to dobrý. Soudruh Stalin rozhod, že do toho spadne Rudla, ten kluk židovská. Chybělo ale, Pepíčku, málo, a spadli sme do toho my s Klémou!“

Že by si to Štípek byl vymyslel, nebylo pravděpodobné. Byl sice žvanil, ale překladatel; vlastní fabulační schopnosti neměl a motal pouze konkrétní zážitky v předlouhá asociativní pásma. „‚Mařenko‘, povídá soudruh Kopečný,“ pokračovala prozatérka. „‚Zkrátka a dobře, potřebujeme od tebe článek. Ty máš u lidí váhu. Mají rádi tvé knížky, musíš v téhle vážné krizi Stranu podpořit!‘ A tak já, soudruzi, ten článek napsala!“ Burdychové se zlomil hlas a rozeštkala se do už skoro odbarveného kapesníku. „Já nemohla tenkrát, soudruzi, v noci spát! Rudla Slánský! Všechno se ve mně vzpíralo tomu uvěřit! Ale říkal to soudruh Kopečný, a to byl přece, soudruzi, člen ústředního výboru! Soudruzi, prosím vás, jak jsem tomu měla nevěřit?“

Zoufale se rozhlédla. Ocelovými srdci literární avantgardy však víra v autority nepohnula. Opět vstal konkrétní básník Brebera a pravil:

„O to nejde. Třeba jste tomu věřila. To je možný. Ale jak jste mohla, jako žena a spisovatelka, žádat popravu?“

Burdychová téměř zaječela: „Tu já nežádala!“ Zarazila se. „Totiž – ne v tom prvním článku. Ale pak –“ začala se, všem před očima, scvrkávat, „soudruh Kopečný mi ten článek přines zpátky a povídá: ‚Podívej, Mařenko. Já vím, že je to pro tebe těžké. Mělas Rudlu ráda, já taky. Všichni jsme ho měli rádi. Ale víš, ono v tomhle článku není vhodné psát, jak tady třeba píšeš, že srdce se vzpírá věřit, že člověk, který udělal tolik dobrého pro Stranu a pro pracující lid a tak dále. Víš, ono se ukazuje, že Rudla Slánský byl agent odjakživa. Že už jako agent vstoupil do Strany. Takže, to přece chápeš, vrhá úplně jiné světlo na to, co tady říkáš, že udělal dobrého. Prosím tě, tohle přepiš, ty přece nejlíp víš jak. Strana musí celou tu bandu exemplárně potrestat a potřebuje, aby jí v tom soudruzi, jako seš ty, co je maj naši lidi dole rádi, naplno podpořili, rozumíš?‘“

Podle toho, co vyprávěla dál, projevila Burdychová při postupném přepisování článku houževnatost mladého Hemingwaye. Po sedmi návštěvách různých přátelských a vysoce postavených soudruhů předělala text celkem dvaadvacetkrát, až jí ho nakonec vzali, protože už musel jít do rotačky, a v sazárně ho ještě po třiadvacáté přepsal nějaký redaktor. Kdo to byl, to nikdo nevěděl. A Burdychová nyní tvrdila, že výsledná krvelačnost padá proto pouze částečně na její hlavu.

Nebyl jsem nikdy umělec, proto mě na rozdíl od konkrétních básníků stařenka v té chvíli skoro dojala. Seděla na židli za mikrofonem dokonale zhysterizovaná, rozepnula se jí spona ve vlasech a šedivý pramen visel přes nepříčetné oko. Jedna berle jí upadla na zem, ale přesto se najednou vztyčila a zvolala:

„A já od tý doby, soudruzi, já od tý doby nebyla schopná napsat jedinou řádku! Jedinou řádku, soudruzi! Mě to úplně zlomilo! A když jsem se pak dozvěděla, že to všechno byla lež, soudruzi! Lež! Ačkoliv to tvrdil sám soudruh Gottwald, soudruzi! – tak mě museli odvízt do sanatoria. Ani řádku, soudruzi! Už šestnáct let! Já už nemůžu psát!“

Sáhla po berli, nenahmátla ji, dvě útrpné sekretářky z překladatelské sekce ji zachytily a vyvedly ze sálu. K uvolněnému mikrofonu přistoupil Pinkava, svazový místopředseda, a řekl, že o slovo se dále přihlásil soudruh, promiňte, pan Kocour. Burdychová a její tragický osud byly rázem zapomenuty. Za těch dvacet let přítomní tragickým osudům přivykli.

8)

„Ano, s doktorem Divišem je to asi složitější,“ řekl Bárta. „Zdá se, že skutečně používal metod, které je těžko schvalovat. Ovšem,“ meditativně vzal do ruky netknutou sklenici piva, „ani v jeho případě se nesmí zapomínat, že to bylo v době, kdy agenti skutečně vraždili komunisty.“

Mínil tím patrně případ sice ojedinělý, ale zato mnohokrát použitý; dvou synáčků popraveného továrníka, kteří utekli za hranice a vybaveni sofistikovanou technikou, vrátili se domů, vyřídit si osobní účty po kovbojsku.

„Byl to prostě třídní boj. A Lenin kdysi napsal, že terorem nelze jen vyhrožovat. Je třeba jej též provádět, nemá-li pozbýt účinku. Strana si prostě často nemohla pomoct: když se střílelo na komunisty, musela sáhnout k metodám někdy třeba i zbytečně tvrdým.“

Hleděl jsem na Bártu jako na zvláštní, ale dost častou hříčku přírody. Co bylo dřív? Slepice, nebo vejce. Ale jemu dvojí míra, jíž neustále používal, zřejmě nevadila. Poněkud se dokonce polidštil a napil se zvětralého piva. „Chci jednoduše říct,“ pravil, „že v případě doktora Diviše nemůžeme vyloučit psychologický vliv doby a Divišova věku. Byl to tehdy mladý člověk, patrně poněkud zaslepený nadšením. V žádném případě,“ řekl velice důrazně, „nemá nikdo právo představovat ho veřejnosti jako sprostého zločince. Tyhle věci, víte, nebyly tak jednoduché“, pohlédl mi do očí. „A způsob, jak o Divišovi psali, dohnal ho nakonec k sebevraždě. Jistě jste četl, co prohlásila jeho manželka?“

Jistě že četl. Tón té dámy mi připomenul vzlykot Marie Burdychové. Manželka (třetí) líčila, jak redaktoři obrozeného tisku neodbytně – stejně jako kdysi veselý ministr Kopečný, jenže s jiným cílem – obtěžovali jejího muže, aby se vyjádřil, co je pravdy na tom, že jednou jako vězeňský lékař na Pankráci odmítl injekci vězni, jenž trpěl žlučníkovými záchvaty, dokud se nepřizná. K jakési velezradě, nebo snad špionáži. Nakonec se žlučníkář přiznal, dostal injekci, zánět byl ale už zanedbaný a museli ho operovat. Nepověsili ho však dřív, než se úplně uzdravil.

Místo vyjádření se dr. Diviš oběsil v koupelně.

9)

Takže Lenin měl asi pravdu. Praktickou aplikací teoretického teroru se nahnal takový strach, že se bázlivější málem báli existovat. Přišel jsem odpoledne do klubu, a hned u dveří seděla oběť strachu vzbuzeného už před dávnými lety, ale pořád trvajícího. Byl to nadaný bezpartijní prozaik Nabal. Obecný děs ho dohnal k takové virtuozitě, že ve svých románech, ačkoliv živými detaily věrně zachycovaly současnou realitu, beze stopy vyzmizíkoval Stranu. Říct o ní cokoliv dobrého nechtěl, a aby o ní řekl něco špatného, k tomu neměl odvahu. Když jsem vešel do haly, potil se právě nad nějakou listinou u stolku v rohu, a sotva mě uviděl, vyskočil a hnal se mi vstříc.

„Taky vám to dali?“ Strčil mi pod nos listinu. Byla to přihláška do Klubu nestranických spisovatelů. Ve Svazu jej nedávno založil světoznámý dramatik, patrně jako základnu své budoucí opoziční strany.

„Taky,“ řekl jsem.

„Myslíte, že se to má podepsat?“

Pokrčil jsem rameny. Pod maskou saxofonisty z Embassy baru se i mně svíral žaludek, a tak jsem dostal chuť vylít si vztek z vlastního strachu na něm.

„Těžko říct. Všechno záleží na tom, jak to dopadne.“

„Co myslíte vy?“

Znova jsem pokrčil rameny a zalhal jsem. Věděl jsem, jak to dopadne. Dávný šok, ještě z války, mě vybavil naprostou nevírou v jakékoliv trvalé vítězství nad komunismem. Ale vyděšenému Nabalovi jsem řekl:

„Jsem úplně na mělčině. Obyčejně mám na tyhle věci nos, ale teď nevím. Fakt, pane kolego, nevím.“

A vykročil jsem k zasedačce. Prozaik zůstal stát se ztrápenou tváří, přes rameno jsem uviděl, jak usedá zpět ke kulatému stolku a vytahuje pero. Rozšrouboval je, přiblížil se jím k papíru, ale nedotkl se ho. Odložil pero vedle listiny na stůl a dal hlavu do dlaní.

Mezi dveřmi do zasedačky do mě vrazil Pinkava, člen ústředního výboru Strany. Co mi sdělil, stavu mého žaludku nepomohlo.

„Ahoj, ahoj!“ pravil rozjásaně. „Poslyš – byl jsem včera u Ludvy. Řek mi, že jdeš do výboru jeho Společnosti.“

Roztřásly se mi nohy. Řekl jsem: „Ještě nevím.“

Ludva byl kdysi slavný, pak na delší dobu zašitý, mezitím zapomenutý a nyní už pouze ctižádostivý skladatel šlágrů, k nimž jsem mu jednu dobu psával texty. Těžce nesl, že ho někdo předešel s Klubem angažovaných nestraníků, ale pak dostal nápad. Opřel se ideologicky o nikde nepraktikovanou Deklaraci lidských práv a založil pro tato práva Společnost.

„Ještě nevím,“ opakoval jsem. „Myslíš, že to má cenu?“

„Ludva počítá s tím, že by z toho pozdějc mohla bejt opoziční strana.“

Nevěřil jsem vlastním uším. Už druhá! Patrně dost vyjeveně jsem se podíval na Pinkavu. Býval to oblíbenec bývalého prezidenta a řadu let mu úspěšně lezl do prdele. Vyneslo mu to řadu funkcí mezi nejmocnějšími tohoto světa. O co mu jde nyní, mi nebylo jasné.

„Není to blbost?“ řekl jsem. „Opoziční strana?“

„Proč?“ pravil na to člen ústředního výboru Komunistické strany. „Mně to připadá jako zajímavá myšlenka. Ideologicky to opřít o OSN –“

Znova, tentokrát definitivně, jsem si uvědomil, že se po dvaceti letech řítíme do další zkázy.

10)

Na rozpadlé mrtvole shořelého mučedníka vztyčil Gellen novou hranici. Stál jsem u okna. Vyšel měsíc, pastorální údolí se třpytilo noční rosou. V něm, jako městečko ze středověkých obrazů, se temně tyčil Kostelec.

„No a ten třetí,“ pravil Gellen za mými zády, „ten pro věc revoluce tahal zdravý zuby bez umrtvení a bolavý zuby nechával uzrát do periodontitidy. Ve vlastním případě se z nevysvětlitelných důvodů rozhod pro oprátku místo pro sedativa, jak by člověk u lékaře čekal. Možná taky, že mu to rozhodnutí ulehčili.“

Otočil jsem se. Gellen seděl už zase ve svém pardálím křesle a mně pořád něco nehrálo.

„Heleď, nemyslíš – abysme byli úplně spravedliví – že mu někdo třeba nařizoval trhat ty zdravý zuby?“

Můj přítel se ušklíbl.

„Měl obecný směrnice, samozřejmě. Ale zuby byly jeho vlastní zlepšováček. Nakonec ovšem nedošel schválení. Strana ho za něj už někdy kolem pětapadesátýho z Pankráce přeložila. Působil pak jako oblastní stomatolog v Praze osm.“ Zamyslel se, zakroužil nazlátlou tekutinou v báni. „Strana mi někdy připomíná Marii Terezii,“ řekl.

Překvapeně jsem se na něho podíval.

„Tu přece poddaní milovali.“

„Jak to můžeš vědět? Byls u toho? Vložils prst do ran těch poddaných?“

Připustil jsem, že nikoli.

„Ale na to jsem nemyslel,“ pravil Gellen. „Existujou však všelijaké paralely, některé méně známé. Například: před Marií Terezií se v Rakousku-Uhersku mučilo podle zásady ‚Muč, jak umíš!‘ Docházelo k výstřelkům. Císařovna tedy soukromé vynálezy zakázala a dala vypracovat zákon o právu outrpném. Ten obsahoval seznam povolených způsobů mučení, příslušných mučidel a podrobný a závazný návod k použití. To byl velký pokrok, příteli. Už žádné kopání do přirození a píchání žhavou jehlou pod nehty. Od té doby se v mocnářství smělo pouze natahovat na žebř, lámat kolem a čtvrtit. To poslední až po vykonané exekuci mečem nebo provazem.“

Znova zakroužil opalizující tekutinou a napil se. Dost pil. V tom se nelišil skoro od nikoho. Pak pokračoval trochu zasněně:

„Jednou jsem, příteli, dělal apendicitidu jednomu estébákovi. Přivezli ho na poslední chvíli. Strašně se bál operace. Dostat se na stůl o hodinku pozdějc, moh krásně exnout. Sestry mu to pak řekly a on ke mně zahořel vděčností – že jsem jemu a revoluci zachránil jeho cenný život. Tak se z nás stali pak jakoby přátelé. A nevěřil bys, kamaráde: ten estébák taky, jako všichni ostatní, ze všeho nejradši nadával na poměry!“

Odmlčel se, jestli tak neuvěřitelné historce uvěřím. Ale já patřil, stejně jako on, ke generaci, která dobře věděla, že možné i nemožné je absolutně všechno.

„Nejvíc nadával na byrokracii,“ pokračoval přítel. „Jednou přišel obzvlášť rozhořčen a povídá: ‚Doktore! Dyť je to hrozný! Mučení dřív povoloval náčelník, a teď se musí podávat žádost až na ministra vnitra. Dovedeš si, doktore, představit, jak dlouho to trvá, než to tam ty kancelářský krysy vyříděj? To jednoho na ňáký mučení úplně přejde chuť!‘“

„Nekecej,“ pravil jsem pro forma.

„Taky jsem si myslel, že jsem se přeslech. Jenže to bylo v padesátejch letech. Dneska máme rok sedmdesát, tak co se divíš?“

„Já se nedivím, že to dělali. Ale že by na to měli instrukce –“

„Pokud jde o metodu, to neměli. V tom zůstali za Marií Terezií. Ale –“ Gellen se zarazil, pak řekl: „Poslouchej, že ty ses na Západě z vopatrnosti stýkal s komunistama? Ty mívaj takovouhle trestuhodnou nedůvěru ve zločiny naší Strany. Ale tys tu přece žil. Dvacet let. Nebo ne?“

„Máš pravdu,“ připustil jsem. „Měl jsem kliku, tak nevěřím těm, co ji neměli.“

Gellen se usmál a dolil mně i sobě.

„Toho mýho estébáka,“ pravil, „nakonec tak otrávili, že jim s tím seknul a stal se v Pelhřimově okresním tajemníkem Svazu přátelství s SSSR.“

„Dostal důtku za zlepšováky?“

„Kdepak. Tohle nebyl žádnej sadista jako doktor Diviš, ale ukázněný pracovník tajné bezpečnosti. Mučil jedině na povolení. Jednou,“ Gellen se usmál, jako nad nějakou příjemnou vzpomínkou, „jsem jel někoho operovat do Troubel, kam toho mýho přítele služebně přeložili. Měli tam zbrusu novou věznici a on mě do ní pozval na partii badmintonu. Tak jsem šel, a jak mě vede dlouhou chodbou k tělocvičně pro příslušníky, všim jsem si, že po pravý straně je řada prázdnejch dveří a za každýma malá koupelna s vanou.“ Gellen svlažil rty ve whisky a přihladil si knírek. „‚Teda vidím,‘ řek jsem, ‚že o hygienu potrestaných je tu vzorně postaráno. Ale proč jste nepostavili sprchy? To je jednak ekonomičtější, jednak zdravotně nezávadnější?‘ Můj přítel máv rukou a povídá: ‚Prosím tě, doktore! To sou mučírny! Nechali sme si je vyprojektovat vod architekta, dyž už se to stavělo celý fungl nový. Ty vany sou na držení pod vodou. Polykání andělíčků, znáš to? To je takovej technickej termín a je to moc účinný. Jo – jenže sotva to dostavěli a vykachlíkovali, příde zákaz mučení! Jenom ve vyjímečnejch případech, asi tak na sto padesát podpisů. Na to se jim přeci každej vysere! Tak to tady teď máme akorát tak na vánoční kapry pro celej Sbor!‘ Tomu žertu se tenkrát zasmál, ale zneužitečnění racionálně vyprojektovaných mučíren ho oddělalo. Za měsíc nato byl už tím okresním tajemníkem Svazu přátelství.“

11)

V nejzazším koutě zasedačky jsem přisedl ke stolu nestraníků, kde se právě hádala energická spisovatelka společensko-kritických novel Šárka Pechlátová s autorem science-fiction Očenášem. Ustali ve sporu, když vystoupila Burdychová, a pak se do něho pustili znovu. U druhého nejzazšího stolu, obsazeného skupinou mužů a žen oprávněně podezřelých ze sympatií ke svrženému režimu osobní moci, bylo hrobové ticho. K mikrofonu se právě ubíral surrealista a permanentní avantgardista Kocour, vyzbrojen fasciklem, z něhož výhružně čněly zažloutlé výstřižky z novin. Za stolem věrných marxistů-leninistů potemněl dlouholetý Kocourův známý a kdysi přítel Vohnout. Šárku Pechlátovou bylo slyšet, jak daleko se rozléhajícím šepotem doráží na Očenáše: „Proč ne, ty troubo! Teď je přece čas dát jim do držky. Vyřídit je káó, sráče!“ Na což ji opatrný delegát mezinárodních kongresů utopické literatury mnohem tišeji vyzval, aby se opanovala, protože jí už zase stoupá adrenalin.

Kocour pohlédl přes brýle do obecenstva a zkontroloval pozornost. Byla napjatá. Někdo otevřel dveře a vecpal se dovnitř mezi stojící. Dveřmi jsem zahlédl Nabala, marně čekajícího na příchod odvahy. Právě znovu oddaloval pero od papíru a něco se úzkostlivě ptal Boženy Pokorné, skoro dvoumetrové překladatelky ruských klasiků. Z levé strany se k nim blížil světoznámý dramatik, na cestě ze záchoda.

Dveře se zavřely a v ampliónech silně zapraskalo, jak si Kocour narovnával papíry.

„Dámy a pánové,“ pravil a šel rovnou na věc. „Od Ledna uplynulo už pět měsíců, ale v našem Svazu je dosud členem – a dokonce tu dnes sedí mezi námi – soudruh Jan Vohnout. A protože se nám z nejvyšších míst říká, že máme usilovat o očistu všech společenských organizací, dovolte mi, abych se zblízka podíval na tohoto soudruha.“

Podíval jsem se na Vohnouta, a byl zas o odstín temnější.

„Soudruh Vohnout,“ pokračoval Kocour a do citlivého mikrofonu mluvil zbytečně nahlas, takže místností hřímal hlas přetížený decibely, „je členem Strany, a jestliže v jeho dosavadní činnosti můžeme spatřovat některý z principů marxismu-leninismu, pak je to zákon o vývoji jakožto boji protikladů. Soudruh Vohnout vstoupil do literatury nebo lépe řečeno do veřejného života v roce 1936 tímto textem.“

Pauza, která následovala, byla uměle dlouhá. Kocour ji vyplnil pomalým přebíráním svého fasciklu zažloutlých listin a obecenstvo, v příjemném očekávání velkého zážitku, tichounce sálo kouř z cigaret. Konečně Kocour vytáhl list stářím téměř oranžový. Měl jej pečlivě nalepený na tuhém papíru, upravil si polohu brýlí a počal z listu předčítat tónem staročeského vlastence:

„Zakladatelem národa, jeho masem a krví, povždy byl a povždy bude selský stav. Český sedlák, v potu tváře obdělávající rodnou hroudu, nemá porozumění ani pro kuloárové pletichy benešovsko-masarykovské hradní kliky, ani pro zrádné pikle moskevských agentů, kryjících se za firmou Komunistické strany. V osudových chvílích národa podpořil český sedlák vždy ony politiky, kteří neochvějně...“

Mnozí zapomněli i kouřit a chesterfieldky bez užitku doutnaly v prstech. Vlasatí vousatci sice přesně nevěděli, oč jde – velkostatkářská Agrární strana zanikla dávno před tím, než přišli na svět – ale nelichotivé narážky na Komunistickou stranu a také na Masaryka a na Beneše je nenechaly na pochybách, že jde o text pro dnešní dobu ze všech hledisek nevhodný. V jejich řadách se ozvalo popuzené mručení a přeneslo se ke stolům střední generace. Pouze u stolu marxistů-leninistů zachovali klid. Kocour dorecitoval výzvu k podpoře agrárního ministra Berana a pak řekl:

„V posledních letech první buržoazní republiky byl tedy soudruh Vohnout stoupencem hnutí, abychom použili tehdejší terminologie, krve a půdy. Po mnichovském diktátu se s ním však stala změna. Poslechněme si to.“

Vyňal další kanárkový dokument. Tentokrát to byl text napojený z náboženských zdrojů a na rozdíl od předchozího tvrdil, že základem národa nejsou sedláci, ale svatováclavská tradice.

„Národní světec v osudových chvílích národa vždy držel svou žehnající ruku nad touto zemí a ukazoval jí jedinou správnou cestu: cestu světla, jež vede ke Kristu, k Pokoře, k Míru a k Dorozumění.“

Kocour pohlédl přes brýle do sálu a řekl:

„K dorozumění, které měl soudruh Vohnout tehdy na mysli, za několik měsíců skutečně došlo. V březnu 1939 na Říšském kancléřství.“

Tím, jak se podíval přes brýle a zaimprovizoval, ztratil místo v textu a chvíli je musel hledat. Rozhlédl jsem se a všiml jsem si, že rozhořčení části radikálů se poněkud zmírnilo. Tu a tam se zbožnému textu někdo zachechtal, ale početná, původně rovněž mručící skupinka u prvního okna pod pódiem zůstala nyní, stejně jako marxisté-leninisté, zticha. Zahlédl jsem mezi nimi i Liščina manžela. Pronikl tedy už na půdu Svazu. Kocour pořád hledal ztracené místo; opět se otevřely dveře a velmi nadaný prozaik Nabal ve foyeru dosud potil krev. Seděl za stolkem s popuštěnou kravatou a bezradně přihlížel jakési diskusi, která se rozproudila mezi Boženou Pokornou a světovým dramatikem.

„V roce 1941,“ zahřímalo z amplionu, neboť Kocour našel ztracené místo, „na vrcholu nacistické okupace, nabídl soudruh Vohnout Pavlovu nakladatelství, kde jsem tehdy pracoval jako redaktor, tento rukopis!“ Ve vysoko vztyčené Kocourově ruce spatřili všichni svazeček normalizovaného formátu. Byl rovněž zažloutlý; nebyly to však výstřižky z novin, ale strojopis.

„Je to výbor z poezie, který soudruh Vohnout přeložil do češtiny z říšskoněmeckého originálu. Básníka si sám vybral a přeložil beze smlouvy, čistě jen z nadšení, protože tvorba onoho básníka se mu zalíbila. Onen básník, jehož si soudruh Vohnout vybral k překladu v roce heydrichiády, byl tehdy předsedou Reichskammer der Kultur neboli Říšské komory umění a nositelem četných literárních cen Nacionálně socialistické německé dělnické strany a jmenoval se Hans Carossa.“

Bomba spadla a explodovala. Kocourovi se zřejmě podařil husarský kousek, protože s vyhrabáním rukopisu, jenž tiskem nikdy nevyšel, z dávno zapomenutých archivů zaniklého soukromého nakladatelství Vohnout asi nepočítal. Ztemněl o odstín; mručení se přeneslo od stolů obsazených vousáči spíše ke starší generaci. K nim se opět připojili i katolíci. Klid zachovávali už pouze věrní leninisté.

„Nakladatel Pavel,“ Kocour zesílil hlas, aby překryl vzrůstající bouři, a podobnost s burácením hromu byla dokonalá, „buržoazní nakladatel Pavel se pokoušel soudruhu Vohnoutovi vysvětlit, proč se vzpěčuje vydat jeho překladatelské dílo. Ale soudruh Vohnout veškeré argumenty buržoazního nakladatele Pavla odmítal a proti jeho masarykovskému pojetí politické poezie zdůrazňoval národní a socialistický ráz Carossova díla. Nakonec buržoaznímu nakladateli Pavlovi pohrozil, že si na něho bude stěžovat na říšských místech. Buržoazní nakladatel Pavel tedy ustoupil a přijal dílo k vydání. Pod různými záminkami oddaloval však sazbu tak dlouho, až i soudruh Vohnout na podzim roku 1944 ztratil zájem o publikaci a pokusil se vzít rukopis zpátky. Jenomže než mu mohl být na jeho telefonickou žádost odeslán – jak se vyjádřil, k přepracování – zatklo buržoazního nakladatele Pavla gestapo, protože se ukázalo, že pod pseudonymem Jan Jeremiáš vydal básnickou sbírku židovského básníka Jiřího Picka Elegie. Buržoazní nakladatel Pavel po roce vazby zemřel v koncentračním táboře Buchenwald u Weimaru v Německé demokratické republice. Soudruh Vohnout,“ Kocour vypadl z role a mluvil s nepokrytě nenávistným sarkasmem, „patrně z nějakých obav, se už neodvážil vyžádat si rukopis k přepracování od treuhändera Seppa Dürenhelda, dosazeného gestapem do buržoazního Pavlova nakladatelství. Nakonec však, pro válečný nedostatek papíru, rukopis stejně nevyšel.“

Ohlédl jsem se po muži, jenž ve zdraví přežil všechny ty peripetie. Vypadal na mrtvici. Leninisté mu sice hrdě a loajálně seděli po boku, ale v publiku někdo provokativně zapískal. Napadlo mi, že jsem možná svědkem posledních chvil další oběti bílého teroru.

„Po osvobození Rudou armádou v roce 1945,“ pokračoval hromový hlas, „navrhovali někteří nekomunističtí spisovatelé, aby soudruh Vohnout byl vyloučen z nově utvořeného Syndikátu českých spisovatelů, do něhož vstoupil jako jeden z prvních. Návrh však neprošel. Jako jeden z prvních vstoupil po osvobození soudruh Vohnout i do Komunistické strany a komunističtí členové Syndikátu se za něho jednotně postavili.“

Došlo k akustické explozi beatové intenzity. Někdo zasvěcený dokonce mrštil prázdnou lahví od vína do obrazu zesnulého básníka S. K. Neumanna a nad hukotem davu se třepetal pronikavý soprán Šárky Pechlátové, která volala „Fuj!“ Historka do té doby pouze nevěrohodná dospěla do stadia mechanicky vymyšlené satiry. Nicméně ji potvrzovala historická fakta. Kocour dal kolovat zažloutlý překlad Hanse Carossy i manifest agrárního ministra. A já se dobře pamatoval, jak jednou v ožralé hádce o pravověrnost vytáhl Vohnout na prozaika Žlůvu svou stranickou legitimaci a datem jejího vystavení – 10. 5. 1945 – zamával před očima laureátovi, jehož legitimace nesla datum pouze 28. 2. 1948. Naplnil jsem se dialektikou a představil jsem si, jak by toto počínání nevyzpytatelné moudrosti vyložil soudruh Bárta. Jeho tichý hlas překryl na chvíli vřavu v zasedačce. „My víme, že Vohnout není žádný komunista,“ říkal jako mluvící ryba. „Ale objektivně je na něho absolutní spolehnutí, protože ho máme v hrsti. Subjektivní motivace nás nezajímá.“ Ušklíbl jsem se, a jelikož to bylo jen v duchu, odpověděl jsem Bártovi jako dr. Gellen: „Ano, soudruh Vohnout nepatří sice k těm, kteří stranu dovedli k moci; tam ji dovedl agresivní idealismus mladistvých radikálů. Strana ve své nevyzpytatelné moudrosti však dobře ví, že přetrvá-li agresivní idealismus i do etapy moci, může docela dobře dovést Stranu opět k bezmoci. Což je vyloučeno v případě soudruha Vohnouta.“

Z imaginárního dialogu mě vyrušil hromový hlas, který opět umlčel vzbouřený hukot davu. „A soudruh Vohnout,“ hřímal, „se Straně odvděčil za její pomoc a ochranu ve chvíli, kdy to Strana nejvíc potřebovala. V roce 1952 uveřejnil v ústředním stranickém orgánu Rudé právo článek ‚Žádáme trest spravedlivý, trest nejvyšší!‘“

Nový, poněkud méně zažloutlý výstřižek vylétl z neuvěřitelného fasciklu. Kocour procítěně přečetl text, jenž byl nepříliš osobitou (ale tehdy se vyžadovala spíše závislost na stylistických vzorech), jenom trochu krvelačnější variací učiteli opravené domácí práce národní umělkyně Marie Burdychové:

„Tuto odpornou bandu zrádců, tuto špinavou vyvřelinu imperialistických kanálů, tento hlen z plic Strany a lidu nelze snad ani po zásluze potrestat. Trest smrti je málo, uvážíme-li, jaké množství nejhnusnějších zločinů napáchala tato krysí sebranka mezinárodního sionismu a kosmopolitismu…“

Haně Bojanové, autorce románů z přírody, vyhrkly slzy. Použila kapesníku a zhrouceně vyběhla z místnosti. I tvrz marxistů-leninistů se tedy počíná hroutit, pomyslel jsem si, a otevřenými dveřmi se mi opět naskytl pohled na velmi nadaného Nabala. Na jeho situaci se dosud nic nezměnilo.

„Tyto nelidské kreatury,“ přednášel Kocour slavnostním hlasem, „neštítily se ve své zavilé nenávisti k socialismu ničeho. Nebýt bdělosti a ostražitosti soudruha Gottwalda, a dále soudruhů Kloboučka, Kopečného, Bacílka, Zápotockého…“ následoval delší seznam hodnostářů, na něž nepadl los, seřazených od prezidentova zetě podle stranické hierarchie. Pohlédl jsem na vousaté tváře experimentálních autorů, a jako by se proměnili v nějaké giottovské plátno, v dav zírající nevinnýma očima na neuvěřitelnou jsoucnost odpudivého zázraku. Naslouchali tomu sice autentickému, ale už naprosto neuvěřitelnému textu jako vzdálenému volání probuzené Godzilly, a mně se do něho promítl hlas líbezné ženy, promlouvající z hloubek nečisté doby, hlas nějaké Getrudy Mendelové, protřelé už dvěma pekly a stále ještě živé.

12)

„Příšerně vyváděla, Danny,“ říkala. „Že Fišera nechce ani vidět, se zrádcem že mluvit nebude, že by ho nejradši vlastní rukou uškrtila. Ječela tak děsně, až jí sám bachař řek: ‚Soužko, snad že byste mu řekla aspoň pár slov. Tak nějak lidsky. Dyť ho zejtra pověsej, soužko.‘ Ale Fišerovou to jenom víc rozběsnilo, a že prej mu nic lidskýho řikat nebude, ponivač takovej zloduch si nic lidskýho řikat nezaslouží. Že mu jedině poví, jak s nim opovrhuje. A když je pak přivedli, tak mu to skutečně vpálila, Danny! Vřískala, že synovi prej dá jiný jméno, aby se nemusel stydět, že ho zplodila taková stvůra – no bylo to děsivý, Danny, nedovedeš si představit! Slyšeli jsme to všichni, voni taky. Seděli jsme v řadě takovejch kukaní, mezi náma mříž – můžeš si domyslet, co to s nima dělalo! Fišerovou museli bachaři nakonec vodvlíct násilím, dostala hysterickej záchvat a první, co mi Robert potom řek, bylo, abych naší Vlaďce taky změnila jméno a na něj abych radši zapomněla. Ministr Kopečnej že mu slíbil, mně že se nic nestane, tak na něj abych zapomněla a začla novej život, jenomže Danny, to prostě nešlo.“

A vyprávěla mi, v kavárně Juliš, kde jsem před několika lety tahal z Lišky její nicotná, ale zato lidská tajemství; od vedlejšího stolu se k nám obrovským uchem nakláněl čítankový bretšnajdr, houpal se na dvou zadních nohách židle a Gerta mi řekla: „Vidíš ho, fízlouna? Jen ať to slyší!“ A vyprávěla mi příběh, taky čítankový, nicméně skutečný, vždyť jsme žili ve střední Evropě, zemi neomezených možností. Jak se s Robertem poprvé uviděli na osvětimské třídicí rampě, přes esesáka, který imperátorsky ukazoval palcem k oceli nebe nebo ke škváře země. Tam mezi nimi přeskočila čítanková jiskra, a protože esesák zdvihl dvakrát po sobě palec k nebi, mohla se jiskra rozhořet v nebezpečných zákoutích mezi smradlavými baráky, pod hvězdičkama, které chvilkami na ně mrkly podivně černým dýmem osvětimských komínů. Z koncentráku přijela už těhotná a místo slavné svatby v synagoze společně vstoupili do Strany, protože mezi hvězdami nad polskou vesnicí nejskutečněji zářila ta neskutečná, rudá a pěticípá. Gerta byla dcerunka, stejně jako Laura Fišerová. Ale válka z ní udělala sirotka. Zdědila továrnu na dámské prádlo a spolu s přihláškou do Strany přinesla na sekretariát i věnovací list sepsaný advokátem a továrnu dala Straně. Ve Straně, zdecimované gestapem a poválečným přílivem Vohnoutů, stoupal její chytrý muž taky jako hvězda. Od generací židovských čachrářů, táhnoucích se přelidněnými středoevropskými ghetty až do mytologie prvních českých knížat, zdědil čachrářský talent a dal jej do služeb revoluce. Revoluce ho, tři měsíce po Únorovém vítězství, poslala zkusmo do Anglie, aby tam vyjednal obchodní smlouvu nového komunistického státu s nejstarší kapitalistickou říší.

„Robert to s nima skoulel tak brilantně,“ řekla Gerta, „že nás Gottwald pozval na soukromou večeři na Hrad. Jenom nás dva! Chápeš, co to bylo, Danny? Jenom já a Robert a Kléma a Marta. Gottwald se při tý večeři namáz, bejval už tenkrát zlískanej při každý příležitosti, po procesu už se z vopice vůbec neprobral, až ho voddělali taky,“ pravila Gerta, a fízlounovo ucho se zachvělo, snad rozkoší. „Ten večer chtěl furt jenom připíjet na Roberta a na tu jeho anglickou smlouvu. Nakonec mu pad kolem krku, pobryndal mu vínem nový šaty a povídá: ‚Mendele, ty votroku židovská, tys ty Anglány vzal na hůl, že by sis za to zasloužil Leninovej řád! Já ti ho za takovejhle machl bohužel dát nemůžu, ale já ti to nezapomenu! Neboj, neboj, Bertíku, máš to u mě!‘“ řekla Gerta. Za čtyři roky nato jí Bertíka pověsili, částečně též proto, že podle nálezu prokurátora poškozovala jím sjednaná obchodní smlouva s Anglií hospodářské zájmy lidově demokratického Československa. Gottwald ovšem na Berta snad opravdu nezapomněl. Uchlastal se ani ne půl roku po tom, co dle úmrtního listu zemřel státní obchodní zástupce na následky zadušení.

„A neuplynulo mnoho let,“ hřímal Kocourův perunský hlas, „a soudruh Vohnout, tehdy šéfredaktor Literárních novin, uveřejnil v roce 1959 ve svém listě následující literární studii.“ Zásoba zažloutlých mement mori se zdála nevyčerpatelná. „Pasternak,“ deklamoval Kocour, „neodhalil své ledví nikdy lépe než v pomlouvačném kontrarevolučním pamfletu Doktor Živago. Tato mysticko-náboženská zmatenina se pokouší zastřít skutečný smysl revolučních přeměn ruské společnosti tím, že je líčí jen jako další krvavou epizodu v tisícileté tradici ruského samoděržaví. Jaký div, že pánové ve Stockholmu vyznamenali Pasternaka za jeho protisovětský pamflet Nobelovou cenou. V očích sovětských čtenářů ovšem,“ Kocour zvedl zrak od článku a extemporoval: „Zde je text poněkud nelogický, neboť román Doktor Živago do dnešního dne v Sovětském svazu nevyšel. Ale soudruh Vohnout měl možná na mysli čtenáře samizdatu. Tedy: v očích sovětských čtenářů ovšem bude tato cena, již Pasternak neodmítl, nesmazatelným znamením hanby!“

13)

„Ten Gottwald, to nebyl jedinej slib, na kterej se tenkrát někdo vykašlal,“ říkala mi Gerta a fízl s uchem hypertrofovaným od častého používání se zakláněl a zakláněl a Gerta říkala: „Jako třeba jak Bertovi Kopečnej, jestli se na tu krysu pamatuješ, Danny, jak mu slíbil, že se mně nic nestane. Tos měl vidět! Ještě Bertu nesundali ze šibenice, a už byli u nás. Zabavovat jmění. Sebrali všecko, kromě dámskýho prádla, protože to jediný prokazatelně nepatřilo Bertovi, a hedvábnejch kapesníčků, který našim přes válku schovali nějaký známí árijci. Na těch zas byl monogram z mýho dívčího jména. A z bytu mě s Vlaďkou vyrazili, ani jsem nestačila zavřít kufr. A já se, člověče, složila. Odvezli mě na Bulovku, jenže když se primář večer při vizitě dověděl, kdo jsem, tak mě odtamtud se čtyřicítkou zase vyhodili. Nebejt Evženy Mahlerový, která mě vzala s Vlaďkou k sobě do garsonky, měla jsem to asi konečně vodbytý.“

„A uplynuly další tři roky,“ burácel Kocour, „a soudruh Vohnout uveřejnil v měsíčníku Oheň, kde byl tou dobou šéfredaktorem, několik nových čísel ze své překladatelské dílny. Tentokrát nepřekládal z němčiny, nýbrž z ruštiny.“ Ze zlověstného fasciklu vyňal Kocour ještě docela zachovalé číslo Ohně, ve všem dobře známé, charakteristické obálce. „Básně doktora Živaga z románu Doktor Živago od Borise Pasternaka.“

Skutečnost přehnaná do fraškovité neuvěřitelnosti změnila náladu v sále. Tvůrce konkrétní poezie Brebera se rozchechtal a strhl k smíchu i Vojtěcha Novotného. Nová láhev vyletěla z houfu vlasatců, tentokrát směrem k obrazu Aloise Jiráska. Mladší spisovatelé, vychovaní v porevolučních školách, považovali ho zřejmě za komunistu.

Vstal jsem a odešel jsem na záchod. Ve foyeru pořád řešil své dilema velmi nadaný prozaik Nabal, s perem opět jednou taseným, ale dosud nepoužitým. Jemu přes rameno atakoval světový dramatik Boženu Pokornou.

„Základem všeho je organizace. Proti profíkům, které mají v politice oni, nemůžeme stavět pořád jenom myšlenky!“

Zůstal jsem stát. Vedle mě se zastavil Pinkava. Vracel se právě odtamtud, kam jsem měl namířeno já, a dopínal si poklopec.

Pokorná hleděla na hezkého, trochu obtloustlého mladého dramatika s životem poučenou nedůvěrou. Pocházela z rodiny profesora němčiny a ruštinu začala studovat za nacistické okupace ze slavjanofilství. Po válce ji začala vyučovat na gymnáziu, ale po revoluci ji vyhodili, protože byla apolitická. Pracovala pak nějaký rok ve slévárně, po večerech a nedělích vyrobila nezemsky krásný překlad Lermontovova Hrdiny naší doby, který na sebe vzal Štípek, ačkoliv z ruštiny v životě nepřekládal, neboť rusky neuměl. Všeobecné spiknutí v redakcích přitom předstíralo, že nic netuší. A Štípek se projevil jako charakter: ačkoliv za překlad Lermontova dostal svazovou cenu, přiznal, když čas roztál, jak to bylo, a umožnil tak Boženě novou změnu zaměstnání. Peníze za cenu si ovšem nechal. Božena Pokorná byla nyní šťastná stará panna, která se konečně mohla věnovat milované práci, a na radikálního mladíka hleděla s radikální nedůvěrou.

„Každý, komu jde o demokracii, musí vstoupit,“ přesvědčoval ji dramatik, naneštěstí v pojmech, jimž právě nedůvěřovala, neboť od pádu nacismu jich používali všichni. Nadaný prozaik zoufale skákal pohledem z jednoho na druhého a kolem stolu s přihláškami do Klubu nestranických spisovatelů vyrostl docela početný kruh naslouchajících. Nápadně v něm vynikal břichatý svetr člena ústředního výboru Strany Pinkavy.

Jak jsem předpokládal, nevydržel dlouho jen poslouchat a vmísil se do debaty, dost nešťastně:

„Pan Hejl má pravdu, slečno. V takovejchhle politicky vzrušenejch dobách nemůže nikdo stát stranou!“

Pokorná na něho nervózně pohlédla. Snad pochytila slovo „stranou“ a spojila si je patrně se synonymem jiného významu. Prudce zavrtěla hlavou.

Dramatik rychle dodal:

„To je fakt, slečno Pokorná. Dneska je možné jenom Ano, nebo Ne. Mezi tím nic.“

Zaskřípala židle. Nadaný prozaik Nabal se pokusil vstát a uniknout. Ale Pinkava mu položil ruku na rameno, takže si zas sedl. Pokorná si pošoupla brýle ke kořeni nosu, všimla si prozaikova zděšeného výrazu a zdravá nedůvěra v ní zvítězila.

„Promiňte, prosím, ale já to nepodepíši,“ pravila výslovností profesorky češtiny. „Od politiky raději dál!“

S tím historickým, i když momentálně nepopulárním výrokem si proklestila cestu davem kolem Pinkavy. Ten ještě stihl jedovatě poznamenat: „Kdyby tohle říkali všichni –“ Ale pak mu nestálo za to větu dokončit. Překladatelka zmizela v šatně, zřejmě rozhodnuta odejít ze schůze domů, do bezpečí Dostojevského, Bunina a Sergeje Jesenina.

14)

Gerta pravila: „A představ si, Danny, ještě se celá klepu, mám už asi nervy v kýblu. Včera mě volali na partaj. Po deseti letech, člověče! Dovedeš si představit, že jsem málem omdlela. Co mi můžou chtít? Ale naprala jsem se férákem a šla jsem. No, byli na mě hrozně laskaví a zavedli mě k nějakýmu hrozně vyfešákovanýmu soudruhovi v nějaký hrozně vyfotelovaný kanceláři, a ten soudruh mi povídá, že Strana provedla revizi procesu se Slánským a spol. a že se zjistilo, že muj Robert byl ve všech bodech obžaloby nevinně odsouzenej, a že ho teda rehabilitovali. A von že ví, ten fešáckej soudruh, víš, že mi Roberta nemůže nic nahradit, ale že Strana jen jako takovej důkaz dobrý vůle, a aby mi finančně pomohla, mi nabízí odškodný ve výši, jakou si sama určím. V rozumný míře, to ten soudruh rychle dodal, abych si snad neřekla o milión. To mě tak strašně naštvalo, to víš, vzpomněla jsem si na Roberta v tý kukani za těma drátama ten den, než ho oběsili, a měla jsem dojem, že mezi těma fotelama dostanu hysterickej záchvat jako tenkrát ta Fišerová. Mizera hnusnej! V rozumný míře! A za Roberta! A to jsem jim, já káča pitomá, dala fabriku za nejmíň deset miliónů! Ale nic. Asi mě zachránil ten férák. Prostě jsem mu řekla, že nic nechci, žádný peníze, ale že poněvač Robert byl odsouzenej a rozsudek uveřejnili ve všech novinách na první stránce, takže teď, když ho rehabilitovali, tak já žádám, aby to taky bylo ve všech novinách a taky na první stránce. A podrž se, Danny, co mi ten frajer řek!“

„Že si můžeš stanovit odškodný bez ohledu na rozumnou míru, ne?“

„Houbeles,“ pravila Gerta. „Řek mi: ‚Soudružko, pochopte, to Strana nemůže udělat. V současné mezinárodní i vnitřní situaci by ji to mohlo poškodit, a to by jistě ani váš muž nechtěl.‘ To mě zas dožralo, a už jsem mu to chtěla vlepit, že muj muž je díky Straně mrtvej, takže von s tim svym zadkem přirostlym k fotelu houby může vědět, co by Robert chtěl nebo nechtěl. Ale než jsem to stačila na něj vybalit, von se ke mně z toho svýho fotelu vyklonil, a člověče, fakticky zašeptal,“ zdůraznila Gerta a taky se ke mně přes mramorový stoleček naklonila a zašeptala a fízloun s velikým uchem se zaklonil na samou hranici rovnováhy. „‚Vždyť stejně, soudružko,‘“ zašeptala Gerta, „‚ani by nemělo smysl to zveřejňovat. To se stejně za chvíli rozkřikne, že byli rehabilitovaný! Za měsíc to bude vědět kdekdo, i bez zveřejňování!‘“

Tehdy za Gertiným vyprávěním udělal tečku fízloun. Židle pod ním podjela a s rachotem se zřítil na podlahu. Zátylkem se udeřil o mramorový stoleček, takže ho číšníci museli křísit. Rychle jsme tenkrát zaplatili a odešli, aby případná smrt fízla nevrhla na nás podezření.

Za mikrofonem vystřídal Kocoura mrtvičnatě červený a dokonale propocený Vohnout, zterorizovaný tak, že jsem se nestačil divit, kde v sobě sebral odvahu lézt na pódium.

Sípal:

„Soudružky a soudruzi! Tohle je pro mě strašlivý šok, když někdo takhle demagogicky vykládá moje – moje chyby, ke kterým se přiznávám – a vytrhuje je ze souvislostí – a – a – podkládá jim úplně jiné záměry. Já jsem teď příliš rozrušen, abych mohl souvisle odpovědět. Ale chtěl bych na svou obhajobu zatím říct jen to, že pokud jde o Slánského, tak já jsem tomu, věřte nebo nevěřte, věřil, a v případě Pasternaka, já jsem ten román nečetl a převzal jsem informace ze sovětských pramenů, kterým jsem věřil –“

K případu Hanse Carossy se – na štěstí pro sebe – nedostal, protože příslušníky mladé skeptické generace tak veliká víra do té míry znechutila, že začali dupat a přehlušili i amplióny. Vohnout se otočil, z kalhot mu vzadu lezla košile, zamotal se do plátěného výkrytu v pozadí a nakonec se vypotácel zadním vchodem, bezpochyby vstříc dobrovolné smrti.

15)

Po schůzi jsme seděli naproti v Klášterní vinárně s autorem science-fiction, se Šárkou Pechlátovou a s dvěma redaktorkami televize. Redaktorky vypadaly unaveně a schlíple. Přinesly s sebou cyklostylovaný leták, který ilegálně, ale přirozeně beztrestně vydala skupina „Starých komunistů“ jakéhosi Herodase v Libni. Jméno mi připadalo příliš trapně symbolické a zeptal jsem se hezčí z obou redaktorek, půvabné žáby v minisukni:

„Není tohle nomen omen nějakej nevkusnej pseudonym? A není to celý vůbec nějakej podvrh, aby se zdiskreditovali konzervativci?“

Galimatyáš dojmů právě uběhlého odpoledne, pásmo vzpomínek na galimatyáš mého života v lidové demokracii, mě zřejmě připravil o soudnost.

„Kdepak,“ pravila ta hezčí redaktorka, Jana Hloubavá. „Ten se tak jmenuje. Je to takovej starej trouba. Měl asi patnáct let sinekuru na ministerstvu vnitřního obchodu, a teď ho dali do penze.“

Leták byla apologie sesazeného prezidenta; v podstatě seznam jeho zásluh. Mezi největšími zásluhami bylo uvedeno: Jeho zásluhou Komunistická strana Československa nikdy neprovedla úplnou rehabilitaci odsouzených zločinců v tzv. procesech. Dále se dokument šířil o nynější činnosti zločinců, kteří masový výkon spravedlnosti tehdá přežili a pouze si po zásluze odseděli dlouhodobé tresty. Po způsobu z let árijského hnutí připojoval k jejich jménům i ke jménům revizionistů, kteří se po lednovém puči k těmto starým firmám přidali, ještě jedno příjmení charakteristického zvuku. Šik-Schönberg, psal, nemá samozřejmě slova chvály pro socialistický způsob plánování: zato do nebe vynáší ‚tržní vztahy‘, v čemž mu věrně sekundují Hájek-Pereles, Kladiva-Hammerstein, a dokonce do toho fušuje i pan spisovatel Pinkava-Pick.

„To jsem nevěděl, že soudruh Pinkava je osoba židovského původu,“ podivil jsem se. „Já myslel, že je to moravský sedlák.“

„Ale von je,“ pravila Jana Hloubavá. Nervózními prsty, kolorovanými cigaretovým dehtem, mi sebrala leták. Už jsem ji někde viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout kde. Vypadala vystrašeně a vršila v popelníku před sebou úhlednou pyramidu napůl vykouřených špačků. „Pinkava žádnej žid neni. Jenže Herodase nepřesvědčíte. Ten věří i na Protokoly sionistickejch mudrců.“

„Proč ho nepozvete před kameru?“ zeptal se Očenáš. „Ať diskutuje.“

„My ho zvali,“ řekla televizní redaktorka. „Kolikrát. Ale von nechce přijít. Říká, že je prostej člověk a v televizi že by se na něj vrhla smečka intelektuálů a zesměšnili by ho.“ Jana Hloubavá přehodila nohu přes nohu, ukázala druhé, stejně půvabné stehno a v popelníku zamáčkla tři čtvrtiny americké cigarety. „S takovejma lidma nehnete.“

„Taky to nemá cenu,“ řekla Šárka Pechlátová. „Na ty patří jedině do držky. Proč je nezavřou? Tomuhle tady,“ ukázala na cyklostylovaný antisemitismus, „se přece odjakživa říkalo protistátní leták. Tamhle Karla,“ otočila hlavu k prozaiku Žaludovi, jenž seděl jako pěna kousek dál nad dvěma deci veltlínského; stihl právě vydat román z prostředí uranových dolů a zdálo se mi, že toho začíná litovat, „Karla zašili jen proto, že do cyklostylovanýho nársoc časáku brzo po Únoru napsal nepříznivou kritiku na Pád Berlína. Když nic jinýho, tohle se dá kvalifikovat jako šíření rasový nenávisti!“

„Už seš zas samej adrenalín,“ pravil Očenáš.

„Di do prdele s adrenalinem!“ odbyla ho Šárka. „Ty seš zas posranej až za ušima!“

Očenáš pokrčil rameny. Do vinárny vstoupil Nabal, s novým číslem Literárek v podpaží a s kravatou nakřivo. Trochu připomínal vězně na útěku. Šárka na něho zamávala. Nadaný prozaik zničeně přisedl a poručil si slivovici. Zeptal jsem se ho:

„Tak jste to podepsal?“

„Co?“ chtěla okamžitě vědět Šárka.

Nabal přikývl.

„Co, sakra?“

„Vlastní ortel,“ pravil Nabal. „Kolik mi za to můžou dát? Snad ne víc než dva roky.“

„Do prdele, co ste podepsal?“ zařvala Šárka.

„Vstup do Kruhu nestranických spisovatelů,“ pravil Nabal a nadzdvihl se. „Sakra, já se ještě půjdu vyškrtnout, ne?“

Šárka ho popadla za ruku.

„Co blbnete? To přeci musí podepsat každej slušnej člověk! Tys to, Honzo, přeci taky podškráb, že?“

Autor science-fiction rezignovaně zvedl oči ke stropu.

„Mně už je všecko jedno. Kdysi jsem býval lékař. Až bude nejhůř, pudu zas léčit holky na syflárnu.“

„Ale co budu dělat já?“ zeptal se nadaný Nabal zoufale. „Já byl učitel. Mě potom zpátky na školu nevemou. Podívejte se!“ rozložil na stole Literárky a ukázal na článek nadepsaný Pravda o případu v Lounech, kde se popisovala nějaká běžná justiční vražda. „Za tohle bude, počítám, tak pět let. A za tohle,“ položil prst na jinou indiskreci, o odposlouchávání telefonů, „možná dva tři roky. Ve společný cele, na Pankráci. Ovšem tady to,“ tentokrát směřoval prst k titulu Zklamala KSČ?, „za to nejmíň deset let, na uranu. No a tohle, Nutnost opozice,“ přečetl nadpis úvahy světoznámého dramatika, „to když vezmu v úvahu jeho ostatní činnost, tak je to jasně doživotí. Pokud se nerozhodnou sáhnout k hrdelním trestům.“

„Krucifix, nemalujte čerta na zeď,“ zabručela Šárka. „Všechno je dobrý! Rusáci se nevodvážej! Měli by z toho mezinárodní průser.“

„Průser z toho budem mít my,“ řekl nadaný prozaik, „sice jen domácí, ale –“ a náhle odhodlaně vstal. Než ho Šárka stačila chytit, vzdálil se z dosahu jejích nalakovaných nehtů a se zvoláním „Já se letím škrtnout!“ vyběhl z vinárny.

Hezká redaktorka v minisukni se neuroticky usmála.

Kde jsem, sakra, viděl tu drobnou, příjemnou dívčinu?

16)

Zase jsme stáli v barokním podloubí, poněkud podnapilí, nebo aspoň já, Bárta sotva. Slunce se naklonilo nad Staroměstskou radnici, ale štěněcí dav na náměstí se spíše rozhojnil, posílen zřejmě o učedníky z továren, kterým mezitím padla. Snad to bylo alkoholem, který ve mně, jako vždy, probudil pohlavní žádost, anebo to byl další z trapně polopatických symbolů historie, na jejímž počátku a konci se bělala Panna Maria pod Kobylí hlavou. Zdálo se mi, že reformní hnutí se nepřiměřeně k počtu obyvatelstva hemží hezounkými holkami. Rozhlížel jsem se po té utěšené sklizni milování mojí generace a vzpomněl jsem si na to tehdejší hnutí, před dvaceti lety, které se hemžilo mandami v modrých košilích. Jenže to obojí byl asi povrchní dojem, v jednom případě poopravený alkoholem, v druhém antipatií, jež za těch dvacet let vzrostla. Pak mi ale ty půvabné holčiny připomněly cosi jiného: citát z autora, jehož Vojtěch Novotný neměl rád, ačkoliv byl jeho víry, a kterého já přes jeho neuvěřitelnou víru ctil jako Vojtěch své světce: Tobě se asi zdá divné, jak jsme Maria a já mohli udělat tak krásnou dívku. To je právě ta iluze, co mají lidi o kráse. Krása nepochází z krásy. Krása nedokáže vytvořit nic než něco hezkého… Krásy ustavičně ubývá, podle zákona o klesajícím výnosu, a teprve když se dostaneš zpátky k nule, k tomu pravému, ohyzdnému základu všech věcí, máš naději, že začneš znova, svobodně a nezávisle. Jako všechny citáty z mého světce znamenal i tenhle mnoho věcí. Víc, než věděl on sám.

Jednou, nedávno, jsem mezi starými dopisy našel maturitní fotografii z kostelecké sociálky a povrchní dojem byl na ní zvláštním způsobem dokumentován. Ve skupině dívek v sukních do půl lýtek byl jistý počet objektivních krasavic; ty však, jako mrak slunce, zastiňovala Pecáková, osmdesátikilová svazácká pracovnice s nosem Jimmyho Duranta, držící se v podpaží s hrbatou Vaničkovou, jež se později stala placenou zaměstnankyní okresního sekretariátu.

Podnapilým zrakem jsem přejel strakaté náměstí, vlajky z hedvábných, volně rozpuštěných vlasů, jak to velela móda, neuvěřitelně vážné tváře a mladé kozičky, zanedbávané nyní ve prospěch politického mudrování – a nikde jsem nemohl objevit tamtu ohyzdnost. Bůh ví. Snad to bylo tím, že to, co se tu odehrávalo, bylo vzdor mínění soudruha Bárty příliš racionální, aby se tím daly kompenzovat mindráky. Anebo to byl jen alkohol, anebo snad že móda minisukní byla slušivější než plandavá roucha do půl lýtek. Jenomže jsem pochyboval, že by Pecáková vypadala jinak, i kdyby měla minisukni.

Židovský hošík dosud mluvil do býčího rohu a desetitisícový dav mu naslouchal tiše a pozorně. Dýchali věčným a později v životě věčně frustrovaným domněním, že celý život a jeho morální snahy budou jako léta dospívání.

„Strana, která vznikla, aby vytvořila co nejpřísněji racionální společnost,“ kázal vousatý Kristusek, „vytváří iracionalitu a chaos. Slibuje vědecké vedení, a ochromuje vědu. Slibuje nejspravedlivější řád, a odsuzuje do vězení tisíce a desetitisíce – a v některých zemích milióny – jakmile projeví sebemenší pochybnosti o spravedlnosti tohoto řádu. Slibuje rovnost všech lidí, a vytváří mýtus vyvolené třídy. Slibuje vyšší formu demokracie, a likviduje i nedokonalé demokratické záruky a instituce předešlého systému. Slibuje největší svobodu, a ničí nejzákladnější svobody. Proklamuje, že nejhlubším motivem práce je uvědomělost, a současně staví obrovské tábory nucených prací. Sama sebe prohlašuje za ztělesnění pokroku, a přitom se rychle mění v zájmovou společnost, v níž vedle sebe stojí zbytky duchovní elity země, kariéristé i sprostí násilníci.“

Hošík mluvil se zápalem, slova podmalovávalo pleskání československé vlajky, kterou za ním třímal obtloustlý kytarista. Jako by, zdálo se mi, hovořil z nějakého osobního prožitku. Ale byla to patrně jenom morální euforie, zjitřená pubertou.

„Tato strana mlčí k činům, jimž žádný pokrokový člověk nemůže mlčky přihlížet. Vzpomeňme si jen na mlčení o osudu komunistů v Egyptě, na mlčení o Indonésii, o programu genocidy na Blízkém východě, o skutečné podstatě občanské války v Nigérii nebo o antisemitské kampani v Polsku. Jestliže tato strana nepřeruší své mlčení, jestliže ze svých řad nevyloučí všechny ke všemu ochotné přitakávače, krvavé soudce a prokurátory, bezzásadové štrébry, neschopné ředitele, zkrátka všechny ty takzvané věrné komunisty,“ pravil hošík a náměstím roznesl podvečerní větřík potlesk z několika center, ale hlas býčího rohu jej umlčel: „potom tato strana sama vyloučí možnost, že by mohla ve svých řadách soustředit pokrokové a tvůrčí lidi této země, že by mohla do svých řad získat mládež, že by mohla zformovat skutečnou levici, jež by opravdu realizovala revoluční cíle socialistické demokracie. A tyto síly se potom zformují mimo dosah jejího vlivu!“

Hoch odložil roh a náměstím zahřměla souhlasná bouře. Bártovi padl na tvář stín kamenného chrliče a významný soudruh se na mě usmál. Ušklíbl jsem se taky, abych se trochu pojistil pro dobu, kterou ve vinárně prorokoval nadaný Nabal. Ale mladíček byl sugestivní; zachtělo se mi udělat Bártovi v jeho vždy přehledném světě trošku nepořádek. Řekl jsem:

„Jedno se mu ale musí nechat. Dovede mluvit, chlapec. Má to hlavu a patu. Nejsou to jenom vášně.“

„Je to, přesně řečeno, kvaziracionální úvaha, založená na polopravdách,“ řekl Bárta. „Známe přece ten starý osvědčený vzor. Věc se líčí tak, jako by Strana nikdy neudělala nic dobrého.“

Měl jsem na jazyku, že dvacet let se věc líčila tak, jako by Strana neudělala nikdy nic špatného, a když si pak – bůhví proč – veřejně vyprala své špinavé prádlo, zase se jenom smělo jásat nad tím, že si je vyprala. Kdo chtěl upozornit, jak strašně je měla zfekalizované, a že kromě vyprání je občas nutná i výměna, dostal náhubek. Bárta mě ale předešel:

„Mimoto si myslím, že kdybyste si uvědomil, co je za tou zdánlivě tak čistě racionální argumentací toho chlapce, třeba byste zjistil, že jsou tam docela běžné osobní a iracionální motivy. Buďte zdráv.“

Podal mi ruku a vzdálil se podloubím, šlehán střídáním světla a stínu. Jeho poslední větě jsem nerozuměl. K mikrofonu přistoupil jiný mladík a řekl:

„Děkuju Vladimíru Fišerovi, a nyní promluví slečna Blanka Valentinová z přírodovědecké fakulty.“

Dívka v bílých šatech s červenou mašlí ve vykartáčovaných vlasech zasvítila na černavě sochy středověkého mučedníka jako motýl. Trýznivě mi připomenula ztracenou minulost a ke všem trapným symbolům chrámu, soch a náměstí přidala nejtrapnější: být to o dvě stě let dřív, v období naivního romantismu, namaloval by ji nějaký pošetilý Delacroix, jak ve frygické čapce a s obnaženými ňadry vede studenty – kam? Na barikády? Proti – tankům? Do nichž se třeba zhmotnilo – co? Pokrok?

A najednou se mi udělalo nanic. Židovský Kristus seskočil z podstavce sochy do vypuštěné kašny. Jakže se jmenuje? Vladimír Fišer. Všechno se mi dalo dohromady jako ve skládačce. Proto ho Bárta fotil svou fízláckou leicou. Ne pro potřeby vnitra, ale snad pro své vlastní… kdybyste si uvědomil, co je za tou zdánlivě tak čistě racionální… Vladimír Fišer. A měl pravdu, Bárta. Koneckonců, nám všem dřív nebo později rodiče umřít musí. Jestli v posteli nebo na to specifické udušení, to nerozhoduje. Je neracionální dát se, jako Lauřin syn, ovlivnit causou mortis.

17)

Ještě jednou jsem se ohlédl po bílé dívce na černé soše – a došlo mi, kde jsem poprvé uviděl redaktorku. Z letadla se tenkrát vyvalil stodesetikilový generál s lampasy, řády a nerudnou tváří, všechno jak má být, a chycen ruční kamerou, pochodoval řízně po betonu. Najednou k němu z levého okraje obrazovky přihopkala drobná holka v minisukni, přes rameno magnetofon, mikrofon v ruce. Generál přidal do kroku, holka se musela rozběhnout a generál znova zrychlil krok, až do tempa usilovného pochodu. Přesto mu holka dokázala obratnou ruštinou své generace položit otázku: „Taváriš jeneral, je to pravda, že jste jako velitel hlavní politické správy sovětské armády prohlásil, že armáda Sovětského svazu je připravena –“ generál po ní loupl velice zlým okem, vzdor sto deseti kilům vyrazil téměř poklusem, ale holka otázku udýchaně dokončila: „– je připravena splnit, jak jste řekl, svoji mezinárodní povinnost, bude-li požádána o pomoc nějakou skupinou, jak jste řekl, věrných komunistů v Československu?“ Utíkali, generál cinkající řády pronásledovaný dívenkou jako špatným svědomím, a ona ještě dodala: „To jest, že sovětská armáda v takovém případě provede invazi do Československa?“

Ubíhali už tryskem, ale to, jak reportérka nazvala pravým jménem jeho kdesi utrousený eufemismus, generála popudilo. Zarazil se, dívenka do něho vletěla plnou silou své nepatrné setrvačnosti, generál na ni shlédl ze své obrovité výše a nebezpečnýma očima nevlídně změřil její zanedbatelnou sukni. Pak hlasem zvyklým sebejistě tvrdit cokoliv pravil do mikrofonu, který mu obratně nastavila:

„Éto gluposť!“

Znova vyrazil na zlověstný pochod, sledován ještě chvíli ruční kamerou. Dívka okamžitě po historickém výroku z jejího zorného pole vypadla a osvobozený generál rázoval za neznámým posláním k letištní budově.

Tehdy jsem tedy poprvé uviděl Janu Hloubavou, tu, co v popelníku v Klášterní vinárně navršila za hodinu tolik tabáku, že by z toho slabší kuřák měl otravu nikotinem.