Alexandr Solženicyn

RUSKO V TROSKÁCH
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V Čečensku

Nemnozí v naší zemi si pamatují, a většina to ani nikdy nevěděla, že Čečeni za občanské války podpořili bolševiky při masakrování kozáků. Jim za odměnu a kozákům za trest prováděl Dzeržinskij už počátkem dvacátých let násilné deportace kozáků se Sunžského okruhu a ze středního toku Těreku (pravý břeh) a tyto vesnice se stávaly čečenskými. (Je ovšem pravda, že brzy jakmile se upevnily sovětské pořádky, začala čečenská povstání). V roce 1929 byl Čečensku předán Groznyj, který byl téměř zcela obydlen Rusy a do onoho roku patřil do Severokavkazského kraje. A v roce 1942, když se blížila německá vojska, povstali Čečeni a Ingušové na jejich podporu. To rozhodlo o pozdější stalinské deportaci. V roce 1957 přidělil Chruščov obnovenému Čečensku kozácký levý břeh Těreku. Mnoho Rusů žilo nadále i v pravobřežní stepní části. (Podle sčítání z roku 1989 žilo v Čečensku 0,7 milionu Čečenu a 0,5 milionu příslušníků jiných národů.)

Rozsáhlé olupování a zabíjení nečečenského obyvatelstva začalo v Čečensku už na jaře roku 1991 (a nenarazilo na protiakci Moskvy). Tím spíše se pak čečenští vůdcové a aktivní ozbrojenci chopili šance státního rozpadu na podzim jedenadevadesátého. K moci se dostal Dudajev a vyhlásil nezávislost Čečenska, po níž Čečeni vždy dychtivě toužili. K ničemu nepřipravené a historické myšlení postrádající ruské vedení v Čečensku zbrkle zavedlo válečný stav, vzhledem ke své bezmoci ho však po dvou či třech dnech odvolalo a jen se zesměšnilo. A už tady se vynořuje první hádanka následné tříleté nečinnosti – ruské vojenské velení přenechalo jednostranně vyhlášenému Čečensku hojnou výzbroj všech druhů včetně letectva.

Rozumné východisko jsem viděl v tom, abychom bez meškání uznali nezávislost Čečenska, odřízli ho od ruského těla, poskytli mu možnost vyzkoušet si existenci nezávislé země, ale abychom ho stejně bez meškání oddělili pevným vojenským pohraničním pásmem, přičemž by ovšem levobřežní Potěrečí muselo zůstat Rusku. (Už v 19. století to tak bylo a ještě výrazněji se to projevilo teď: pro Čečeny jsou loupeživé nájezdy s odváděním rukojmích, otroků a stád dobytka něco jako forma výroby, přičemž vlastní hospodaření je na nízké úrovni.) Měli jsme se plně věnovat tomu, abychom z Čečenska přijímali tamní Rusy. …

V samotném Čečensku se mezitím rozpoutal nezměrný teror proti nečečenskému obyvatelstvu a hlavně proti Rusům. Čečeni podle své libovůle Rusy uráželi a ponižovali, olupovali je, zabavovali jim majetek, byty, pozemky, vraždili je, vyhazovali z oken, znásilňovali, unášeli ženy, muže i děti ze školek, mnozí z těch lidí se ztratili beze stopy. „Rusové ven z Čečenska!“ Z Čečenska zazněl nářek, Rusové přijížděli se stížnostmi a klepali na dveře ruských úřadů, ty se ale celé tři roky chovaly neúčastně. Ani administrativní, ani soudní ochrana nebyla nikomu poskytnuta. A o osudu toho půl milionu Nečečenů mlčel celý ruský tisk, nyní tak svobodný, mlčel celé tři roky. Ani ruská televize nám neukazovala žádné srdceryvné scény a mrtvoly. Tři roky! A tři roky tomu shovívavě přihlíželi nejvýznamnější ruští „obránci lidských práv“, kteří tak projevovali chladnokrevnost naší vzdělané vrstvy. (Za celé tři roky vím o jediné zprávě z Čečenska v moskevských novinách: že za prvního půl roku Dudajevova režimu byl každý třetí obyvatel Čečenska vystaven násilí – Expres Chronika, 28. července 1992, samozřejmě nečečenský obyvatel.) Byla to etnická čistka, jak se teď říká. … A jak nevysvětlitelná byla do prosince 1994 nezúčastněnost nejvyšších mocenských orgánů ruského státu! Stejně tak nebyl ničím vysvětlen a zdůvodněn nenadálý obrat a zahájení války proti Čečensku.

Teď chvátáme s úctou tisknout ruku těm, kdo nedávno hrozili Moskvě jaderným masakrem („změníme Moskvu v popel pohrom“) a terorem po všech železnicích Ruska, které by nemělo existovat, protože všichni lidé v Rusku jsou jen jako zvířata. A jak přežili tuto válku ruští přesídlenci z Čečenska? Z největší části byli soustředěni v Grozném a na rozdíl od mnoha Čečenu neměli ani dopravní prostředky, ani peníze, aby odtamtud včas utekli. Z výzvy ruské komunity v Grozném z jara 1995: „Z jedné strany do Rusů stříleli a zabíjeli je Dudajevovi ozbrojenci, z druhé střílela a bombardovala ruská armáda. V Grozném není ani jedna ulice, ulička, park nebo domovní blok, kde by nebyly ruské hroby.“ Ruské noviny však popisovaly a televize ukazovala pouze ztráty Čečenů.

A po kapitulaci na místní Rusy zapomněla úplně i ruská vláda i naše veřejnost, A těch zhruba 40 tisíc Rusů, kteří v Čečensku zůstali, je odsouzeno k vymírání a genocidě. V zoufalství píší: „Rusko na nás zapomnělo. Pomozte nám odstěhovat se.“ Ti, kteří nebyli zlikvidováni za války, teď vraždí po celých rodinách a zabité odvážejí neznámo kam. Důchody se nevyplácejí, ty jdou na „obnovu města“. A my se snažíme zacpat si uši, abychom neslyšeli, že v Čečensku, se kterým podepisujeme dobromyslný mír, jsou dodnes drženi, prodáváni a kupováni ruští otroci, a čečenská vládní moc proti tomu ovšem nezasáhne.

A to ještě není všechno. Vždyť nějakých 200 nebo 300 tisíc Rusů, oloupených žebráků, kterým se podařilo z Čečenska uprchnout a nějak se protloukali za ubohé pomoci ruské imigrační služby, připadlo teď, po ukončení války, ruským úřadům jako nadbytečné a obtížné břímě.

Od začátku roku 1997 přestali dostávat podporu, ztratili nárok na pobyt ve „střediscích dočasného ubytování“ pro uprchlíky a byli vyzváni, aby se vrátili zpět do svého Čečenska. A co Čečensko? To nepokrytě usiluje o spojení s Tureckem, s muslimským světem, vůbec s kýmkoli, jen ne s Ruskem. A trochu to protahuje jenom proto, že od nás očekává miliardové dolarové injekce. … Čečensko se zcela otevřeně, zásadově a důsledně odtrhuje od Ruska, nyní s přívažkem darovaných kozáckých těreckých území, a my teď nemůžeme budovat hranici na Těreku, nýbrž zakopávat se v ploché stavropolské stepi.

Naše vláda obětovala i celistvost i klid Stavropolského kraje a čečenští lupiči bez obtíží každou noc překračují onu pomyslnou, nehlídanou hranici, olupují obyvatele pohraničí a odhánějí dobytek, takže kozáci úpěnlivě volají po zbraních. Chtějí se bránit sami, už bez úřadů, stejně jako s nimi sousedící Dagestánci, před svými kavkazskými čečenskými bratry, kteří jim přinášejí oheň a výbuchy.