Alexandr Solženicyn

RUSKO V TROSKÁCH
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Cizinci během čtyřiadvaceti hodin

„Rus, jeď do svůj Rusko!“ „Táhněte, než vás všechny podřežeme!“ „Vypadněte z naší země, vy proklatci!“ A ve Střední Asii zaznělo i takové heslo: „Zůstaňte tady, potřebujeme otroky.“ Urážky na ulici, v tramvaji, obtěžování žen na nejfrekventovanějších místech. Od Rusů z asijských republik jsem o tom dostával hodně dopisů už ve Vermontu, mnohem víc potom v Rusku.

Žili tam odjakživa, tam, kde strávili oni sami nebo také jejich otcové a dědové celý život, a jednoho dne, když se ve vlastních domovech probudili, se náhle dozvěděli, že bydlí za hranicemi jako nežádoucí, odstrkovaní a dokonce nenávidění cizáci. Jak může člověk něco takového strávit? Jak to má vstřebat srdcem, hrudí, hlavou? Sovětské „přátelství národů“, na které jsme slyšeli tolik ód a balad, v jediném okamžiku vycenilo zuby zášti, která byla potlačována, ale jak je vidět, nikdy neuhasla. (A hlouběji do historie: ani za staletí společného života jsme si tedy nedovedli získat náklonnost těch východních národů. A je to vůbec možné? Vidíme snad na zeměkouli hodně takových příkladů? To dobré lidi přijímají jako samozřejmost a lehko zapomínají, to špatné rozněcuje pocit národnostní ublíženosti.)

Kdo byli ti naši krajané na okrajových územích? Pocházeli z lidí evakuovaných nebo vyslaných jako nejlepší pracovníci: iniciativní, nápadití, profesionální, byl mezi nimi nadprůměrný podíl odborníků. To oni přinesli na tato území vědu a vysokou kulturu, to oni tam rozvinuli veškerou techniku a zprůmyslnění. (V Tádžikistánu podle oficiálních sovětských údajů po revoluci „stoupla výroba 210krát“. Ať už se to počítá jakoukoli metodou, z ničeho vytvořili všechno.) Patřila k nim také spousta „rozkulačených“ vyhnanců a jejich potomci, rozhodně ne nejhorší pracanti, nijak líní, pilní, nepijáci. (Vzpomínám si na republikovou onkologickou nemocnici v Taškentu, kde jsem ležel: vždyť ta celá stála jen na ruských přesídlencích a vyhnancích.) A teď se vzedmula vlna proti nim: vytlačují je, odebírají jim byty a pozemky a smějí se jim, že je Rusko nechalo na holičkách. Všude je vystrkují z míst dobře placených na špatně placená. Na ruském hřbitově v hlavním městě Taškentu dokonce lámou plůtky kolem hrobů a ničí nebo kradou pomníčky. Ruskou mládež tvrdě odtlačili od vysokých škol, ruské základní školy se omezují nebo vůbec zavírají. Ruský jazyk je vytěsňován, dějepis se přednáší podle výkladu „titulního“, tedy hlavního místního národa. A roky mezitím ubíhají, už uteklo sedm takových let. Za chvíli to bude celý žákův školní život, a takových ruských žáků jsou v SNS miliony.

A navíc (znám nemálo takových případů): „cizincům se přestává vyplácet důchod vydělaný v jednotném SSSR, ale v jiné republice.“ „Byl vám přidělen v jiném státě, tam si ho také vyzvedávejte.“ (A jestli ho dostává tady a odjíždí, nedostane na svůj důchod potvrzení.) Nevyplácí se ani odškodné rehabilitovaným bývalým vězňům a vyhnancům. „Byl jsi souzen jinde než v naší republice, tak tam ho máš dostávat.“

Dokonce i z dopisů jsem slyšel slzy. Za co to takhle schytali (a s takovou náhlou tvrdostí?). Vlast se jich zřekla – za co? Pořád, pořád doufají v záštitu ze strany Ruska… Nadarmo.

Jedni, od počátku deprimovaní, zůstali a snášejí vše až do konce, opuštění a ponížení s údělem, že jejich děti se budou učit v cizím jazyce. V jiných zaplála přirozená touha odjet do Ruska. Vrhli se k nově jmenovaným ruským velvyslancům a konzulům a narazili u nich na neprostupnou lhostejnost. Získat ruské občanství? Úřední průtahy jsou nekonečné, takže je lepší to risknout a vydat se do Ruska bez občanství. Mají tedy jednat sami, prodat byt (ty se okamžitě zlevnily)? V některých republikách jim zakázali je prodávat. Vyměnit tedy větší za menší, aby zdarma pak vyklízeli ten menší? Zakázali jim byty i vyměňovat. Úřady jim bránily i v objednávání kontejnerů pro přepravu vlastních věcí, pak jim zakázaly vyvážet nábytek. Ten je majetkem republiky. „Pojem ´osobní´majetek neexistuje“, zněla odpověď Turkmenie. A dodejme ještě, že v některých republikách, jako v Ázerbájdžánu, Kirgizii, Tádžikistánu nebo Kazachstánu, vybuchovala „ohniska napětí“, docházelo k bratrovražedným masakrům, násilnostem, požárům, a tyhle ohnivé víry samy nutily lidi k jejich odjezdu. A kdepak v republikách Zakavkazska nebo Střední Asie není nějaké to „ohnisko“? Pro Rusy tam přestalo být, není a nebude místo a odstěhovat je to nejpřirozenější východisko. Však statistika ukazuje, že stěhování Rusů ze Zakavkazska začalo a probíhalo už od šedesátých let. Dokonce v osmdesátých už se odstěhovala pětina. Je to proces historicky neúprosný. (Už v roce 1937 jsem v Gruzii slyšel hořké stížnosti Rusů, jak je Gruzíni utlačují a dovolávat se spravedlnosti je nemožné. A v Kazachstánu jsem viděl podobnou situaci: domoci se soudně pravdy proti Kazachovi je vyloučeno.) Od druhé poloviny sedmdesátých let začal odliv Rusů i ze Střední Asie. Z Tadžikistánu, tak vytrvale a nesmyslně hájeného našimi pohraničníky, neutekli už z Rusů jen staří a chudí, jenže těch my si nemáme čas všímat, tam žít nebudeme. Kdyby tohle ruské úřady pochopily, možná by byl osud milionů snazší.

Naši samolibí vládci, když s lehkostí podepisovali rozpad země bez jakýchkoli smluv a podmínek, cožpak se zamysleli, co znamená řezat do živého těla?

Ani v jednom ruském prohlášení po Bělověži nezazněla vzpomínka na tyhle opuštěné nebo starost o ně, a tím spíše už pak Rusko nevyhlásilo otevřenou možnost pro všechny odhozené, pro jednoho každého v kteroukoli chvíli, kdy projeví přání, bez překážek získat ruské občanství. (Kdybychom alespoň ocenili, že návrat odvržených lidí do vlasti je při našem milionovém vymírání mohutným životním státním zájmem, vždyť by doplnili náš řídnoucí lid.)

Ruské vládnoucí kruhy, zaměstnané svými kalkulacemi, intrikami a krachy, v sobě za sedm let nenašly dost pevnosti nebo odvahy, aby učinili rozhodný krok na ochranu krajanů opuštěných v SNS. Ono by to, nedej Bože, narušilo soulad ve Společenství. Požádali jsme ostýchavě východní vládce o „dvojí občanství“ pro ty utlačené, ale kromě Turkménie nás všude odmítli.

Zná světová historie případ, kdy by vlast takhle hromadně zradila své syny, jako když my jsme v jediném okamžiku zanechali za hranicemi Ruska šestinu ruských lidí, kterým jsme neposkytli žádnou ochranu ani péči? … V tomhle (a kdyby jen v tom) je „demokratické „ Rusko věrno sovětské tradici.

Ale o koho se tu jedná? Koho má Rusko povinnost osvobodit? Teoretický pohled je hodně zamlžen „sovětským“ občanstvím – to jediné také měli všichni, kdo v zemi žili, a dvě stě milionů o něj naráz přišlo. (Právě nad tím se měli starostlivě zamyslet sestavovatelé bělověžské dohody!) Říkáme, že máme vysvobodit ruské občany? Jenže ti do roku 1991 neexistovali. Musíme tedy najít každého příslušníka některé z nynějších národností Ruska, který nemá v SNS svůj etnický stát a přeje si žít právě v Rusku.

Rusko si zvolilo nelehký úděl mnohonárodnostní země a nikoho ze svých se nemůže zříkat. Už proto, jak je dnes zaměřeno světové veřejné mínění, by Rusko mělo hlasitě a soustavně požadovat obhajobu práv každého našeho člověka, který je tam odloučen. Ale kdepak! Ruští vládcové, kteří ty miliony lidí slabošsky odevzdali, nemají ani schopnost, ani ochotu je hájit. Ostatně i mezinárodní mínění si vybírá – někoho a někde je v módě hájit, jiného jinde ne. Odříznutí Rusové byli tak trochu zaštítěni jen v Pobaltí, ale na jak dlouho? 22. března 1997, po setkáni s Clintonem, uklouzla našemu prezidentovi takováhle větička: „Neodvolávejme se na to, že jsou v Pobaltí utiskováni Rusové.“ (V Rize to v roce 1998 už příliš zjevně překročilo všechny meze.) Podívejme se třeba jen, jak se dnešní Německo bedlivě stará o Němce v Rusku: pomocí jejich iniciativám, organizacím, penězi, vysíláním delegací. I my bychom to tak měli dělat, ale kdepak, to my ne. Je ale hanba odjíždět z Kazachstánu, kde je Kazachů při všech Nazarbajevových přesídlovacích snahách jen 40% a Rusů až sedm milionů, a navíc spousta Ukrajinců, dvě třetiny milionu Němců a Poláci. To je bezmocná kapitulace, většina před menšinou přece neutíká. Celou republiku vybudovali Rusové, rozkulačenci a muklové. („Rusové“ se tam říká všem, kdo nejsou Kazaši nebo Středoasijci. Jsou tam také pozůstatky čtyř kozáckých vojsk, uralského, orenburského, sibiřského a semirečenského, a mají čtyřsetletou tradici.)

Jakmile Kazachstán vyhlásil nezávislost, vztah k Rusům se prudce zhoršil. Uspěchaná ústava prohlásila Kazachstán za „stát sebeurčujícího kazašského národa“ a kazašský jazyk za jediný státní a úřední a navíc vyhlásila zákon, podle něhož „kdo se bude protivit uplatňování státního jazyka, bude zbaven občanství“: jestli nechceš mluvit kazašsky, vypadni nebo se ztrať. (Potom povolili ruštinu „pro pracovní komunikaci“.)

Urychlilo se vytlačování Rusů z funkcí, úspěšně se zabraňuje jejich kandidatuře na poslanecká místa za rusky mluvící oblasti a z těch zvolených je leckdo vytlačen později. Požadavky ruskojazyčného obyvatelstva, aby se ruský jazyk, literatura a dějepis vyučovaly v ruských školách podle ruských osnov, jsou zamítány a prohlašovány za „extremismus“, porušující suverenitu Kazachstánu. Přístup ruštiny na vysoké školy je přísně omezen, téměř všude jsou povinné zkoušky v kazaštině. Přenosy ruských televizních kanálů jsou jeden za druhým zastavovány a ještě intenzivněji je omezováno vnitrokazašské a oblastní vysílání v ruštině. Ruský tisk je zbavován hmotné základny, skomírá, prudce ho ubývá. Subskripce na ruské publikace je uměle zastavována. Pro zprávy, pro ruské noviny se jezdí do Omska. A kdo chce poslat důležitý dopis do Ruska, vyhne se kazašské poště (a cenzuře) a požádá někoho, kdo tam má zrovna cestu, aby mu ho hodil do schránky v Rusku. Na severu Kazachstánu, v těch nejrušnějších oblastech, bylo několik případů vypálení pravoslavných chrámů, došlo k útokům na biskupa, řádily tam oddíly kazašských nacionalistů („Azat“ a „Alaš“). V celém Kazachstánu se města a vsi s původními ruskými názvy přejmenovávají kazašsky. Narbajev to shrnul: „V Kazachstánu ruská otázka neexistuje“. Její vyvolávání se prý podobá povyku kolem sudetských Němců ve 30. letech (24. listopadu 1993). A čím je „znepokojen“? „Ruským imperialismem“ (leden 1994, David). (Přes hrubé porušování procedury voleb do Nejvyššího i místních sovětů, které zaznamenali zahraniční pozorovatelé v květnu 1993, zpráva washingtonského Bílého domu prohlašovala, že lidská práva jsou v Kazachstánu dodržována. A brzy po rozehnání Nejvyššího sovětu označil dokonce jeden americký pozorovatel Nazarbajeva za „učitele demokracie“. Copak nevidí? Nevidí. Však je to pro ně výhodné).

Ovšem v takovém počtu, jako je Rusů v Kazachstánu, by se mnohé národy dovedly obhájit. A tady se právě projevuje chorobná ruská slabost, neschopnost organizace. Nejsme bohužel národem, jsme jen rozptýlení jednotlivci, kteří nemají životaschopné etnické organizace a vůdce. Jen kozáci, tak tvrdě rozdrceni v sovětské době, v sobě našli síly k odporu. Jejich zoufalé pokusy však kazašské úřady potlačují, množí se útoky na ty nejodvážnější, ať už je to vykradení bytu, zbití, pouta na rukou, nebo moření vězeňskými tresty na základě falešných obvinění. Jakákoli sebeobranná akce je označována za „podněcování národnostních rozporů“. (Starší ruská advokátka byla při zatčení z domu až k autu smýkána po zemi.) A temná je budoucnost našich milionů v tak demokratickém orientálním chanátu. Čeká nás přerod několik milionů ruských lidí, přetavení jednoho etnika v druhé, dokonce rasy v rasu. Je to jizva na celé století i déle. Statisícové proudy uprchlíků z Kazachstánu už začínají opadávat (v roce 1994 jich bylo čtyři sta tři tisíce, v roce 1995 sto devadesát jeden tisíc, v roce 1996 ještě méně), v lidech se podlamuje víra ve vlast a v to, že je tady někdo potřebuje. A to vše za naprostého neúčastenství ruských úřadů.