Ludvík Souček

CESTA SLEPÝCH PTÁKŮ II
Runa rider
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Opět doktor Bjelke
se skromností sobě vlastní

Ano, pane redaktore, teď už budu muset vzpomínat sám, bez pomoci deníku. Šíp ve člunu byl docela určitě dostatečným důvodem, abych jej co nejrychleji schoval a čekal, co se bude dít dál.

Hertwig se vztyčil a něco volal do zdánlivě neproniknutelné a mlčenlivé stěny lián, kapradí, orchidejí a stromů proti nám. Ukazoval prázdné dlaně – asi přesvědčoval neviditelného střelce o našich mírumilovných úmyslech.

„Položte tu pušku, ale honem!“ sykl na Leifa, který popadl mauzerovku.

„To bylo jen varování. Šíp je tupý.“

Přesvědčil jsem se, že šíp je opravdu tupý, opatřený na konci dřevěnou bambulkou. Později jsem se dozvěděl, že se používá k lovu drobných ptáků. Trochu jsem si oddechl, zřejmě nešlo o projev nepřátelství nebo o přímý útok – jinak by asi šíp neležel na dně člunu, ale trčel v některém z nás.

Hertwig vyhodil malou kotvu a usedl na lavičku.

„Teď musíme čekat. Hlídka šla do vesnice pro další pokyny. Hlavně, Herr Doktor, mluvte tiše a pohybujte se opatrně. Kdyby se do nás pustili doopravdy, bylo by to zlé. Doufám, že se to nestane.“

„Ale Spender vyprávěl o foukačkách a otrávených šipkách…“

„Spender vám neřekl asi všechno. On, a zejména ten boss, který organizoval celou výpravu, indiány sprostě podvedli a snažili se vyloupit i jejich kouzelnickou chýši, kde sídlil Onoenrrodi, nejvyšší duch kmene. Tím celý kmen urazili a poštvali na sebe. Ani pak by se nic nestalo – Trumaiové nás chtěli jen co nejrychleji a bez krveprolití dostat pryč, ale boss začal střílet z krátké brokovnice. Byla to z jejich strany docela pochopitelná obrana.“

„Trumaiové?“

„Ano, říkali si Trumaiové. Moc divný kmen! Byli na vodě jako doma. Stavěli čluny šikovněji než loděnice v Santarému a zajížděli s nimi – jestli se ovšem nevychloubali – hodně daleko. Celé stovky kilometrů. To jsem ještě nikde jinde v Brazílii neviděl – indiáni se většinou vody bojí jak čert kříže a neumějí plavat. Pokud vůbec dovedou vyrobit nějaké loďky, pak jen takové maňásky z kůry nebo kůží, napjatých na vrbových prutech.“

„Tohle přece nebylo vystřeleno foukačkou, že?“ zeptal jsem se a zvedl šíp z podlahy člunu.

„Ne, ovšemže ne. To je lovecký šíp ze dřeva stromu alauáte, vystřelený pořádným lukem. Podle opeření šípu bychom se mohli setkat s kmenem Šavante. Spousta jejich rodů brousí od Araguaie až ke Xingu. Jsou sice trochu divocí a horkokrevní, ale dá se s nimi vyjít. Umím pár slov jejich řeči – však jsem je před chvílí použil. Občas totiž přijdou na farmu a vyměňují ryby a surový kaučuk za konzervové krabice. Vaří v nich – k hrnčířství se ještě nedostali.“ „Ale vy jste přece, pane Hertwigu, před chvílí mluvil o kmeni Trumai, pamatuji-li se dobře!“

„Ano – ale kdoví kde je ho dnes konec! Tady je Brazílie, pánové, a prales k tomu! Stačí vpád mravenců nebo termitů, nepříjemný soused, nedostatek zvěře nebo nepříznivá věštba a kmen se sbalí a putuje dál. Ale něco zůstane určitě – obrázky na skálách a kamenné oltáře. Uvidíme za chvíli. Myslím, že hlídka už jde.“

Opravdu nevím, jak to Hertwig zjistil. V pralese se neozval pro mé evropské uši žádný podezřelý zvuk – jen barevní papoušci skřehotali a pohoršeně nad námi kroutili chocholatými hlavičkami. Opona lián a listí se však skutečně rozhrnula a několik metrů před přídí našeho člunu stál mladý bojovník – první skutečný indián, kterého jsem viděl. Ty z předměstí Ria ovšem nepočítám. Byl to urostlý mladý muž, oblečený, je-li to ovšem možné nazvat oblečením, v úzký lýkový opasek. Bůhví jak se v tomhle plážovém úboru prodíral trnitým křovím a porosty divokých kopřiv, které tu dosahují až dvou metrů výšky. Nesl nebezpečně vypadající dřevěnou palici, asi metr dlouhou. Jak mi později Hertwig vysvětlil, slouží k zabíjení zvěře, ulovené do pastí. Obličej měl sice zohavený tembetou, kolíkem, protínajícím dolní ret, ale tvářil se docela přívětivě. Posunky nám naznačoval, že ho máme následovat do pralesa. Aby zdůraznil své mírumilovné úmysly, ukazoval volnou rukou na dlouhé kopí z tvrdého dřeva, chakarandá, zaražené hrotem do země opodál sotva znatelné stezky. Podívali jsme se na sebe s Chladným Larrym trochu rozpačitě. Včera večer nám totiž Hertwig vyprávěl o nepěkných zvycích divokých indiánů, kteří například kladou na stezky kousky kůže s trnem napuštěným jedem nebo neobyčejně dovedně připravují na šikovných místech různé škrticí smyčky a padající klády. Ale Hertwig už přirazil s člunem ke břehu a přátelsky otíral nos o nos mladého bojovníka, což je v těchto pralesích projevem láskyplného přátelství.

Nebudu svoje vypravování prodlužovat, pane redaktore. Prošli jsme celkem pohodlně několik set metrů stezky, a bylo zřejmé, že se blížíme k domorodé vesnici. Malí papoušci pirikito nad námi kroužili jak výzvědná letadla, zahlédli jsme dokonce malého rozzlobeného nosála koatiho, strhujícího drápky kůru stromů. Papoušci i nosál jsou průvodci a věrnými spoluobyvateli indiánů.

Prales náhle končil. Ocitli jsme se na mýtině porostlé trávou a nízkým křovím. Boží prst a Kamenný zvon, skryté až dosud nepřerušenou zelenou klenbou, se docela neočekávaně vynořily po pravé a levé ruce. Byli jsme téměř mezi nimi. Hertwig obrátil hlavu a přes rameno mi zašeptal: „Jsme na místě. Tady byli před několika lety Trumaiové. Tohleto jsou ovšem Šavantové. Pokusím se zjistit, co se s kmenem Trumai stalo. Buďte trpělivý, Herr Doktor!“

Ze všech stran k nám přicházeli mužové i ženy ve svátečním oblečení, které by se v případě potřeby bez nesnází složilo do krabičky od zápalek. Nepospíchali ani neprojevovali přehnanou zvědavost. Důstojně postávali v kruhu kolem nás a mlčeli, dokud se nedostavila rozhodující osobnost – kouzelník. Oblékl si na naši počest parádní stejnokroj, zdobený ptačími pery, jaguářími ocásky a chřestítky z jeleních kopýtek, upevněnými pod koleny koženými řemínky. Na krku mu visely odznaky „odborového svazu“ čarodějů; drápy obrovského pásovce, tak vzácného, že jej v Evropě většina vědců považuje za nenávratně vymřelý druh. Kouzelník byl velmi starý, ale pohyboval se nadmíru křepce. Zavedl nás do největší stavby vesnice, do „domu mužů“. Třicet metrů dlouhá chatrč, podobná hangáru, byla pokryta několikanásobnou vrstvou palmových listů, aby odolala i nejprudším tropickým lijákům. Tady v povodí Amazonky se podobají spíš vodopádu než slušnému evropskému dešti. Ženy odešly po své práci a muži, pořád mlčící a důstojně pomalí, se shromáždili, aby byli přítomni našemu uvítání.

Občas to vypadalo skoro jako výslech. Čaroděj neúnavně dorážel otázkami na Hertwiga, ten pracně shledával slova a namáhal se s odpovídáním tak poctivě, až mu pot z čela stékal na kostkovanou košili. Konečně byl vyptávání konec. Zdálo se, že se Šavantové s naším příchodem smířili. Čaroděj vyšel na zápraží „domu mužů“ a zatleskal. Vzápětí se objevily ženy, přinášející mísy s jídlem. Hertwig nás polohlasně varoval před odmítnutím jakéhokoliv chodu. Dopustili bychom se tím smrtelné urážky kmene, což by vedlo k nepříjemným komplikacím. Leif pro jistotu zavřel oči a se zřetelnou nechutí se hrabal třemi prsty v mísách, vyrobených z tuhého okvětí palmy. Já jsem jako lékař přece jen odolnější nátura, a tak jsem se díval. Poznal jsem jakési syrové ovoce a divokou zeleninu a kousky polosyrového masa, jehož žvýkání vyžadovalo neobyčejné úsilí. Vyvrcholením byly opečené larvy nějakého hmyzu. Tenhle chod jsem navzdory předsevzetím přece jen vynechal. Doufám, že to nikdo nezpozoroval. Nakonec přišel na stůl lehce opojný nápoj, připravený ze zkvašené šťávy plodů jaboticaby. Nechutnal mi, ale měl jsem žízeň a hostina už byla naštěstí u konce. Prales neponechává svým dětem mnoho času na zahálku. Muži odešli lovit, kácet stromy s hnízdy divokých včel a rybařit. Ženy opustily hostinu hned, jakmile donesly mísy. Kouzelník s námi zůstal. Vedl nás ven z vesnice. Hertwig po cestě vysvětlil, že jdeme k místům, kde se on před lety setkal s kmenem Trumai. Šavantové prý zbytky jejich tábořiště považují za prokleté a zakázané místo, jehož hranice smí překročit pouze nejvyšší kmenový kouzelník. Naštěstí usoudili, že se prokletí netýká bělochů. Přesvědčili se asi, že ani to nejupřímnější prokletí nepomohlo zahnat osadníky pronikající do jejich lovišť a že mužům bílých tváří není možné čarodějnými praktikami kouzelníků uškodit…

Vesnice zmizela za ohybem potoka, pramenícího v sedle mezi Božím prstem a Kamenným zvonem. Po pravé straně se zdvíhaly strmé balvanité srázy. Tady, v jihoamerickém bažinatém pralese to byla vzácnost – kámen je tu téměř neznámým materiálem. Hertwig se pojednou zastavil, popadl mne za rameno a rozčileně ukazoval na skálu. Ano, byli jsme na správném místě. Pěstitel žab nás nevodil za nos. Na žulové tabuli, několik metrů dlouhé a téměř stejně vysoké, byl vytesán reliéf lodi s plameny na přídi i na zádi, tentýž, jehož fotografii jsem nalezl ve Spenderově pozůstalosti. Teprve teď jsem se přesvědčil o jeho skutečné velikosti a musel jsem se ještě jednou v duchu usmát profesorovu nápadu s mezopotamským pečetítkem. Tohle pečetítko by neuzdvihl ani největší jeřáb!

„Co tomu říkáte, Herr Doktor?“ zeptal se stísněným hlasem Hertwig. „Tady jsme tábořili my a Trumaiové byli asi o sto metrů dále. Jsou tam jejich oltáře se šerednými figurkami. A tudy… tudy jsme pak utíkali, když na nás pršely šípy z foukaček. Nerad na to vzpomínám, mein Gott!“ Trochu se otřásl. Kmenový čaroděj netrpělivě přešlapoval, až chrastítka pod jeho koleny rachotila. Zřejmě by byl už nejraději zpátky v „domě mužů“ – vycházky do prokletého místa se mu nezamlouvaly. Hertwig se pozorně rozhlížel kolem sebe a občas rozhrnoval vysokou botou trávu. Pochopil jsem, že hledá stopy pobytu kmene Trumai, hlavně takové, které by mohl v přístavních městech dobře prodat turistům. Nevyrušoval jsem ho, ačkoli se za námi stále opožďoval. Kouzelník vedle mne něco mumlal, nejspíš zaříkával zlé duchy, a horlivě potřásal mrtvým jestřábem. Držel ho za nohy v uctivé vzdálenosti od těla. Není divu. Mírně řečeno – nevoněl. Později jsem se dozvěděl, že jestřáb má v kouzelnických kejklech jihoamerických indiánů obzvláštní význam a že je také jedním z hlavních léčebných prostředků místních šamanů.

Byli jsme u cíle. Pod převisem skály byl postaven z hrubě opracovaných kmenů jakýsi oltář a na něm – promiňte mi, ale opravdu vypadaly jako zahradní trpaslíci – šeredné figurky, jedna jako druhá, všechny navlas podobné „trpaslíku ve skafandru“, nad nímž jsme uvažovali už v Reykjavíku. Žádná nevisela ve vzduchu, jak tvrdila paní Alena.

Nepatří to sice k věci, pane redaktore, ale prozradím vám, že jsem teprve v tomto okamžiku zplna uvěřil v existenci bílých indiánů. Dlouho se mi zdáli příliš fantastičtí, příliš románoví… Figurky byly seřazeny jako skupinky – od největší, téměř lidské velikosti, až k docela malým postavičkám, velkým sotva dvě pídě. Leif k nim popošel pár kroků, ale čaroděj před něj okamžitě skočil, začal rozčileně vykřikovat, mával zcepenělým jestřábem a potom se do něho opřel oběma rukama silou, jakou by nikdo ve vyzáblém těle seniora šamanů nehledal.

„Nech toho, Leife,“ zasáhl jsem, „nesmíme překračovat jejich zákazy! Zatím nám postačí fotografie.“

Leif pokrčil rameny a znechuceně se odvrátil od staříka, ale než mohl něco říci, ozvalo se za námi Hertwigovo volání. „Herr Doktor, Herr Doktor, pojďte sem! Něco jsem našel!“

Rozběhli jsme se za hlasem do hustého a vysokého křoví, kterým jsme se stěží prodírali. Čaroděj zůstal pro jistotu na místě, ale o to více potřásal jestřábem a mumlal zaklínání.

Hertwiga jsme nalezli u polozbořené zdi. Kořeny rostlin ji téměř rozrušily. Táhla se uprostřed křovisek a byla stejně jako oltář vybudována z kamenů, opracovaných železnými nástroji. Žula by jistě odolala úsilí indiánů, žijících dosud na úrovni starší doby kamenné. Hertwig byl rozčilen.

„Sem nás tehdy Trumaiové nepustili, Herr Doktor! Spender se jednou pokusil vynutit si vstup a tím vlastně začalo nepřátelství celého kmene. Co tomu říkáte?“

Pokrčil jsem rameny. Leif se vyšvihl na hřeben zdi. Balancovat po kamenech nebylo sice právě pohodlné, ale přece jen snazší než prodírat se křovisky. Kořeny rostlin za dlouhá staletí zpevnily celou stavbu a bránily vylomení některého z kamenů, těžkých mnoho desítek kilogramů. Za chvíli jsme vylezli za Leifem. Z výšky bylo vidět hlavu kouzelníka, který právě se soustředěným výrazem obíhal kolečko a něco rytmicky vykřikoval. Hertwig nám vysvětlil, že od nás zahání zlé duchy. Po několika desítkách kroků se Leif zarazil. Zeď končila. Na zemi ležely křovím a popínavými liánami obrostlé kamenné kvádry, některé rovné, jiné přitesané do oblouku.

„Nepochybně to byla kdysi brána,“ řekl jsem, „ale kdo ji, proboha, tady uprostřed pralesa postavil?“ Mohli jsme si docela dobře představit původní tvar průchodu kamennou hradbou. Zdálo se mi, že mi brána něco připomíná, a nejen brána, i celá krajina, kopce, Boží prst a Kamenný zvon, hradba a loď Vikingů. Co jen to může…? Nemohl jsem si zanic na světě vzpomenout. Leif, prohlížející trosky, se sklonil nad jedním kvádrem a posunkem mne přivolal. „Podívej se, Gudmundure! Je to puklina v kameni, nebo to bylo vytesáno? Co myslíš?“

Na kamenném oblouku, spojujícím kdysi oba postranní kvádry a překlenujícím bránu, byla právě uprostřed mělce vyrytá značka. Chvíli jsem si s ní nevěděl rady, ale pak mně najednou svitlo: runa! Runa R, „rider“! V tom okamžiku jsem také věděl, co mně krajina připomíná a proč se mi zdála tak podivně známou. Vždyť všechno kolem bylo téměř přesná obdoba pohřebiště v Jellingu! Také ono leží mezi dvěma horami, obklopené kamennou hradbou a žulovými bránami, s runovými kameny a pohřebními komorami, prozkoumanými a vyloupenými už v XVI. století. Ano – to bylo ono, Jelling krále Gorma, jeho manželky Thiry a krále Haralda, dobyvatele Dánska a Norska…

Vypadal jsem v tu chvíli asi hodně zmateně. Leif mne změřil zkoumavým pohledem. Dokonce i Hertwig, jinak neúnavně prohledávající okolí, stál najednou vedle nás a čekal na vysvětlení.

„Jelling,“ řekl jsem, „staré pohřebiště Vikingů, víte? Ty kopce kolem, severní a jižní… Na vrcholu jižního by měl být runový kámen. Menší, pokud se pamatuji. A někde tady, hned za hradbou, větší.“

Leif mne starostlivě popadl za zápěstí. „Gudmundure, víš co? Posaď se na chvilku! Je tu pekelné vedro. Přinesu ti z potoka vodu, ano?“

Starý, dobrý Leif!

„Ne, nenos nic, Leife! Všechno je v pořádku. Poslyš – a vy taky poslouchejte, pane Hertwigu: ta zeď, kopce i brána nápadně připomínají královské sídlo Jelling, nejznámější starověké naleziště v celé Skandinávii. Ke všemu ta runa na bráně, reliéf lodi Vikingů… Já vím, je to asi shoda okolností, která se docela přirozeně vysvětlí – ale už pro klid duše vás prosím o chvíli spolupráce. Pokusme se prohledat prostor mezi bránou a Božím prstem. Dívejte se po balvanu s vyrytými kresbami nebo po zbytcích domu.“

Našli jsme obojí, pane redaktore, našli jsme i další, téměř nepoškozenou bránu – ale to už víte lépe z novinových zpráv, rozhlasu a televize. Překonali jsme tím zcela nevolky a vlastně bez valné zásluhy Helge Ingstada, který celých dvacet let hledal a nakonec přece jen našel nepochybné stopy pobytu Vikingů na Newfoundlandu. Tady byly nejen dobře zachované základy sídla, ale i runový kámen, předstihující dokonce svůj protějšek z Jellingu. Tam, kde je na kameni z Jellingu vytesána podoba bájného zvířete škrceného hadem, jsme nalezli přesnou podobu našeho ošklivého trpaslíka, daleko podrobněji provedenou a prozrazující i to, co jsme nemohli poznat na nedokonalé Spenderově fotografii: reliéf představoval člověka – nebo bytost člověku velmi podobnou – oblečeného do jakéhosi lehkého skafandru a přilby, opatřené velkými průzory. Otvor na čele – vlastně na přilbě v místě čela, kam jsme se s Jyrrym a paní Alenou rozhodli umístit něco na způsob lampy, lucerny, zkrátka osvětlovacího tělesa, sloužil skutečně podobnému zařízení. Podle obrazu na východní ploše kamene se to však podobalo spíše anténě, i když samozřejmě tvůrce reliéfu nemohl ani tušit její skutečný význam a smysl. Druhá plocha kamene byla pokryta jednodušším obrazem: křížem, kolem něhož se ovíjel runový nápis, psaný do kresby hada. Další runový nápis byl kolem obrazu bytosti ve skafandru.

Z celé naší tříčlenné společnosti – nepočítám šavantského kouzelníka, který samou horlivostí pár desítek metrů od nás sotva sípal – jsem byl nejrozčilenější. Ačkoli nejsem odborník, dovedl jsem si alespoň zhruba představit, co nález staroskandinávského pohřebiště v pralesích Jižní Ameriky znamená pro vědu, jaké úžasné perspektivy otevírá historickému bádání a jakou senzaci ve světě vzbudí. Leif byl díky své ledové nátuře klidnější, a Hertwig dokonce měřil mnohatunový balvan nevraživými pohledy. Téhle turistické památky opravdu nešlo žádným způsobem využít…

Obávám se, že jsem na chvíli docela zapomněl na nepozemšťany a na účel naší výpravy. Bytost ve skafandru sice vypadala „vesmírně“, ale nálezy ohrady, brány, zbytky sídliště i samotný runový kámen byly teď daleko důležitější. Usilovně jsem si vybavoval rozmístění nálezů na území skutečného Jellingu, jak jsem si je zapamatoval podle dřevorytu ve Wimmerově knize De danske Runemindesmaerker. Byla kdysi mou oblíbenou četbou. Tajemné runy, menhiry, rozbouřená ledová moře a na nich skořápky dračích lodí Vikingů… Chápete, pane redaktore, viďte?

V Jellingu byla, tuším, počátkem 19. století (přesně řečeno v roce 1820 – pozn. red.) nalezena pohřební komora, vykopaná v zemi a zpevněná několika vrstvami kmenů a prken. Snad to byla vyloupená hrobka krále Gorma. Ale na kterém z obou vrcholků? Usilovně jsem vzpomínal – od doby, kdy jsem naposledy listoval v ohmataném svazku se starými dřevoryty, uplynula už hezká řádka let. Ano – byl to určitě severní, vlastně severozápadní pahorek. Snad i proto, že duše hrdinů po smrti odcházely cestou statečných dětí fjordů do Valhaly po oblouku duhy, pnoucím se od východu k západu, aby tam pily víno z nevysychajících číší, lovily divokou zvěř, bojovaly a znovu a znovu umíraly až do ragnaröku, poslední bitvy znamenající konec světa.

Vidíte, pane redaktore, staré báje se mi vybavují zase tak přesně, jako bych je byl četl včera. Nenudím vás? Opravdu ne? Nuže – v onom posledním boji, ragnaröku, se utkají zlé síly, vedené démonem Lokim, vlkem Fenrirem a hadem Midgardsormem s bohy a mrtvými hrdiny. Boj bude hrozný a nekonečný, po kolena v krvi se budou brodit divocí berserkové, rozvášnění válečným šílenstvím až k nepříčetnosti, i skaldové, ohniví zpěváci hrdinských ság. Mraky šípů a hliněných koulí z praků zastíní slunce, než konečně všichni zahynou. I sám nejvyšší bůh Wotan – Odin. Krvavý svět pak utone v moři. Jak vidíte, severské bajky nejsou právě povzbuzující – ale k západnímu a severnímu pahorku přece jen ukazovaly. Rozhodli jsme se ho prozkoumat, pak se neprodleně vrátit do indiánské vesnice a co nejdříve vyrozumět brazilskou vládu o úžasných nálezech. Musely být přece za každou cenu zachovány a odborně zpracovány.

Nechtělo se nám prodírat se trnitými křovinami, kde nás mohlo překvapit nepříjemné setkání s jaguárem nebo hadem. Vyšli jsme raději ven, k našemu čarodějnému ochránci. Dědoušek už sotva dýchal, tak poctivě od nás zapuzoval mocnosti temna. Mrtvý jestřáb byl už nahrazen pravděpodobně výkonnějším kouzelným nářadím; totiž velkým chřestidlem z jeleních kopýtek. Kouzelník jím občas potřásal proti nebi, proti zemi i proti oběma kopcům. Chráněni přízní nadpřirozených bytostí jsme bez nesnází vystoupili do půli svahu Božího prstu. Porost divokých kaučukovníků, hevejí, palem, lián, orchidejí a kapradin, sahajících nám až nad hlavu, se nedokázal vyšplhat nad úpatí. Strmý kamenitý sráz, stoupající stále prudčeji až ke skalní jehle na vrcholku, která nejspíše dala kopci jméno, byl porostlý jen hustou trávou a ojedinělými křovisky. Pod nohama nám vystřelovaly na všechny strany barevné ještěrky, z cesty se líně odplazilo několik hadů – ale jinak jsme nenašli nic zajímavého. Snad bychom odešli s nepořízenou nebýt Leifa. Těsně pod skalní bariérou přecházející už do holé a příkré jehly mne pojednou chytil za cíp kabátu a stáhl zpátky tak prudce, až jsem se zapotácel a málem skulil ze svahu.

„Co blázníš, prosím tě?“ houkl jsem na něho.

Neodpověděl. Díval se vytřeštěně na jedno místo skalní stěny před námi a beze slova ukazoval. Ruka se mu trochu třásla, což jsem až dosud u Chladného Larryho nepozoroval ani na nejstrmějším svahu ledovce, ani pod Sneffelsem – zkrátka vůbec nikdy. Hledal jsem, co ho tak vzrušilo. Chvíli to trvalo, až konečně… Ano, pak jsem to uviděl i já: na kusu rovné a hladké skály byl – slepý pták z bílého kovu, zrovna tak jako v předsíni Díry svatého Patrika. Jeho tvar odpovídal do všech podrobností obrazům, které jsme předloni nalezli na druhém konci světa, na Islandu. Snad také stejně nebezpečně zářil. V okruhu několika metrů pod ním nebylo ani stéblo trávy, jen holá skála, omytá lijáky – za to trochu dále se nám naopak zdála tráva obzvláště bujnou a květiny mimořádně vysoké. Hned mne samozřejmě napadl vliv dráždění pronikavým radioaktivním zářením…

Chvíli jsme se na slepého ptáka mlčky dívali. Pak si Leif vzpomněl. „Kde je Hertwig?“

Opravdu – pěstitel volských žab nám docela zmizel z očí! Chystali jsme se na něho společnými silami zavolat, ať už se to choulostivým Šavantům bude líbit nebo ne, ale v tom se objevil kousek nad námi a rázně kráčel přímo k obrazu ptáka.

„Hertwigu!“ zařval jsem, „okamžitě stůjte! Vraťte se cestou, kudy jste přišel!“

Hertwig se zarazil a udiveně se k nám otočil.

„Proč, um Gottes Willen? Jaguár?“

„Něco daleko horšího. Vraťte se, povídám! Každá vteřina je drahá!“

Zakroutil hlavou, pátravě obhlédl okolí, kde se samozřejmě nic mimořádného nedělo – ale uposlechl. Obloukem se k nám vrátil. Vysvětlil jsem mu v rychlosti, jaké nebezpečí číhá v každém obraze slepého ptáka. Už o tom ostatně sám ledacos četl. Občas asi přece jen došlo pár čísel novin až do jeho žabí poustevny. „A to je tady –“ ukázal na slepého ptáka, „jen tak pro parádu, Herr Doktor? Jako když se blázniví turisté podepisují rýpáním do zdí?“

„Nevím,“ řekl jsem podle pravdy, „možná že opravdu jen pro parádu. U nás na Islandu vypadali slepí ptáci spíš jako lampy nebo jako odznaky, znamení – jak bych vám to nejlépe vysvětlil? Označovali nějaké obzvláště významné místo. Tak asi!“

„Poklady?“ zpozorněl Hertwig.

„Jen vědecké poklady! Pod Sneffelsem zatím nebylo objeveno celkem nic, co by mělo hodnotu jinou než vědeckou.“

Doktor Bjelke nemohl vědět pranic o skutečných pokladech nalezených inženýrem Borglandem a jeho spolupracovníky.

Pozn. red.

Hertwig chvíli přemýšlel a pak rozvážně, ale naprosto neústupně prohlásil: „Podívejte se, Herr Doktor: nemohu se vrátit s prázdnýma rukama. Triové odsud zmizeli asi hned po naší návštěvě se Spenderem. Opasky z bambusového lýčí a dřevěné klacky Šavantů turistům neprodám. Nic jiného tu není. K hliněným trpaslíkům nesmíme. Jedno ke druhému, přičtěte si ještě, že jsem se svou farmou skoro na dně. Půjdu se podívat nahoru ke skálám. Třeba se to vyplatí i vám.“

Začal jsem samozřejmě Hertwiga přemlouvat a zakazovat mu jeho úmysl, ale trval na svém. Nakonec poznamenal, že od nikoho rozkazy nepřijímá a že půjde ke skále docela na vlastní nebezpečí. Po chvíli handrkování jsem mu, ačkoli dost nerad, udal jako nejdelší dobu, po kterou se může zdržovat v blízkosti nebezpečného obrazu, asi tak tři až pět minut. Ani Alena, ani Jyrry a koneckonců ani já sám jsme si tak krátký pobyt poblíže slepého ptáka v předsíni Díry svatého Patrika neodnesli tenkrát ničím horším než lehkým stupněm nemoci z ozáření. Hertwig přikyvoval, ale poslouchal jen na půl ucha. Byl příliš zaujat svou poslední nadějí.

Za chvíli vyrazil. Obešel obloukem holé místo a pustil se podle skály přímo pod obraz slepého ptáka. Doufal jsem, že jej skalní výstupky alespoň poněkud kryjí před smrtonosnými paprsky. U samé skály se Hertwig na okamžik zastavil, jako by něco zpozoroval, pak se zdálo, že se spustil na všechny čtyři, a nakonec zmizel. I jeho ryšavá hlava byla tatam.

„Hertwigu, neblázněte! Kde jste?“ volal jsem, schován za jedním z balvanů. „Něco jsem našel, Herr Doktor,“ ozvala se tlumená odpověď. „Je tu sklep, vyložený ztrouchnivělým dřívím a nějaké hadry. Hned se vrátím, jen co… Mein Gott!“

Poslední slova přímo zaječel – a pak bylo ticho. Podívali jsme se na sebe s Leifem. Mohlo to znamenat všelicos. Buď Hertwig nalezl něco náramného, nebo se mu přihodila nehoda. Pak bychom mu samozřejmě museli poskytnout pomoc. Podle mých hodinek už uplynuly čtyři minuty od okamžiku, kdy se Hertwig vydal ke skále.

„Hertwigu, okamžitě se vraťte!“ zahulákal jsem ze všech sil.

Nebylo ani třeba. Hertwigova hlava a pak celé tělo se zase objevily pod skálou. Šel k nám přímo přes holý půlkruh, vůbec nedbal nebezpečí. Trochu vrávoral, zakopával po cestě o trsy trávy a klopýtal. Nemoc ze záření nemohla mít tak prudký začátek, to bylo vyloučené! Konečně došel až k nám. V náručí něco držel. Bylo to olepené hlínou a zabalené do kusu hadru, nebo spíše ztrouchnivělé kůže. Těžce oddychoval, z obličeje mu zmizela všechna krev a na čele se perlily kapky potu. Ani je nesetřel.

„Mein Gott, Herr Doktor, podívejte se, jen se podívejte…“

Klekl si do trávy, kam nejprve s nekonečnou opatrností položil svůj nález. Roztáhl zpuchřelý obal a dlaní očistil hlínu. Před námi se zaleskl tmavorudými odlesky paprsků zapadajícího slunce téměř tři čtvrti metru dlouhý, lehce zahnutý roh z těžkého zlata, pokrytý množstvím drobných, jemně vyrytých i vypouklých figurek a znaků.

Nu a tak, pane redaktore, objevil Hertwig zlatý roh, jehož obrázky způsobily senzaci na tiskové konferenci v Reykjavíku.

Dál už není celkem co povídat. Ještě téhož dne jsme se vrátili na Hertwigovu žabí farmu a druhý den ráno jsme odjeli po Xingu do nejbližšího městečka s poštovním úřadem. Docela jsem už zapomněl, jak se jmenovalo. Spojil jsem se s ochotným, byť i trochu nedůvěřivým ředitelem muzea v Riu a v pohodlí slušného hotelu v Belému jsme počkali na komisi odborníků-archeologů. Všechny nálezy přirozeně patří brazilské vládě. Hertwig dostal značnou odměnu za nález zlatého rohu – já si vymínil, aby runový kámen i zlatý roh byly popsány nejprve našimi vědci, kteří jsou ostatně pro tuto práci nejkvalifikovanější. A pak už jsme odletěli s fotografiemi, nákresy a odlitky do Evropy. Vlastně ne – počkejte, pane redaktore, ještě něco!

Úřad pro ochranu indiánů ihned zahájil usilovné pátrání po zmizelém kmenu Trumai. Šavantové, kterým byly na očích vidět zaječí úmysly a zbožné přání co nejdříve zmizet před hromadným vpádem bělochů do pralesa, nechtěli dlouho o záhadném kmeni námořníků světlé pleti ani slyšet. Teprve když poznali, že vědci nemají nic společného s „cacadores de Bugres“ a že neskrblí nějakým tím dárkem, přiznali, že Trumaiové asi nebudou moc daleko. Dokonce se prý občas za temných, bezměsíčných nocí přicházejí klanět ošklivým trpaslíkům ke kamennému oltáři u vesnice. Šavantové po setkání s nimi netouží. Nechtějí mít s Trumai nic společného, a proto se oné části svého vlastního území raději vyhýbají. Komise přijala výpovědi Šavantů trochu nedůvěřivě. Indiáni totiž mají neobyčejnou fantazii a tajuplné návštěvy z pralesa nebo jen povídačka o nich je mohou nejsnáze vzrušit a podnítit k vytvoření další z nesčetných pralesních legend. Když jsem se však vracel od Božího prstu a Kamenného zvonu po Xingu zpět, zažil jsem něco… Vlastně nevím, jestli to byla skutečnost, nebo jen přelud. Snad by bylo lépe, pane redaktore, kdybyste tohle místo z mého vyprávění úplně vypustil anebo je alespoň uvedl výslovně jako výpověď spornou a nejistou.

Což tímto činím.

Pozn. red.

Když jsme se tedy vraceli, trvalo kormidelníkovi motorového člunu archeologické komise neočekávaně dlouho, nežli se vymotal ze sítě ramen a průplavů, jimiž Xingu po obou březích přímo oplývá. Několikrát jsme se museli vracet, člun uvázl každou chvíli v síti lián a my jej museli pokaždé pracně vyprošťovat. Na volnější vodu jsme se dostali dávno po západu slunce – a tam se ke všemu jako naschvál porouchal motor. Strojník zastavil přívod nafty a se sakrováním se pokoušel ve tmě po hmatu nalézt závadu. Reflektor na přídi člunu totiž svítil pouze při běžícím motoru a žádný z nás, jak se ukázalo, neměl svítilnu. Když už oprava trvala celou věčnost a mraky moskytů se definitivně rozhodly dopřát si na nás chutnou večeři, zdálo se mi, že jsem mezi tisíci zvuky pralesa zaslechl rytmické pleskání vesel. Ani strojník, zcela zaměstnaný vzdorovitým motorem, ani další dva členové expedice, sedící ve člunu, nezpozorovali nic. Údery o hladinu se blížily. Shodou okolností byla oprava právě skončena a motor se kašlavě rozběhl. Ve světle reflektoru, který se váhavě rozzářil, jsem uviděl, vlastně ne uviděl, domníval jsem se jen, že vidím tmavý stín lodi, klouzající po hladině asi sto metrů před námi a při prvním zavrčení motoru bleskurychle mizející v temnotě u břehu. Byl to jenom okamžik, možná že jen výplod předrážděné fantazie, ale přesto všechno se nemohu zbavit dojmu, že tajemná loď byla svým tvarem, zejména zdviženou přídí i zádí, nápadně podobná veslové dračí lodi Vikingů, i když ovšem nedosahovala její velikosti. Zdálo se mi dokonce, že vidím řadu vesel, současně stoupajících a klesajících po obou bocích lodi.

Nikdo z mých spolucestujících si nepovšiml temného stínu, rychlého a tichého jako vodoměrka. Ale já, pane redaktore, já pevně věřím, že jsem se setkal s jednou lodí kmene Trumai, podivných indiánů světlé pleti, jezdících po přítocích Amazonky i po nepřehledné hladině Matky vod samotné jako kdysi – jestli chcete, můžete se klidně smát – jejich předkové po mořích kolem rodných fjordů…

Těsně před odevzdáním rukopisu nakladatelství mi došla odpověď z Úřadu pro ochranu indiánů v Riu na dotaz, zda byly o kmeni Trumai zjištěny nějaké další podrobnosti. Pan Jésus Beltrán laskavě sděluje, že zatím byla bohužel všechna námaha marná, ačkoli na bývalé Hertwigově fazendě (majitel ji ihned po vyplacení odměny za nález zlatého rohu prodal) pracuje skupina odborníků Úřadu, která podnikla řadu expedic do okolí tábora Šavantů.

Tato část výpovědi doktora Bjelkeho je tedy i nadále spornou.

Pozn. red.