Ludvík Souček

CESTA SLEPÝCH PTÁKŮ II
Runa rider
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nejpříjemnější návštěva
u profesora Sörenssena

Mladistvě vyhlížející profesor staroislandské literatury byl vlastně od samého počátku svědkem a pak i nadšeným spoluúčastníkem celé akce VAI. Díky tomu jsem se za ním mohl odvážit kdykoli přijít nejen bez obav, že budu odkázán na „jinou, vhodnější dobu“, jak už se v takových případech stává, ale i s oprávněnou nadějí na všestrannou pomoc. Ani tentokráte jsem se nezklamal. Profesor Sörenssen je historikem literatury, badatelem v oblasti staroislandských ság a znalcem skandinávských pověstí. Přesto však velmi ochotně podal pomocnou ruku i v jakési ochotnické úloze dějepisce své vlasti. Jeho obšírné a hluboké znalosti umožnily po určité redakční úpravě a četných škrtech sestavit tuto kapitolu. Je zkráceným výtahem mnohahodinového rozhovoru na palubě Sörenssenovy malé sportovní jachty.

Jsem velmi rád, že jsme se s panem profesorem setkali v tak kouzelném prostředí. Nekonečné moře, které je v létě kolem Islandu tmavozelené a jiskřící, skřípot ráhen i skřehotání bouřňáků a kormoránů, poletujících nad námi, ačkoli se břeh už dávno ztratil za rozvlněným obzorem, byly nejvhodnější kulisou Sörenssenova vyprávění.

Netušil jsem, že k rozhovoru dojde právě zde. Šel jsem na univerzitu za profesorem asi tak k deváté hodině, kdy se Reykjavík teprve probouzí a kdy se ulice plní automobily, namnoze, jak jsem s hrdostí zjistil, československých značek. Propletl jsem se uličkami domků z betonu a vlnitého plechu a už po sté jsem kriticky odsoudil sochu Leifa Ericssona, islandského objevitele Ameriky, postavenou americkými Islanďany. Místo divokého, ošlehaného a zjizveného Vikinga se z podstavce kouká hladce vyholený operetní herec…

Na univerzitě jsem se dozvěděl, že pan profesor má volno, a abych se prý pokusil zastihnout ho ve sportovním přístavu. Chystá se nejspíše, jako vždy, na vyjížďku svou lodí. Poslechl jsem, Sörenssena jsem šťastně nalezl a zcela neočekávaně jsem byl pozván k celodennímu výletu na širé moře. Mému městskému oděvu to sice nesvědčilo, ale musel jsem využít každé hodiny, třeba i na vlnách Atlantiku. Zde je tedy vyprávění profesora Sörenssena. Výroky jako: „Pozor, sehněte hlavu!“, „Podejte mi ten provaz!“, „Nechtěl byste uvařit kávu?“ apod. jsem při úpravě vypustil. Ponechám si je, když dovolíte, jako osobní vzpomínku.

Pozn. red.

„Nechcete na mně právě maličkost, vážený pane redaktore!

Nálezy ve Zlaté jeskyni pod Sneffelsem a objevy doktora Bjelkeho v Brazílii nejsou ještě zdaleka zpracovány. Bude trvat řadu let, než uzavřeme poslední stránku a oddechneme si v blahém vědomí, že jsme z nich získali všechno, co vůbec bylo možné získat. Teď se kolem Sneffelsu i na Xingu hemží archeologové, historikové a ovšem také příslušníci mého cechu literárních vědců. Vždyť zlatý roh a runový kámen od Xingu jsou, ne-li jedinečnými, tedy docela jistě významnými památkami naší literární historie.

Jaké vlastně bylo pořadí vašich otázek? Aha, už se pamatuji. Tak tedy za prvé, čí byl poklad uložený ve Zlaté jeskyni.

Od samého počátku nebylo pochyb, že šlo o majetek zámožného jarla, mořského krále, jednoho ze svobodných vládců fjordů, žijícího nejspíše v IX. nebo X. století. Takové množství zlatých mincí, naloupených ve všech pobřežních krajích Evropy, od Irska a Anglie přes Francii až k pobřeží Středozemního moře a tak bohatě vybavenou zbrojnici si mohl dovolit jen jarl opravdu bohatý a na svých výpravách nadmíru úspěšný. Tím se okruh pátrání značně omezil.

Většina jarlů se totiž podobala vašim evropským loupežným rytířům. S jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou bloudili kolem země fjordů a spokojovali se s vyloupením selských usedlostí. Občas jim stačila i ovce nebo vepř, ukradení ještě chudším vesničanům. Jen významní vládci velkých fjordů dokázali nahromadit takové bohatství. K jeho dobytí bylo třeba přinejmenším několika dračích korábů a ty nebyly nijak levné. Majitel tří válečných dračích lodí byl už považován za velmi bohatého. Ale nebudu vás napínat: na všech předmětech ze Zlaté jeskyně, na zbraních, špercích, mísidlech, a zejména na zlatém a stříbrném stolním náčiní byly nalezeny runové značky majitelů. Různé: runa laugr čili voda, ur čili jiskra, os znamenající vstup, gagl – krupobití a celá řada ostatních. Všechny se tu a tam vyskytovaly, pravidelně však byly přeraženy nebo alespoň doprovázeny runou rider – jezdec, označující majetek jednoho z nejvýznačnějších a zároveň nejpozoruhodnějších jarlů. Vládl Nidaroskému fjordu v Holohalandu, což přeloženo do dnešních zeměpisných pojmů znamená nejsevernější Norsko, nehostinnou oblast, kam dlouho nedosahovala chtivá ruka dánských králů a kde byl nidaroský jarl naprostým vládcem nad svými Vikingy, nad otroky i nad laponskými kmeny. Známe jeho jméno, známe i rodokmen, pečlivě zachovaný až k nejvyššímu otci bohů Wotanovi, od něhož tento pozoruhodný loupežník – jak uvidíte, nebyl ničím jiným – odvozoval svůj původ. Byl to jarl Ottar, syn Rókina, syna Allfa, syna Sveenna, syna Olafa, syna Biera a tak dále a tak dále. Proč vás nudit celým rodokmenem? Ottar se dlouho domníval, že jeho pustá výspa je dokonale bezpečná před jakýmkoliv zásahem krále, usilujícího právě tehdy o rozdrcení svobodných jarlů. Přepočítal se. Po úspěšných nájezdech, kterými se dostal až do Bílého moře k ústí Dviny (zde se setkal i s Rusy, novgorodskými lovci) a po vyloupení řady měst na březích evropského kontinentu byl i on prohlášen zločincem a psancem.

Před hrozbou meče krále Ericha zvaného výstižně, i když trochu příšerně Krvavá sekera, musel opustit svůj fjord i svoje panské sídlo Nidaros.

Nebyl postižen sám. Celé houfy svobodných jarlů prchaly ze země fjordů a usazovaly se, kde se jim právě zamanulo. Plenili pobřeží Francie i Anglie, Španělska i Itálie, vnikali dokonce hluboko do vnitrozemí a zakládali nová, krvavě vydobytá panství. Jarlové Ingolf a Leif si právě tehdy vybrali naši vlast, Island. Nebylo zde co loupit, země byla liduprázdná, ale ti dva se spokojili pouhou kolonizací. Viking Ottar měl sklony k pohodlnějšímu životu. Proplížil se se svými dračími loděmi Severním mořem, proplul kanálem La Manche a zakotvil v ústí Loiry. Na ostrově Noir Moutier vystavěl tvrz, odkud ohrožoval celé severozápadní pobřeží Francie. Dobyl Nantes, již tehdy významné město, pak Orleans, mučil, zabíjel, vraždil, podrobil si celou zemi a snadno, bez odporu vybíral od zděšeného obyvatelstva daně. Staré francouzské kroniky ještě dnes vzpomínají na Euda, Edoma nebo Odda, jak byl tehdy Ottar nazýván.

A pak, vážený pane, pak náš člověk, jarl Ottar, pojednou mizí ze světa. Uplynulo sedm, nebo dokonce osm let, nežli se zničehonic objevil na dvoře anglického krále Alfréda. Snad doufal, že se mu podaří dobýt celou Anglii. Jeho plány však ztroskotaly a Ottar znovu na několik let mizí, aby teprve koncem devátého století poctil svou návštěvou severní Francii. Plul proti proudu Seiny a založil panství na souši, daleko od širých moří. Nazývalo se tehdy a nazývá se dodnes Bray. Získal bohatý kraj, města i městečka, vesnice, lesy, pole.

Tímto okamžikem Ottar odchází z dějin – místo něho se objevuje seigneur de Bray. Z divokých bojovníků a kormidelníků lodí se stává družina šlechticů. Jeho synové a synové jeho synů přijali křesťanskou víru a francouzská jména. Vládli v kraji Bray až do XII. století, kdy je francouzský král Filip II. August vypudil. A Ottar? Zřejmě ještě neměl dost dobrodružného života. Spojil se s několika jinými potulnými jarly a napadl roku 911 Anglii. Bylo mu tehdy právě devadesát let… V bitvě u řeky Severnu, které se samozřejmě zúčastnil s mečem v ruce, podlehlo vojsko mořských lupičů přesile a Ottar byl zabit. Doufám, že se dostal rovnou do Valhaly. Však si tohle nebe zuřivých válečníků vrchovatou měrou zasloužil.

Nejpozoruhodnějším poznatkem archeologů však je, že Ottarovi nepatřil jen poklad v jeskyni pod Sneffelsem, ale i panské sídlo, jehož trosky objevil doktor Bjelke v Brazílii. Runou rider je označena brána i zlatý roh, nejsenzačnější kus brazilského nálezu.“

To, co jsem čtenářům vybral z načmáraných těsnopisných poznámek, prozrazujících vratkou podložku a nejistou plochu, je jen zlomkem dlouhého a neobyčejně zajímavého vyprávění, v němž se jako krvavé loutky na jevišti dějin objevovali a zase odcházeli divocí mořští králové, jarlové Hauk a Gaong, Allrik a Balder, Ganguar a Agmund… kdo by si je všechny pamatoval? Nechtěl jsem přetěžovat interview jejich jmény. Zajímavější otázkou bylo (a dosud je), jak a kdy se dostal poklad jarla Ottara pod Sneffels, a jeho zlatý roh dokonce až ke Xingu. Zde už profesor Sörenssen musel opustit pevnou půdu historických faktů, jimiž mne před chvílí zasypával, a vydat se do oblasti dohadů. Abych se nezpronevěřil snaze informovat čtenáře co nejpřesněji a nejpravdivěji, podávám tuto část našeho rozhovoru tak, jak se skutečně odehrála, jako dialog, a žádám za prominutí, že zde výjimečně vystupuji z úlohy pouhého zapisovatele a pořadatele výpovědí důležitějších účastníků celého dobrodružství.

Pozn. red.

„Jak a kdy? Milý pane redaktore, vaše neskromnost je na pováženou! Nejsem přece sudička-norna. Slyšel jste o nich? Nuže – ty by vám určitě odpověděly! Slečny Urdh – Minulost, Verdandi – Přítomnost a Skuld – Budoucnost znaly podle svého služebního určení všechno na světě a dovolovaly si vládnout i bohům! Nu, norna sice nejsem, ale pokusím se přece, když vám na tom tak záleží. V obráceném pořadí. Mohu?“

„Samozřejmě, pane profesore!“

„Dobrá. Tak tedy nejprve, kdy byl poklad ukryt pod Sneffels a kdy se ocitl zlatý roh a runový kámen na Xingu.

Nečekejte datum, proboha! Jen odhad, a to ještě s patřičnou rezervou. Podle mého názoru smíme předpokládat, že pod Sneffelsem je uloženo téměř celé jmění Nidarosu, tedy naloupené ještě dříve, než se Ottar usadil na Loiře. Ve Zlaté jeskyni bylo nalezeno jen poměrně málo mincí a výrobků z tehdejší Francie – a právě ty později jistě představovaly značnou část celého Ottarova jmění. Seigneur de Bray žil už výhradně z francouzského zlata.“

„Dobrá – ale jak a proč se ocitl poklad zrovna na Islandu?“

„Inu – nebyl to koneckonců tak špatný nápad! Podívejte se, pane redaktore: vládce Nidarosu byl nejodvážnějším plavcem z celé Země fjordů: a ta odvážnými plavci přímo oplývala. Obeplul Norsko od severu a dostal se mnohem dál než bájemi oslavovaný král Harald Plavec. Právě on, pán pustého Holohalandu, měl nejspíše možnost objevit Island ještě před Ingolfem a Leifem a ponechat si tento objev pěkně pro sebe a pro strýčka Příhodu. Snad dokonce nemusel ani nic objevovat. Na Islandu žily už před jeho prvním osídlením skupinky vypuzených irských mnichů. Vikingové se k němu jistě občas dostávali na dohled. Ottar, vyplouvající daleko do Atlantiku na lov vorvaňů, mohl jet téměř najisto. A když ne – nic nevadilo! Byl odvážný až k zběsilosti. Nebezpečí bylo jeho živlem.

Předpokládejme tedy, že Ottar o Islandu věděl. Pak ovšem není divu, že se na liduprázdném pobřeží zastavil a ve vhodné jeskyni uložil všechny své cennosti.“

„Ano – to je možné. Pobřeží tehdy vypadalo pravděpodobně trochu jinak než dnes, kdy je sopečné síly Sneffelsu všelijak zprohýbaly a zvrásnily, takže vchod do jeskyně mohl být v době Ottarovy návštěvy nad mořskou hladinou a pohodlněji přístupný. Nevysvětlil jste mi ale, pane profesore, proč by jarl svůj pracně nabytý poklad skrýval, ke všemu v takovém Zapadákově, jakým… promiňte, opravdu jsem se nechtěl nijak dotknout vaší vlasti, ale jakým tehdy Island nepochybně byl?“

„Proč bych se měl urážet? Byli jsme dříve a jsme dosud Ultima Thule, poslední obydlený kus země, a pro mne za mne i Zapadákov. Inu – právě proto! Takový poklad nelze skrýt jen tak jednoduše – vždyť jen zbraní a válečné výstroje bylo, tuším, několik tun! Na takové množství kořisti potřeboval jarl Ottar mimořádně velkou skrýš, kterou by však přesto nikdo neobjevil. K tomu byl Island přímo ideální. Jestli se dokonce zařídil po vzoru svých dobromyslných předků, že totiž všechny, kteří poklad do jeskyně přenášeli a věděli o něm, pomordoval, pak mohl docela klidně spát. A proč jej vůbec skrýval? Milý a naivní pane redaktore – to je pro historika otázka zhola zbytečná, spíše řečnická! Jarl Ottar měl na svých lodích bandu psanců, lidí propadlých hrdlem a schopných bez výjimky všechno na světě. Dnešní gangsteři nebo včerejší zabijáci Divokého západu jsou proti nim úplná vrnící nemluvňata. Poslyšte…

Pak vyprávěl profesor Sörenssen o rozličných zvěrstvech a zločinech loupežných Vikingů. Jsou to podrobnosti tak krvavé a nechutné, že jsem je raději vypustil. Opravdu jste o nic nepřišli.

Pozn. red.

… je docela pravděpodobné, že by se po vylodění na nepřátelském břehu Ottarovi Vikingové daleko dříve a daleko spíše zajímali o zlatem přetékající truhly svého náčelníka než o chudou daň z okolního kraje. Vychytralý a předvídavý jarl vzal své posádce vítr z plachet. Ukryl jmění v okamžiku, kdy jej nemohla postrádat, lépe řečeno, kdy se nemohla obejít bez jeho navigátorských schopností. Od neznámého pobřeží a neznámým mořem si bez Ottarova vedení nikdo plout netroufal.“

„Podle vašeho názoru tedy jarl Ottar zamířil po opuštění svého rodného a rodinného sídla nejprve k Islandu, kde skryl poklad hromaděný dlouhá staletí, a teprve potom se vydal dobývat novou zemi a nové poddané do Francie. Je to tak?“

„Přesně tak. Předpokládám, že si jarl ponechal jen tolik peněz a zbraní, kolik nezbytně potřeboval pro sebe a pro své bojovníky.“

„Výborně! A teď, pane profesore, váš názor o dalším ‚kdy‘ a ‚proč‘ – totiž o nálezech na Riu Xingu.“

„Zase si mám zahrát na nornu? Zkusím to.

Otázka ‚kdy‘ je zhruba jasná. V Brazílii byl Ottar, jehož runu rider i zlatou číši v podobě rohu jsme nalezli, rozhodně až po svém pobytu v Anglii, tedy v době sedmi či osmiletého zmizení, v pořadí už druhého. Není třeba být zrovna Sherlockem Holmesem: na runovém kameni je totiž znamení kříže. Bezpochyby to znamená, že Ottar již tehdy přijal křesťanství. Z letopisů víme, že byl pokřtěn teprve na dvoře anglosaského krále Alfréda Velikého. Ne snad, že by starý loupežník dbal na Krista více než na Odina, Thóra, Freyu, Baldura nebo ostatní velikány starogermánského nebe, chraň bůh! Křest byl pro něho ryze politickou záležitostí. Do země fjordů se jako psanec už nikdy vrátit nemohl a v ostatní Evropě byli na pohany přísní. Neviděli je zkrátka rádi. A tak se jarl Ottar, zásobující Valhalu celá desetiletí mrtvými hrdiny, stal na starší kolena vyznavačem kříže. Proto je kříž i na runovém kameni místo bájných zvířat, například hada Midgardsorma.“

„Ottar tedy navštívil Rio Xingu – když to řeknu nahlas, zní to jako špatný vtip! – sice po odjezdu z Anglie, ale dříve, než se z něho stal seigneur de Bray, nemám pravdu?“

„Úplně. S tím špatným vtipem souhlasím jen zčásti – tak zlé to zase není. Podívejte se: předpokládáme, že jarl Ottar, pán Nidarosu, byl v Haddingu čili v Severním moři jako doma. Znal cestu k Islandu. Znal pravděpodobně i Grónsko, Groenland, ležící na západ od Islandu. Vždyť záře grónských ledovců bývá ze západního cípu Islandu dobře vidět. Pro obyvatele Holohalandu musela být neklamným znamením, že země není daleko. Proč by se ke břehům Severní Ameriky, k Labradoru nebo k Newfoundlandu nepustil jako první odvážlivec místo Leifa Ericssona – jarl Ottar? Kde byl sedm nebo osm let po svém zmizení z Loiry? Určitě ne v Evropě – kroniky by na tak krvavou lasičku nezapomněly. Nebyl ani v zemi fjordů, v Norsku, kde ho čekala katova sekera. Jeho Nidaros byl už ostatně dávno udělen věrnějším poddaným krále Krvavé sekery. Kde se schovával? Zbývá málo možností – například Island. Ale proč by pak nevyzvedl svůj poklad? Z Francie sice vymačkal dost a dost zlata, ale jměním, uschovaným pod Sneffelsem, by nepohrdl ani král!“

„Navrhnu vám několik odpovědí, když dovolíte, pane profesore. Před chvílí mě napadly.

První: Ottar nalezl v jeskyních, kam ukryl poklad, nepozemšťany. Třeba jen Černou chobotnici. Dovedu si docela živě představit, jak praštil vším, co měl právě v ruce, a s vřeštěním upaloval zpátky k lodím.

Tahle teorie má ovšem značné závady: počítá s náhodou, s časovým střetnutím vesmírné návštěvy s Ottarovými plavbami na Island. Nemám k takovým náhodám moc velkou důvěru. A pak – tím vlastně není vysvětlena jarlova dlouholetá nepřítomnost. Víte co? Raději tuhle domněnku škrtněme.

Druhá se mi zdá lepší. Posuďte sám: Ottar se z Loiry plavil na Island – a minul ho. Při tehdejší úrovni námořní navigace to není nic divného, zvláště když se Hadding rozhněval a postihl jeho dračí lodi pořádnou bouřkou. Jarl i se svým průvodem byl, třeba i bez velkých škod a ztrát, zahnán až k břehům Severní Ameriky. Byly stejně pusté a nehostinné jako Holohaland, a ke všemu bez jeho bohatství tuleňů, ryb a vorvaňů. Nebyli zde ani Laponci, které by bylo možno zotročit a zmocnit se jejich sobích stád. Země byla liduprázdná. Přídě dračích korábů se tedy obrátily k vytouženému, teplému, slunečnému jihu, kde roste víno a kde slunce vychází i v zimě a zapadá i v létě. Ottar se plavil k jihu několik let, každý rok zastavoval k přezimování a pokaždé vystavěl pro sebe a pro své Vikingy kamenný a dřevěný dům. Stopy jeho přezimování nalezl Helge Ingstadt. Plul stále dolů, stále na jih… Pusté tundry s ojedinělými keři zakrslých vrb byly konečně vystřídány nekonečnými lesy a loukami, na nichž se pásla stáda podivných a hrozných zvířat, trochu podobných turům. Vikingové je lovili šípy nebo těžkými oštěpy. Řada bojovníků už zemřela. Jedni námahou, druzí podlehli v boji s oceánem. Ty, kteří nejhlasitěji reptali a volali po návratu zpět, umlčela v noci na tiché palubě Ottarova dýka a pohltilo je moře. Když se počet Vikingů ztenčil tak, že už nebylo dost lidí ani pro nezbytné dvě směny u vesel, bylo nutné se vrátit. Ottar se poradil s nejzkušenějšími kormidelníky. Na vyhlazená prkna paluby nakreslili kusem ohořelého dřeva tvar břehů a směr plavby, počítali dny, týdny a měsíce, které strávili na cestě k jihu, západu a znovu k jihu. Nakonec se usnesli, že Island, země fjordů, Anglie i Francie, kde na Loiře zanechali tvrz, leží někde na východ od nich. Ottar vystoupil na pahorek nad mořem, tasil těžký meč a vbodl jej až po jílec do země na znamení, že si ji navždy podrobuje. Zároveň ji proklel, tu bohatou, úrodnou zemi, kterou Vikingové nazvali Vinnlandem, Zemí vína, protože ji musel opustit právě v okamžiku, kdy se na horách ve vnitrozemí počaly objevovat kouřové signály obyvatel a kdy bojovníci jeho družiny dokonce zahlédli urostlé muže tmavé pleti, lovící ve stepi. I o otroky pro sebe a pro Nový Nidaros se tedy Vinnland postaral. A on – odchází… Zapřisáhl se Odinem i bohem křesťanů, že se vrátí. Obrátil dračí lodi na východ, do nekonečného oceánu. Vrhl se vstříc téměř jisté smrti a zvítězil. Po osmi letech se znovu objevil u břehů Evropy.“

„Safra, redaktore, vy máte ale fantazii! Jenomže pořád nevím, kam míříte. Musíme seňora Ottara nějak dostat do Brazílie, na Xingu, a tam přece jen cesta přes Labrador nevede, nemyslíte?“

„Ne, anebo možná ano. Napadla mě totiž zajímavá myšlenka: předpokládáme, že první cestu do Ameriky podnikl Ottar z Islandu, že ano?“

„Správně!“

„Tak. Druhou cestu však přece podnikl – z Anglie! Opět poseděl s kormidelníky dračích lodí, zhruba určili směr a vyjeli. Neriskoval zbytečně – to nebylo v Ottarově povaze. Dokud nebezpečné pobřeží, umožňující doplnit vodu i zásoby a tu a tam si rekreačně zaloupit, vedlo přibližně ve směru cesty, zůstali při něm. Tak se dostali z Anglie až k severozápadnímu cípu Španělska cestou, kterou ostatně výborně znali z „návštěv“ Středozemního moře. Odtud se už vydali rovnou na západ téměř přesně razíce cestu Kolumbovým karavelám. Není divu, že tentokráte se nedostali ani ke Grónsku, ani na Newfoundland, ale do Karibského moře a možná ještě jižněji, ke břehům Jižní Ameriky. Šest set let po nich se tam hemžily desítky a stovky lodí Španělů, Portugalců, Angličanů i pirátů a bukanýrů. Technicky byly sice dokonalejší, ale rozhodně neměly odhodlanější a statečnější posádky.

Ottar měl zase času habaděj. Zdržel se ve světě dalších sedm nebo osm let. Kdyby jel na jih, mohl snadno už za daleko kratší dobu dosáhnout ústí Amazonky. Jen dosud nevím – a to je díra v teorii –, proč by tam jel a proč by zajížděl proti proudu právě až na Xingu?“

„Trápí-li vás jenom to, snad mohu pomoci, milý pane redaktore. Cesta k jihu mohla být koneckonců i projevem Ottarova furiantství. Vypráví se o něm, že chtěl sjednotit všechny Vikingy a dobýt s nimi celý tehdy známý svět. Troufl si na mocný Novgorod, pokusil se ovládnout jeho přímořská území a – to je důležité! – plul tak daleko na sever jako žádný Viking před ním a ještě dlouho po něm. Jeho dračí koráby brázdily vlny tam, kam skaldové, pěvci ság, kladli sídlo Utgardu, konce světa, obývaného zlým démonem Lokim. Nebylo by divu, kdyby se chtěl v nezkrotné a nikdy nezkrocené pýše dostat i co nejvíce na jih. Pohnutky k cestě na jih ovšem mohly být tak docela prosté: nezamlouvaly se mu pobřežní džungle, plné obtížného hmyzu a dravých zvířat. Hledal ústí velké řeky, aby se proti proudu dostal do přívětivějšího vnitrozemí.

Ptal jste se, proč by zajížděl proti proudu řeky, viďte? Právě to byl typický Ottarův způsob! Jeho dračí koráby byly dokonce uzpůsobeny pro plavbu mělkými řekami. Cožpak jste zapomněl, že napadl novgorodské území plavbou proti toku Dviny, že se usídlil na ostrově Loiry a pronikal proti proudu sto i dvě stě kilometrů za lupem a že jeho dračí lodi zakotvily nakonec ve vnitrozemí, v Bray? Na Xingu prostě nalezl místo, které se mu líbilo.“

„Doktor Bjelke mi vyprávěl, že se tvarem terénu velmi podobá Jellingu.“

„Opravdu? To jsem nevěděl. Ale vidíte – pro Xingu o důvod více. Ottar tentokráte nepostavil jen přechodné útočiště, prozatímní přístřeší pro sebe a pro svou družinu, ale založil – a jak se zdá, nedokončil – rozlehlé panské sídlo. Podle dochovaných zbytků stál uvnitř kamenné hradby kromě obytných budov i dřevěný kostelík a na jihovýchodním pahorku dřevěná strážní věž. Ostatně – pracně vytesaný runový kámen i vzácný zlatý roh mohly zdobit jen bohaté panské sídlo.“

„Ano – a to je také, pane profesore, předmět mé poslední otázky: co jsme se dozvěděli z runového kamene od Xingu a co ze zlatého rohu?“

„Znovu převrátím pořadí vašich otázek, pane redaktore. Už z úcty k významu nálezu, jehož ztrátu oplakávali vědci více než čtvrt tisíciletí.“

„Oplakávali?“

„Hned pochopíte. Začalo to roku 1639. Venkovská dívenka Kristina Svensdatterová, vracející se s klestím z lesa, zahlédla vyčnívat ze země cosi, co pokládala za kořen. Rýpla do toho holí a šla po svém, do vesnice Gallehusu, kde bydlela s rodiči. Za týden se ocitla na onom místě znovu, tentokráte se dvěma kamarádkami. Podivný kořen vyčníval ze země trochu více. Kristina si toho povšimla a rozhodla se, že se na něj podívá zblízka. Odhrabávala rukama hlínu – kamarádky zatím odešly pěkný kus cesty – a nakonec bylo její úsilí, abych se vyjádřil hodně profesorsky, korunováno úspěchem. Vyprostila ze země veliký, těžký roh, celý zamazaný a zašlý. Radostně jej ukazovala kamarádkám. Nebyly nijak nadšeny a upřímně jí radily, aby ten starý a rozbitý krám vyhodila. Cožpak jí nestačí i tak dost těžký náklad dříví? Chce se ještě vláčet s odhozeným loveckým rohem?

Kristina asi skutečně neměla nákladu dříví dost. Roh odnesla domů, a ačkoli rodiče projevili stejně pramalý zájem, omyla jej a vyčistila. Objevilo se množství všelijakých podivných postaviček, seskupených kolem dokola po celé délce rohu. Ne – to nebyl obyčejný lovecký roh… A barva i váha – Kristina se bála domyslet! Vzala jeden z uvolněných kroužků a odnesla jej do městečka ke zlatníkovi s prosbou, aby určil, o jaký kov jde. Zlatník dlouho otáčel těžkým, silným kruhem, podobajícím se náramku na obrovu ruku, škrtl jím na prubířském kameni a pak milé Kristině prozradil, že mu přinesla – téměř ryzí zlato. Kristina o svém štěstí nemlčela. Pověst o zlatém rohu, který ve vyprávění rybářů, sedláků a měšťanů vzrůstal do mamutích rozměrů, se rozběhla po celém Dánsku. Netrvalo dlouho a o rohu se dozvěděl i sám pan král Kristián IV. Zavolal si milou Kristinku a za chvíli šla Kristina od pana krále sice bez zlatého rohu, ale zato s nejmilostivější pochvalou a několika dukáty nejmilostivější odměny. Roh vážil přes tři kilogramy, a tak pan král nevyšel z nejmilostivějšího obchodu špatně. Ovšem pozor – Kristián IV. vůbec neuvažoval o umělecké nebo historické ceně zlatého rohu! Věnoval ho svému synovi, princi Kristiánovi, který roh nechal dole uzavřít a používal ho… jako trochu rozměrnějšího půllitru. To je první kapitola příběhu.

Druhá kapitola se odehrála téměř po stu letech a podobá se první jak vejce vejci. Chudý podruh Jerk Lassen našel při dobývání hlíny druhý roh, poněkud menší, ale zato těžší. Ležel asi třicet centimetrů pod povrchem země právě v místech, kde už Kristina Svensdatterová jeden roh nalezla. Jak se zdá, nikoho tehdy nenapadlo poohlédnout se po okolí.

Jerk Lassen dopadl jako Kristina. Roh putoval k majiteli panství, hraběti Schackovi, a od něho k panu králi, zase Kristiánovi, tentokráte už Šestému. Stahujeme oponu nad druhou kapitolou.

Třetí kapitola, vážený pane redaktore. Scénická výprava: bouřlivá podzimní noc roku 1802, skučení větru, případně pro větší efekt hromobití. Těžké, železem okované dveře královské klenotnice se pomalu milimetr po milimetru otevírají. V klíčové dírce trčí paklíč. Jako inteligent a čtenář detektivek jste nepochybně uhodl, že jde o vloupání. Zloděj ukradl oba zlaté rohy a z obavy před dopadením, kterému tak jako tak neušel, mizera, oba ihned po návratu z lupu – roztavil. Nejvzácnější a nejcennější historické nálezy, jaké kdy byly v Dánsku učiněny, se v ohni změnily v pitomou hroudu zlata. Smutná a krátká třetí kapitola může skončit. Opona!

Čtvrtou kapitolu načal doktor Bjelke a pan Thorgunn, vlastně spíše ten německý farmář. Hertwig se jmenuje, že? Alespoň jeden zlatý roh je zase na světě. Doufám, že ho brazilská vláda uhlídá před zloději – ačkoli kdyby šlo o to dostat jej k nám na Island, dopustil bych se krádeže třeba i já sám…“

„Snad to nebude nutné, pane profesore. Odlitky jsou už v každém muzeu a zrovna včera jsem slyšel, že univerzita v Reykjavíku objednala u nás v Československu přesnou zlatou kopii Ottarova rohu. Nikdy jsem ale neslyšel o odlitcích prvních dvou rohů.“

„Také jste slyšet nemohl. Nebyly pořízeny. Všechno, co o obou rozích víme, víme z knihy Angličana Stephense, Old Northern Runic Monuments. Autor totiž obkreslil, jak nejlépe uměl, jednotlivá pole obou rohů i s figurkami. Ukáži vám Stephensovo dílo ve své knihovně. Třeba hned zítra, jestli chcete.“

Využil jsem samozřejmě laskavosti profesora Sörenssena. Dozvěděl jsem se také o zuřivých půtkách, které rohy způsobily a ještě občas způsobují – díky nejrozmanitějším pokusům o vysvětlení smyslu jednotlivých zobrazení. Vážní a moudří archeologové si vjeli do vlasů s neočekávaným temperamentem. Kolik hlav, tolik různých domněnek. Patřilo, smím-li se tak vyjádřit, k dobrému tónu, aby každý, kdo zabrousil do severské archeologie, přidal také svoje polínko do ohně diskuse.

Někteří badatelé viděli ve figurkách podobu člověka klesajícího, naříkajícího a dovolávajícího se pomoci bohů, ve zvířatech hledali ztělesnění vášní a neřestí. Jiní nacházeli v obrázcích skrytá tajemství zlatodějného umění, alchymie, další zase křesťanské mýty. Nechyběli ani vědci a rádobyvědci, dokazující, že rohy jsou originálním druhem kalendáře, obrazovou galerií skandinávských bohů a démonů – od hlavního boha Odina a jeho zvířecího doprovodu, vlků Geriho a Frekiho, jelena Eikthyrnira, a dokonce i kozy jménem Heidrun, až k drakovi Nidhöggovi pod posvátným stromem Yggdrasillem. Zkrátka a dobře: nevíme dohromady nic.

Pokud by některého z důvtipných čtenářů této reportáže tajemství zlatých rohů lákalo k přemýšlení (což považuji za možné, ne-li pravděpodobné), doporučuji seznámit se s následující literaturou: Olaus Worm, Monumenta Danica, liber V., Atlas de l’Archéologie du Nord, Kodaň 1857, George Stephens: The Old Northern Runic Monuments, Kodaň 1866 a konečně se základním dílem, vydaným bohužel pouze ve švédštině – F. Sander: Guldhornen, Stockholm 1888.

Pozn. red.

„A Ottarův roh?“

„Pokud můžeme soudit, a to se značnou pravděpodobností můžeme, je bratrem obou ztracených exemplářů. Také figurky a obrazce na něm jsou zčásti vyryté, zčásti přiletované. Velikostí a váhou odpovídá oběma ztraceným rohům a odborníci-kovolitci se domnívají, že vznikl v téže dílně. Bude-li to prokázáno, skončí provždy únavné a neplodné hádky o místě, kdy byly rohy vyrobeny. O čest být na přelomu tisíciletí nejpokročilejším ve zpracování zlata se totiž přou nejen všechny severské země, ale i slovanské kraje, nehledě k Anglii, Irsku, Španělsku, Itálii. Dlouhou dobu se dokonce považoval za nejpravděpodobnějšího favorita Balkán. Nu – teď už je skoro jisté, že rohy nejspíše vznikly zručnou rukou řemeslníka-otroka, jehož vlast a jméno asi zůstanou navždy neznámými, v dalekém Holohalandu, v sídle jarla Ottara. První dva rohy byly určeny na prodej – proto nebyly označeny značkou majitele. Třetí, nejkrásnější, toto označení nese, jak vidíte, kolem celé obroučky.“

Na předsádce této knihy je reprodukována kresba ozdob zlatého rohu, nalezeného Hertwigem pod obrazem slepého ptáka na Xingu. Aby bylo ulehčeno porovnání, byly figurky vyvedeny obětavým malířem co nejpodobněji Stephensově kresbě.

Pozn. red.

„A účel rohů, pane profesore? Sloužily opravdu jako číše?“

„Bohužel – ani to nevíme. Konce všech tří rohů byly při nálezu poškozeny tak, že nelze zjistit, zda byly uzavřené – což by svědčilo pro číše, nebo zda byly opatřené malým otvorem jako hudební a signální nástroje. Vědci se nedohodli. Já sám bych si přisadil spíše na válečné rohy. Na pití mi tento tvar nepřipadá moc šikovný.“

„Souhlasím. A teď, mohu-li vás o to požádat, něco o runovém kameni nalezeném poblíže Ria Xingu.“

„Beze všeho. Balvan objevený na Xingu je především nepochybně – a už to je samo o sobě senzací prvního řádu – skandinávského původu…“

„Promiňte, že vám skáči do řeči: znamená to snad, že vznikl ve Skandinávii a že byl do Brazílie přepraven?“

„Proboha, to ne! Kámen váží kolem dvaceti tun, což by nebyl ani pro moderní technické prostředky malý úkol. Byl nejspíše nalezen v blízkém okolí – na úbočí jednoho z pahorků, uzavírajících údolí. Jmenují se tuším Boží prst a ten druhý…“

„Kamenný zvon.“

„Ano. Kamenný zvon. Geologický průzkum dokázal, že kámen je z místních zdrojů. Ale umělec, který na něm pracoval – a byl to pan umělec –, pocházel ze Skandinávie, a ke všemu byl vyškolený nejlepšími tradicemi lidového severského umění z přelomu tisíciletí. To je ostatně vidět na první pohled. Ta čistota linií, skvělé rozvržení kompozice, jako by kameník pracoval na pečetním prstenu, a ne na pořádně veliké skalní ploše! Ovšem – a to, prosím, vašim čtenářům zdůrazněte – nebyl bez vzoru. Postava, kříž, ornamenty i runové písmo jsou velmi podobné výtvorům jiného umělce, pracujícího pro krále Gorma v Jellingu.“

„Snad šlo o téhož umělce, pane profesore, nemyslíte?“

„Promiňte, ale opravdu nemyslím. Z dánského Jellingu do Nidarosu v Holohalandu je příliš daleko. Nebuďme snílky.“

„Dobrá! Slibuji, že už nikdy nebudu snílkem. Ale proč jste našim čtenářům zdůrazňoval důležitost předlohy, pane profesore?“

„Protože při vytváření té figurky na druhé ploše kamene –“

„Aha – trpaslíka ve skafandru!“

„Ať vás Odin potrestá za vaše rouhání staroseverskému umění, redaktore! Ale budiž, tedy při vytváření trpaslíka ve skafandru – strašné! – neměl přiměřenou předlohu ani po ruce, ani v paměti, a proto zřejmě převzal určité rysy ze sošek pohanských bůžků. Tehdy jich ještě bylo po Dánsku, Švédsku i Norsku naseto jako máku. Kdoví, jestli Ottarův dvorní kameník v mládí nepřispíval k jejich velkovýrobě! Nu – a tak je tato figurka méně stylizovaná než ostatní zobrazení. Je až překvapivě realistická a s nejmenšími podrobnostmi vytesána do nepoddajného kamene. Znamená pro skandinávské umění úplný objev.“

„A její smysl, její význam? Co měla představovat?“

„Mne se na to ptáte, redaktore? Jsem snad spisovatel fantastických románů nebo astrobiolog? To už rozhodně přesahuje můj skromný obor!“

„Teď jste se podřekl, pane profesore! Zařazujete trpaslíka ve skafandru do oblasti utopie nebo astrobiologie. Zkrátka mimo pozemské zkušenosti, ačkoli se, pokud vím, řada vědců domnívá, že jde docela prostě o figurku lovce s maskou proti komárům, o některé z božstev skandinávských bájí, o svatební úbor ženy atd. atd. – všechno bez utopie a bez astrobiologie. Jste nepolepšitelný snílek!“

„Tuš! Vyrovnáno – jedna jedna! Ale zůstanu jen sobeckým snílkem, když dovolíte, a nebudu se pouštět do vykládání svých snů.

Vraťme se raději k problému runového kamene na Xingu. Myslím, že vás hlavně zajímají nápisy kolem kříže a kolem figurky – vašeho „trpaslíka ve skafandru“. Nebylo zrovna snadné rozluštit je: naštěstí tady prospěly zkušenosti z Jellingu. Tam byly nápisy spolehlivě rozluštěny kolegou Wimmerem. Znám je přirozeně nazpaměť – pro učitele staroskandinávských jazyků je to povinnost. První z nich hlásá, že ‚Král Gorm zřídil tento pomník za Tyru, svou choť, k záchraně Dánska.‘ Ta ‚záchrana Dánska‘ je dosud sporná a sám Wimmer si s ní nevěděl rady. Druhý, delší nápis, zní: ‚Král Harald nařídil postavení tohoto pomníku za svého otce Gorma a za svou matku Tyru, onen Harald, jenž si podrobil celé Dánsko a Norsko a z Dánů učinil křesťany.‘ Jak vidíte, máme tu čest mluvit o díle Haralda Krásnovlasého, který si právě tak jako kubánští revolucionáři neholil vousy a nestříhal vlasy tak dlouho, dokud se mu v zemi proháněl jediný svobodný jarl.

Wimmerem přečtené nápisy umožnily rozluštit nápis na Xingu, ovšem s určitými nejasnostmi. U dávno mrtvých jazyků to tak bývá. Menší nápis kolem kříže se spokojuje sdělením, že ‚Jarl Edom pod ochranným znamením kříže přemohl nezměrnost vod‘ – zde není nejasností – a druhý, záhadnější, vypráví o ‚Nejstatečnějších ze statečných, kteří prošli vodou, aby v ohni osedlali vzduch, vládnoucí zemi‘. To je můj překlad, pane redaktore. Jiní se domnívají, že přesnější je mluvit o ‚nejstatečnějších ze statečných, kteří přepluli vodu, aby shořeli v ohni, očisťujícím vzduch pro matku Zemi‘. Oba překlady, jak vidíte, vypočítávají čtyři živly: vodu, oheň, zemi a vzduch. Druhý překlad, který zastává kolega Gram, má být nápisem u příležitosti pohřbu na hranici. Já se domnívám, že skutečnost je složitější, i když se neodvažuji ji vykládat.“

„Je zde ovšem nesrovnalost, pane profesore. Domníval jsem se, že na Xingu byl jarl Ottar…“

„… a já jsem přeložil v nápisu ‚Edom,‘ viďte? Už jste docela zapomněl, že Ottar byl ve Francii nazýván Oddem, Eudem nebo Edomem? Není divu, že si ponechal tohle jméno, vzešlé z nově dobyté země, kde se chtěl usídlit.“

Zbývalo ještě několik hodin plavby, než se před námi objevily oba majáky reykjavíckého přístavu. Probrali jsme znovu všechno, co zde bylo napsáno, a pro jistotu ještě jednou a co nejdůkladněji. Přerušovalo nás jen ráhno vratiplachty, klouzající nebezpečně blízko našich ustaraných hlav. Jsem si téměř jist – a hrdě to čtenáři sděluji, že rozmluva s profesorem Sörenssenem byla zachycena správně a pokud možno přesně.

Pozn. red.