Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Poněvadž Sergej Ivanovič nevěděl, kdy bude moci odjet z Moskvy, netelegrafoval bratrovi, aby mu poslal povoz. Levin nebyl doma, když Katavasov a Sergej Ivanovič, zčernalí prachem jako mouřenínové, dojeli v kryté čtyřkolce vypůjčené na stanici kolem poledne k pokrovské usedlosti. Kitty seděla s otcem a sestrou na balkóně. Poznala švagra a běžela dolů, aby ho uvítala.

„Že vám hanba není, proč jste nám nedal vědět,“ kárala Sergeje Ivanoviče. Podala mu ruku a nastavila čelo k políbení.

„Dojeli jsme krásně a aspoň jsme vás neobtěžovali,“ odpověděl Koznyšov. „Jsem tak zaprášený, radši ke mně moc nechoďte. Byl jsem tak zaneprázdněn, že jsem ani nevěděl, kdy se uvolním. A vy se pořád,“ dodal s úsměvem, „oddáváte tichému štěstí stranou proudu ve své tiché zátoce. Vidíte, náš přítel Fjodor Vasiljič se taky konečně vypravil.“

„Ale já nejsem žádný černoch, až se umyju, zase budu docela k světu,“ řekl Katavasov svým obvyklým žertovným způsobem, podal Kitty ruku, usmíval se a zuby se mu v černém obličeji zvlášť oslnivě leskly.

„Kosťa bude mít velkou radost. Šel se podívat do dvora. Už by tu měl hnedle být.“

„Pořád po hospodářství. Opravdu zátoka,“ pravil Katavasov. „Ale my v městě kromě srbské vojny nic neznáme. Jakpak se na to dívá můj přítel? Jistě nějak jinak než ostatní?“

„Ale tak, nijak zvlášť, jako každý,“ odpověděla Kitty a poněkud rozpačitě se ohlédla po Sergejovi Ivanoviči. „Tak já pro něho pošlu. A my tu máme tatínka. Přijel nedávno z ciziny.“

Kitty poslala pro Levina, zařídila vše, aby se zaprášení hosté mohli jít umýt, jeden do pánského pokoje, druhý do pokoje Dollina, postarala se jim o svačinu, a využívajíc práva na rychlý pohyb, jehož byla zbavena po dobu těhotenství, vyběhla na balkón.

„To je Sergej Ivanovič a Katavasov, profesor,“ řekla.

„Pěkné nadělení v tomhle vedru!“ poznamenal kníže.

„Ba ne, tatínku, je moc milý a Kosťa ho má moc rád,“ skoro prosebně řekla Kitty, když zpozorovala, že se otec tváří posměšně.

„Vždyť nic neříkám.“

„Jdi za nimi, drahoušku,“ obrátila se Kitty k sestře, „a bav je. Potkali na nádraží Stivu, vede se mu dobře. A já poběžím k Míťovi. Jako naschvál jsem ho nenakojila už od rána. Teď se probudil a jistě křičí.“ Cítila už, jak ji tlačí mléko, a rychlým krokem se ubírala do dětského pokoje.

Skutečně, nejen uhádla (její spojení s dítětem ještě nebylo přerušeno), ale z toho, že ji tlačilo mléko, poznala najisto, že dítě má hlad.

Ještě než došla k dětskému pokoji, věděla, že dítě křičí. A křičelo opravdu. Uslyšela jeho hlas a přidala do kroku. Ale čím (...)

(......)