Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX
Smrt

Příští den byla nemocnému udělena svátost oltářní a poslední pomazání. Při obřadu se Nikolaj vroucně modlil. Ve velkých očích, upřených na svatý obraz stojící na hracím stolku, přikrytém barevným ubrouskem, se mu zračila taková vášnivá prosba a naděje, že Levina při pohledu na to jímala hrůza. Levin věděl, že ta vášnivá prosba a naděje mu jenom ještě ztíží loučení s životem, který tolik miloval. Levin znal bratra a jeho myšlenkový svět. Věděl, že jeho nevěrectví nepramení z toho, že by se mu bez víry lépe žilo, ale že soudobé vědecké výklady přírodních jevů postupně vytlačily víru. A proto věděl, že jeho dnešní návrat k víře není zákonitý, že nenastal myšlenkovým pochodem, nýbrž je pouze dočasný, zištný, že je veden šílenou nadějí na zázračné uzdravení. Levin také věděl, že Kitty v něm tuto naději ještě posílila svým vyprávěním o neobyčejných případech vyléčení, o kterých slyšela. To všecko Levin věděl, a proto mu bolestně usedalo srdce, když viděl ten úpěnlivý pohled plný naděje a tu vyzáblou ruku, která se stěží zvedala a dělala znamení kříže na otlačené čelo s napjatou pokožkou, na vyčnělá ramena a chroptivá prázdná prsa, jež už nemohla pojmout do sebe život, o nějž nemocný prosil. Při udílení svátosti se Levin také modlil a dělal, co ve svém nevěrectví dělal už tisíckrát. Obracel se k bohu: „Jsi-li, učiň, aby se tento člověk uzdravil (vždyť se tak stalo mnohokrát), a zachráníš jeho i mne.“

Když bylo nemocnému uděleno poslední pomazání, najednou se mu značně ulevilo. Celou hodinu ani jednou nezakašlal, usmíval se, líbal Kitty ruku, se slzami v očích jí děkoval a říkal, že je mu dobře, že ho nic nebolí, že má chuť k jídlu a cítí se silný. Dokonce se sám nadzvedl, když mu přinesli polévku, a řekl si ještě o karbanátek. Třebaže to s ním bylo beznadějné, třebaže na něm bylo vidět, že se nemůže uzdravit, prožívali Levin a Kitty celou tu hodinu oba stejné vzrušení, plné štěstí i bázně, aby se nemýlili.

„Je to lepší?“

„Ano, mnohem.“

„To je zvláštní.“

„Na tom není nic zvláštního.“

„Ale přece je mu líp.“ Tak si šeptali a usmívali se na sebe.

Iluze netrvala dlouho. Nemocný usnul klidně, ale za půl hodiny ho vzbudil kašel. A rázem padly všechny naděje v lidech kolem něho i v něm samém. Nelítostná skutečnost, že nemocný trpí, zmařila naděje Levinovy, Kittiny i pacientovy a už po nich nezbylo ani památky.

Nemocný už se ani nezmínil o tom, čemu věřil před půlhodinou, jako by se styděl za pouhou vzpomínku; chtěl se trochu nadechnout jódu z lahvičky, zakryté papírkem s propíchnutými dírkami. Levin mu podal lahvičku; a stejný pohled vášnivé naděje, s jakou nemocný přijímal poslední pomazání, se nyní upřel na bratra a vybízel ho, aby mu potvrdil lékařova slova, že vdechování jódu dělá divy.

„Káťa tu není?“ zachroptěl, když mu Levin váhavě potvrdil lékařova slova, a rozhlédl se kolem. „Není, tak to mohu říct… Hrál jsem tu komedii kvůli ní. Je taková milá, ale my dva si nesmíme lhát. Ale tomuhle věřím.“ Sevřel lahvičku (...)

(......)