Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX

„Skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil je nemluvňátkům,“ říkal si Levin o své ženě, když toho večera spolu rozprávěli.

Levin nepřemýšlel o průpovědi z evangelia proto, že by se považoval za moudrého. Nepovažoval se za moudrého, ale jistě věděl, že je rozumnější než žena nebo Agafja Michajlovna; stejně tak věděl, že když přemýšlel o smrti, napínal všechny duševní síly. Věděl také, že mnozí velcí duchové, muži, jejichž myšlenky o tom četl, přemýšlejí o té věci a neznají ani setinu toho, co o tom ví jeho žena a Agafja. Ačkoli ty dvě ženy, Agafja a Káťa, jak jí říkal bratr Nikolaj a jak jí teď zvlášť rád říkal Levin, ačkoli byly tak rozdílné, v té věci si byly naprosto podobné. Obě nezvratně věděly, co je život a co je smrt, a třebaže neuměly zodpovědět, ba ani by nepochopily otázky, jež vyvstávaly před Levinem, nepochybovaly o významu tohoto jevu a dívaly se na věc úplně stejně, přičemž to nebyla jen jejich vzájemná shoda, neboť tento názor sdílely milióny lidí. Důkazem toho, že neomylně vědí, co je smrt, bylo, že nezůstávaly ani na okamžik na pochybách, jak zacházet s umírajícími, a nebály se jich. Avšak Levin a ti ostatní mohli sice o smrti leccos povědět, a přece ji neznali, protože se jí báli a vůbec nevěděli, co se má dělat, když lidé umírají. Kdyby teď byl Levin s bratrem Nikolajem sám, s hrůzou by na něho zíral a s ještě větší hrůzou by čekal, ale na víc by se nezmohl.

A nejen to. Nevěděl, co má mluvit, jak se dívat, jak chodit. Řeči o vedlejších věcech se mu zdály banální, to nešlo. Řeči o smrti, o věcech pochmurných také nebyly možné. Nebylo možné ani mlčení. „Když se na něho budu dívat – pomyslí si, že ho zkoumám, že se bojím. Když ne – pomyslí si, že jsem duchem jinde. Když budu chodit po špičkách – vzbudí to v něm nelibost. A našlapovat na celé chodidlo, to by bylo trapné.“ Ale Kitty patrně nemyslila ani neměla čas myslit na sebe. Myslila na nemocného, poněvadž něco věděla, a všecko dopadalo dobře. Vykládala o sobě i o své svatbě, usmívala se, litovala ho i těšila, mluvila o případech uzdravení, a všecko vyznělo dobře. Věděla tedy, jak na to. Byl tu i důkaz, že činnost její a Agafji Michajlovny není činnost instinktivní, živočišná, podvědomá. Kromě tělesného ošetření, zmírnění útrap, žádala Agafja Kitty pro umírajícího ještě něco důležitějšího než tělesné ošetření, něco, co nemělo nic společného s fyzickou stránkou. Za řeči o zesnulém starci Agafja prohodila: „Zaplať Pánbůh, přijal tělo a krev Páně a dal si udělit poslední pomazání, jen kdyby každý takhle umíral.“ A Káťa zrovna tak. Vedle všech starostí o prádlo, o to, aby se nemocný neproležel, aby měl co pít, dokázala ho už první den přesvědčit o nezbytnosti posledního pomazání.

Když se vrátili od nemocného na noc do svých dvou pokojů, seděl Levin se svěšenou hlavou a nevěděl, co dělat. Na večeři neměl ani pomyšlení ani se nemohl chystat ke spánku nebo uvažovat, co budou dělat. Vždyť ani mluvit s ženou nedokázal, trápilo ho svědomí. Ale Kitty se (...)

(......)