Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

Levin se nemohl na bratra klidně dívat, nedovedl být v jeho přítomnosti klidný a nenucený. Kdykoli k nemocnému vcházel, jeho zrak a pozornost mimovolně ochabovaly, takže neviděl a nerozeznával jednotlivé podrobnosti v bratrově stavu. Cítil hrozný puch, viděl špínu a nepořádek, viděl utrpení, slyšel tichý nářek a cítil, že není pomoci. Ani na mysl mu nepřišlo, aby dopodrobna uvažoval o bratrově stavu, aby si představoval, jak asi leží pod pokrývkou to tělo, jak jsou složeny ty vyzáblé zkroucené bérce, kříž a záda a zda by nemohly být uloženy nějak lépe, zda by se nedalo něco udělat, aby bylo ne snad lépe, ale aspoň ne tak zle. Běhal mu mráz po zádech, kdykoli myslil na všecky ty podrobnosti. Byl nezvratně přesvědčen, že se nedá nic dělat, že bratrovi nelze ani prodloužit život, ani zmírnit útrapy. Ale nemocný tušil, že bratr pokládá jakoukoli pomoc za nemožnou, a to ho dráždilo. Proto byl na tom Levin ještě hůř. Prodlévat v pokoji nemocného bylo pro něho mukou, a když tam nebyl, bylo to ještě horší. A tak ustavičně pod různými záminkami odcházel a znova se vracel, protože nemohl zůstat sám.

Ale Kitty uvažovala, cítila a jednala docela jinak. Když uviděla nemocného, bylo jí ho líto. A soucit nevyvolal v její ženské duši hrůzu ani ošklivost, jako v jejím muži, nýbrž potřebu jednat, zvědět dopodrobna o jeho stavu a pomoci. A protože ani trochu nepochybovala, že musí nemocnému pomoci, nepochybovala ani o tom, že pomoc je možná, a bez meškání se dala do práce. Jednotlivé podrobnosti, na něž její manžel nemohl bez hrůzy ani pomyslit, ihned vzbudily její pozornost. Poslala pro lékaře, poslala do lékárny. Služebné, kterou měla s sebou, a Marii Nikolajevně uložila, aby zametaly, stíraly prach a drhly podlahu, sama také cosi umývala a vyplachovala a cosi rovnala pod pokrývkou. Na její rozkaz se z pacientova pokoje něco odnášelo a přinášelo. Sama několikrát odbíhala do svého pokoje a bez ohledu na pány, které potkávala, vyndávala a přinášela prostěradla, povlaky, ručníky a košile.

Sklepník, který v lokále obsluhoval při obědě inženýry, několikrát přišel s mrzutým obličejem, když ho zavolala, ale nemohl než splnit její rozkazy, protože je udílela tak laskavě a přitom důtklivě, že nebylo vyhnutí. Levin to všecko neschvaloval. Nevěřil, že by to nemocnému mohlo nějak prospět. A nejvíc se bál, aby se nemocný nerozzlobil. Ale nemocný, i když se tvářil lhostejně, se nezlobil, jen se styděl a celkem jevil i jistý zájem o to, co s ním dělala. Když se Levin vrátil od lékaře, kam ho Kitty poslala, a otevřel dveře, zastihl pacienta ve chvíli, kdy se mu na Kittin rozkaz vyměňovalo prádlo. Dlouhá bílá kostra zad s obrovskými vysedlými lopatkami a trčícími žebry a obratli byla obnažená a Marie Nikolajevna a sklepník si nevěděli rady s rukávem košile, do kterého nemohli vpravit dlouhou bezvládnou ruku. Kitty, která za Levinem chvatně zavřela dveře, se nedívala tím směrem. Ale nemocný zasténal, a tak rychle zamířila k němu. „Tak honem,“ řekla.

(...)

(......)