Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIII

Vronskij se poprvé na Annu mrzel, skoro se na ni zlobil, že si nechce uvědomit své postavení. Ten pocit byl ještě vystupňován tím, že jí nemohl vysvětlit příčinu své rozmrzelosti. Kdyby jí rovnou řekl, co si myslí, řekl by: „Přijít v tomto úboru, v doprovodu známé princezny do divadla – znamená nejen přiznat své postavení padlé ženy, ale také hodit rukavici vznešené společnosti, to jest zříci se jí navždycky.“

Nemohl jí to říci. Ale jak je možné, že to sama nechápe, a co se s ní vůbec děje? Cítil, jak k ní ztrácí úctu a zároveň si ještě víc uvědomuje, jak je krásná.

Zachmuřen se vrátil do svého pokoje, přisedl k Jašvinovi, který si natáhl dlouhé nohy na židli a popíjel koňak se sodovkou, a objednal si totéž.

„Říkáš Lankovského Silák. Je to dobrý kůň a radím ti, abys ho koupil,“ řekl Jašvin a podíval se kamarádovi do zamračené tváře. „Má svislý zadek, ale nohy a hlavu – takové abys pohledal.“

„Asi ho vezmu,“ odpověděl Vronskij.

Rozhovor o koních ho zajímal, ale přitom ani na chvíli nezapomínal na Annu, bezděčně naslouchal krokům na chodbě a díval se na hodiny stojící na krbu.

„Anna Arkaďjevna nechá vzkazovat, že jela do divadla.“

Jašvin si nalil ještě sklenku koňaku do šumivé vody, napil se, vstal a zapínal si kabát.

„Tak pojedem, ne?“ řekl, nenápadně se usmívaje do vousů. Tím úsměvem dával najevo, že sice chápe, proč se Vronskij mračí, ale nepřikládá tomu význam.

„Já nepojedu,“ ponuře odpověděl Vronskij.

„Ale já musím, slíbil jsem. Tak na shledanou. Ale mohl bys přijet a vzít si křeslo Krasinského,“ dodal Jašvin už na odchodu.

„Ne, mám něco na práci.“

S ženou jsou starosti, s milenkou je to ještě horší, pomyslil si Jašvin, když vycházel z hotelu.

Když Vronskij osaměl, vstal a začal přecházet po pokoji.

„Copak je dnes? Čtvrtá řada předplatného… Bude tam Jegor s manželkou a matka asi taky. Jinými slovy, je tam celý Petrohrad. Teď už přišla, odložila plášť a vstoupila do ozářeného sálu. Tuškevič, Jašvin, princezna Varvara…,“ představoval si Vronskij. „A co já? Bojím se snad, anebo jsem ji svěřil do ochrany Tuškevičovi? Tak či onak to vypadá strašně hloupě… Proč jenom mě uvádí do takové situace?“ řekl a mávl rukou.

Zavadil při tom o stolek, na kterém stála sodovka a láhev s koňakem, takže ji málem shodil. Chtěl ji zachytit, ale upustil ji, zlostí kopl do stolku a zazvonil.

„Jestli chceš u mě sloužit,“ řekl, když vstoupil komorník, „dbej na své povinnosti. Takhle by to nešlo. Musíš tu uklidit.“

Komorník si nebyl vědom viny a chtěl se ospravedlnit, ale podíval se na pána a viděl, že musí být zticha, honem se úslužně shýbl a začal sbírat nepoškozené i rozbité sklenky a láhve.

„To není tvá věc, pošli sem sluhu, ať to uklidí, a připrav mi frak.“

Vronskij přišel do divadla o půl deváté. Představení bylo v plném proudu. Stařičký biletář pomohl Vronskému z kožichu, a jelikož ho poznal, oslovil ho „Excelence“ a doporučil mu, aby si nebral lístek od šatny, ale prostě zavolal Fjodora. Na osvětlené (...)

(......)