Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXII

Když se Vronskij vrátil, Anna ještě nebyla doma. Jak mu bylo sděleno, přijela brzo po jeho odchodu jakási dáma, a Anna odjela s ní. To, že odjela, aniž mu oznámila kam, že se dosud nevrátila, že už ráno někde byla, aniž mu co řekla – to vše spolu s její podivně vzrušenou tváří dnes dopoledne i se vzpomínkou na to, jak nevraživě mu v Jašvinově přítomnosti takřka vyrvala z rukou synovy podobenky, to vše ho přimělo k zamyšlení. Řekl si, že si spolu musí vážně promluvit. A čekal teď na ni v jejím salóně. Ale Anna se nevrátila sama. Přivedla si tetu, starou pannu, princeznu Oblonskou. Ta pro ni přijela už ráno a Anna s ní jezdila po nákupech. Anna se tvářila, že nevnímá ustaraný a tázavý obličej Vronského, a zvesela mu vykládala, co všecko dnes dopoledne koupila. Viděl, že se s ní děje něco zvláštního. Kdykoli na něm letmo utkvěly její blýskající oči, byla v nich napjatá pozornost a v řeči a v pohybech byla ona nervózní rychlost a půvab, jež ho tak okouzlovaly v prvních dobách sblížení, ale nyní ho zneklidňovaly a děsily.

K obědu bylo prostřeno pro čtyři osoby. Všichni se už sešli a chtěli jít do malé jídelny, když přijel Tuškevič se vzkazem pro Annu od kněžny Betsy. Kněžna Betsy se omlouvala, že se nepřijela rozloučit; je churavá, ale prosí Annu, aby k ní přišla mezi půl sedmou a devátou. Vronskij se podíval na Annu. Přesné časové rozmezí prozrazovalo, že byla učiněna opatření, aby se Anna s nikým nesetkala. Ale Anna jako by to nezpozorovala.

„Velká škoda, že zrovna mezi půl sedmou a devátou nemohu,“ řekla s úsměvem sotva patrným.

„Kněžnu to bude moc mrzet.“

„Mě taky.“

„Jedete si asi poslechnout Pattiovou?“ zeptal se Tuškevič.

„Pattiovou? To jste mi vnukl dobrý nápad. Jela bych, kdybych mohla sehnat lóži.“

„Já bych vám ji opatřil,“ nabídl se Tuškevič.

„Byla bych vám moc a moc vděčná,“ řekla Anna. „Ale nechtěl byste s námi poobědvat?“

Vronskij nenápadně pokrčil rameny. Naprosto nechápal, co Anna dělá. Nač sem přivezla tu starou princeznu, k čemu pozvala Tuškeviče na oběd a – což je nejpodivnější – proč ho posílá pro lístky do lóže? Je vůbec možné pomyslit na to, že by při svém postavení mohla jít na abonentní představení s Pattiovou, kde se sejde veškerá známá společnost? Vážně se na ni podíval, avšak zase mu odpověděla tím vyzývavým, zpola veselým, zpola zoufalým pohledem, jehož význam nemohl pochopit. U oběda byla Anna útočně veselá, skoro jako by koketovala s Tuškevičem i s Jašvinem. Když vstali od stolu a Tuškevič jel pro lístky, zatímco Jašvin si šel zakouřit, odebral se s ním Vronskij dolů do svého pokoje. Po chvíli zase běžel (...)

(......)