Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXI

I když si Anna tak toužebně přála shledání se synem, i když na to už dávno myslila a tolik se těšila, přece se nenadála, že na ni tak mocně zapůsobí. Když se vrátila do svého osamělého apartmá v hotelu, dlouho nemohla pochopit, jak se tu vlastně octla. Ano, všemu je konec a jsem zase sama, řekla si. Ani neodložila klobouk a usedla do křesla u krbu. Strnule se zadívala na bronzové hodiny, stojící na stolku mezi okny, a upadla v zamyšlení.

Přišla francouzská komorná, kterou si Anna přivezla z ciziny, a nabídla se, že jí pomůže s převlékáním. Anna se na ni udiveně podívala a řekla:

„Až potom.“

Sluha jí nabízel kávu.

„Až potom.“

Italská kojná přišla s vystrojenou holčičkou a podávala ji Anně. Baculatá, dobře živená holčička dala nahé, v zápěstí jako nitkami stažené ručky dlaněmi dolů jako vždy, když uviděla matku, usmívala se bezzubými ústy a začala mrskat ručkama jako ryba ploutvemi, až jí pod nimi šustily naškrobené záhyby na vyšívané sukénce. Nebylo možné než se usmát, políbit děvčátko, nastavit mu prst, za který se chytilo, a přitom pištělo a poskakovalo; nebylo možné než mu nastavit ret, který vzalo do pusinky, což znamenalo polibek. A to všecko Anna udělala, vzala holčičku do náruče, pohoupala ji a políbila na svěží tvářičku a nahé lokty. Ale při pohledu na to dítě jí bylo ještě jasnější, že cit, který k němu chová, ani není láska ve srovnání s tím, co cítí k Serjožovi. Všecko bylo na tom děvčátku milé, ale kupodivu to nebralo za srdce. Prvnímu dítěti, třeba je měla s mužem nemilovaným, věnovala všechnu neukojenou lásku. Holčička se narodila za přetěžkých okolností a nebyla jí věnována ani setina péče, věnované prvnímu dítěti. Kromě toho bylo u ní vše teprve příslibem, kdežto Serjoža byl už téměř hotový člověk, přitom milovaný člověk; už se v něm svářily myšlenky a city; chápe ji, miluje i soudí, říkala si při vzpomínce na jeho slova i pohledy. A je s ním navždy rozloučena nejen fyzicky, ale i duševně, a už se to nedá napravit.

Dala holčičku kojné, propustila ji a otevřela si medailón, v kterém byla Serjožova podobenka z doby, kdy byl asi ve stejném věku jako dnes děvčátko. Anna vstala, konečně odložila klobouk a vzala ze stolku album, kde měla synovy fotografie, na kterých byl různě starý. Chtěla fotografie porovnat a začala je vyndávat z alba. Vytáhla je všecky. Zbýval jen jeden, poslední, nejhezčí obrázek. Serjoža v bílé košili seděl obkročmo na židli, mračil se očima a usmíval ústy. Byl to jeho nejosobitější, nejhezčí výraz. Obratnýma malýma rukama, jejichž bílé jemné prsty se dnes pohybovaly zvlášť křečovitě, několikrát chytila růžek fotografie, ale ta se jí pokaždé vysmekla a nešla vytáhnout. Nůž na papír na stole nebyl. Anna vytáhla jinou fotografii (obrázek byl pořízen v Římě, byl na něm Vronskij v širáku a s dlouhými vlasy) a vydloubla jí podobenku synovu. „Tu ho máme!“ řekla při pohledu na fotografii Vronského a vtom si uvědomila, kdo je příčinou jejího nynějšího žalu. Celé dopoledne si na něho ani (...)

(......)