Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXX

Vasilij Lukič zprvu nechápal, kdo je ta dáma, až potom z jejich rozhovoru poznal, že je to Serjožova matka, která opustila muže a kterou nezná, protože přišel ke Kareninovým až po jejím odchodu. Byl nyní na rozpacích, zda má vstoupit, či nikoli, anebo to oznámit Alexeji Alexandroviči. Nakonec uvážil, že jeho povinností je budit Serjožu v určitou hodinu a že tedy nemá co hloubat, kdo tam sedí, zda matka, či někdo jiný, ale musí konat svou povinnost. Ustrojil se, šel ke dveřím a otevřel je.

Ale když viděl, jak se matka mazlí se synem, když slyšel jejich hlasy a vnímal, co říkají – byl nucen změnit svůj úmysl. Potřásl hlavou a s povzdechem zavřel dveře. Počkám ještě deset minut, řekl si, odkašlal a utíral si slzy.

Mezi služebnictvem panoval tou dobou velký rozruch. Všichni se dověděli, že přijela paní, že Kapitonyč ji pustil a že je teď v dětském pokoji, ale pán vždycky po osmé hodině taky chodí do dětského pokoje! Všichni chápali, že manželé se nesmějí setkat a že se tomu musí zabránit. Komorník Korněj se šel zeptat dolů do vrátnice, kdo a jak paní vpustil, a když zvěděl, že Kapitonyč ji nechal projít a doprovodil ji, začal starého plísnit. Vrátný zarputile mlčel, ale když mu Korněj řekl, že by ho za tohle měli vyhodit, Kapitonyč k němu přiskočil, zamával mu před očima a rozkřikl se:

„To se ví, ty bys ji nepustil! Deset roků jsi tu sloužil a měl ses od ní dobře a teďka bys šel a řek bys: račte ven, prosím! To je ta tvoje politika, bodejť! Kdyby sis radši hleděl svého. Ty takhle ošidit pána a půjčovat si jeho kožichy!“

„Ty vojačisko!“ pohrdavě řekl Korněj a obrátil se k chůvě, která zrovna přišla. „Posuďte sama, Marie Jefremovno. Pustí ji sem, žádnému nic neřekne. Pán hnedle vstane a půjde do dětského pokoje.“

„To jsou věci, to jsou mi věci!“ bědovala chůva. „Korněji Vasiljeviči, měl byste pána nějak zdržet a já poběžím a odvedu ji. To jsou věci!“

Když chůva vešla do dětského pokoje, vyprávěl Serjoža matce, jak s Naděnkou sáňkovali a spadli, kutáleli se z kopečka dolů a třikrát udělali kotrmelec. Matka vnímala zvuk jeho hlasu, viděla jeho obličej se všemi proměnami výrazu, cítila jeho ruku, ale nechápala, co jí říká. Musí odejít, musí ho opustit – jen na to myslila, to jediné cítila. Slyšela kroky Vasilije Lukiče, když se blížil ke dveřím, slyšela ho kašlat, slyšela i kroky přicházející chůvy. Ale seděla jako zkamenělá a nedokázala promluvit ani vstát.

„Paní naše zlatá!“ začala chůva, přistoupila k Anně a políbila jí ruku a ramena. „To Pánbůh poslal radost našemu chlapci k narozeninám. Ale vy jste se vůbec nezměnila.“

„Ach chůvo, moje milá, to jsem nevěděla, že jste tady,“ na okamžik se probrala Anna.

„Já už tu nejsem, bydlím u dcery, ale přišla jsem gratulovat. Anno Arkaďjevno, zlatíčko!“

Chůva se najednou rozplakala a zase Anně líbala ruku.

Serjoža jen zářil, oči mu svítily, držel se jednou rukou matky, druhou chůvy a kopal tlustýma bosýma nohama do koberce. Byl u vytržení, že milovaná chůva má jeho (...)

(......)