Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

„Už jsou tu!“ „To je on!“ „Který? Ten mladší?“ „Ale ona je chudinka polomrtvá!“ ozývalo se ze zástupu, když Levin přivítal nevěstu u vchodu a společně s ní vešel do kostela.

Stěpan Arkaďjič vysvětlil ženě, jak došlo k zdržení, a rozesmátí hosté si mezi sebou šeptali. Levin nikoho a nic nevnímal. Hleděl na svou nevěstu a oka z ní nespustil.

Všichni tvrdili, že za ty poslední dny hodně ztratila na kráse a že u oltáře zdaleka není tak hezká jako jindy. Avšak Levin si to nemyslil. Díval se na její vysoký účes s dlouhým bílým závojem a bílými květy, na stojatý nabíraný límec, který se zvláštním panenským půvabem zakrýval po stranách a odhaloval vpředu její dlouhou šíji, na pozoruhodně útlý pás, a zdálo se mu, že je hezčí než kdy jindy – ne že by ty květy, závoj a šaty objednané z Paříže nějak zvyšovaly její krásu, ale proto, že přes všecku umělou nádheru oblečení si její milá tvář, její oči a rty uchovaly svůj osobitý výraz nevinné upřímnosti.

„Už jsem myslela, že jsi utekl,“ řekla a usmála se na něho.

„Taková hloupost se mi stala, hanba mluvit!“ pravil s uzarděním a musel se obrátit k Sergejovi Ivanoviči, který k němu přistoupil.

„Ta historka s tvou košilí je povedená!“ potřásal Koznyšov s úsměvem hlavou.

„Ano, ano,“ odpověděl Levin, aniž vnímal, co se mu říká.

„Kosťo, teď se musíš rozhodnout,“ pravil Stěpan Arkaďjič s líčeným úlekem, „jde o vážnou věc. Právě teď jsi s to pochopit ji v plném rozsahu. Byl jsem tázán, zda se mají rozsvítit ohořelé svíce, nebo neohořelé. Rozdíl je deset rublů,“ připojil a roztáhl rty v úsměvu. „Rozhodl jsem to bez tebe, ale obávám se, že nebudeš souhlasit.“

Levin porozuměl, že jde o žert, ale do smíchu mu nebylo.

„Tak co? Ohořelé, nebo neohořelé? To je problém.“

„Ano, jistě. Neohořelé.“

„To jsem rád. Problém vyřešen!“ pravil Oblonskij s úsměvem. „Ale jak mohou lidé v takové situaci zhloupnout,“ řekl Čirikovovi, když Levin na něho jenom roztržitě pohlédl a přistoupil blíž k nevěstě.

„Dávej pozor, Kitty, ať si stoupneš na koberec první,“ radila hraběnka Nordstonová, která přišla za nimi. „A vy jste pěkný!“ obrátila se k Levinovi.

„Nemáš strach?“ ptala se stará tetinka Marie Dmitrijevna.

„Není ti zima? Jsi bledá. Počkej, nakloň se!“ řekla Kittina sestra, paní Lvovová, zvedla krásné oblé paže a s úsměvem jí narovnala květy na hlavě.

Přišla k nim Dolly, chtěla něco říci, ale nemohla ze sebe vypravit ani slovo, rozplakala se a pak se nuceně zasmála.

Kitty se na všechny dívala stejně nepřítomným zrakem jako Levin. Na všechny řeči uměla odpovídat jen šťastným úsměvem, bez kterého by to teď ani nebyla ona.

Mezitím si žalmisté oblékli bohoslužebná roucha a kněz a jáhen vyšli ke kostelnímu stolku v přístěnku chrámovém. Kněz se obrátil k Levinovi a cosi mu říkal. Levin nerozuměl.

„Vezměte nevěstu za ruku a veďte ji,“ napověděl Levinovi družba.

Levin dlouho nemohl pochopit, co se od něho žádá. Dlouho ho opravovali a už toho chtěli nechat – pořád bral nevěstu buď druhou rukou, (...)

(......)