Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Zástup lidu, zejména žen, se nahrnul kolem osvětleného kostela. Ti, kdo se včas nedostali dovnitř, tlačili se kolem oken, strkali se, hádali a nakukovali skrz mříže.

Přes dvacet kočárů už stálo podle pokynů četnictva po celé délce ulice. Policejní důstojník stál nedbaje mrazu u vchodu a oslňoval svou uniformou. Další kočáry neustále přijížděly a dámy, samý květ, si zvedaly vlečky, páni smekali čapky nebo černé klobouky a všecko vcházelo do kostela. Tam už byly rozsvíceny oba lustry a všechny svíce před svatými obrazy. Zlatá svatozář na rudém pozadí oltáře, zlacená řezba ikon, stříbro visutých lamp a svícnů, dlaždice podlahy, koberečky i korouhve nad kůrem, stupínky kněžiště i zčernalé staré knihy, kleriky i komže – vše bylo zaplaveno jasem. Na pravé straně vytopeného kostela, ve shluku fraků a bílých nákrčníků, uniforem a sukna, sametu, atlasu, vlasů, květin, odhalených ramenou i paží a dlouhých rukavic, vládl tlumený i živý hovor, který se podivně odrážel od vysoké klenby. Pokaždé když vrzly otvírané dveře, hovor v zástupu umlkal a všichni se ohlíželi v naději, že uvidí vcházet ženicha a nevěstu. Ale dveře už se otevřely nejméně desetkrát a pokaždé to byl nějaký opozdilý host, který se připojoval ke skupince pozvaných vpravo, anebo nějaká zvědavá žena, která obelstila nebo přemluvila policejního důstojníka a pak se připojovala k zástupu cizích diváků nalevo. Příbuzní i lidé cizí už prošli všemi fázemi čekání.

Nejprve se domnívali, že ženich a nevěsta zde budou co nevidět, a nepřikládali zpoždění žádný význam. Potom se ohlíželi stále a stále častěji po dveřích a už si říkali, zda se něco nestalo. Pak už zpoždění působilo trapně a příbuzní i hosté předstírali, že si na ženicha ani nevzpomenou a jsou zabráni do hovoru.

Arcijáhen chtěl asi připomenout, že jeho čas je drahocenný, a netrpělivě pokašlával, až se tabulky v oknech třásly. Zpěváci na kruchtě se už nudili, ozývalo se odtamtud zkoušení hlasů a smrkání. Kněz ustavičně posílal žalmistu nebo jáhna, aby se podívali, zda už nepřijel ženich, a sám ve své fialové říze s vyšívaným pasem chodil co chvíli vyhlížet ženicha k postranním dveřím. Konečně jedna z dam pohlédla na hodinky a řekla: „Je to ale divné!“ A všichni hosté zneklidněli a začali hlasitě projevovat údiv a nespokojenost. Jeden z družbů jel zjistit, co se stalo. V té době Kitty, už dávno úplně připravená, v bílých šatech, dlouhém závoji a s věnečkem z pomerančových květů, stála se starosvatkou a sestrou Lvovovou v sále domu Ščerbackých a dívala se z okna, už přes půl hodiny marně čekajíc na zprávu svého družby, že ženich je v kostele.

Mezitím Levin (...)

(......)