Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII

Levin procitl časně na úsvitu a pokusil se vzbudit kamarády. Váseňka ležel na břiše, jednu nohu v punčoše nataženou, a spal tak tvrdě, že z něho Levin nedostal odpověď. Oblonskij zahučel ze spaní, že tak brzo nepůjde. I Laska, která spala stočená do klubíčka v koutě na seně, vstala nerada a líně si protahovala a narovnávala zadní nohy. Levin se obul, vzal pušku, opatrně otevřel vrzavé dveře a vyšel ven. Vozkové spali u povozů, koně dřímali. Jen jeden líně žral oves a rozhazoval jej chřípím po žlabu. Venku bylo ještě šero.

„Co tak brzo, můj holečku?“ přátelsky jako k starému dobrému známému se k němu obrátila stará hospodyně, která vyšla z chalupy.

„Ale jdu na sluky, tetičko. Dostanu se tady k bažině?“

„To musíš za naše humna, synku, a přes konopiště. Je tam cestička.“

Opatrně stoupajíc opálenýma bosýma nohama, doprovodila stařenka Levina a zdvihla mu závoru před humny.

„Půjdeš rovně a hnedlinko budeš u močálu. Naši hoši tam včera večer hnali na pastvu.“

Laska vesele běžela po pěšině napřed. Levin šel za ní rychlým, svižným krokem a neustále se díval po obloze. Byl by rád, aby slunce nevyšlo dřív, než dojde k bažině. Ale slunce si přispíšilo. Když odcházel, měsíc ještě svítil, ale teď už se jen třpytil jako kousek rtuti. Jitřenku, kterou předtím bylo tak jasně vidět, jste nyní museli hledat. Skvrny na vzdáleném poli, dříve neurčité, se teď ostře rýsovaly. Byly to mandele žita. Rosa na vysokém, voňavém konopí s vypletými kohoutky, bez slunečního světla ještě neviditelná, smáčela Levinovi nohy a halenu až nad pás. V průzračném ranním tichu bylo slyšet každý nepatrný zvuk. Včelka zasvištěla Levinovi kolem uší jako střela. Rozhlédl se a spatřil ještě druhou a třetí. Všechny vylétly přes plot včelníku a nad konopištěm mizely směrem k bažině. Pěšina přivedla Levina rovnou k ní. Bažinu jste mohli poznat podle par, které z ní stoupaly, někde hustší, jinde řidší, takže ostřice a jívové houští se v tom oparu kolébaly jako ostrůvky. Při cestě na kraji bažiny leželi chlapi a muži, kteří tu v noci pásli koně a teď kránu všichni spali pod svými kabáty. Opodál chodili tři koně se spoutanýma předníma nohama. Jeden z nich řinčel řetězem. Laska šla vedle pána, ale chtěla běžet napřed a rozhlížela se kolem. Když Levin minul spící chlapy a došel k první vyschlé bažince, prohlédl zápalky a pustil psa. Jeden z koní, statný tříroční hnědák, ucouvl před psem, zdvihl ocas a zafrkal. Ostatní koně se také polekali a vyskakovali z bažiny, spoutané nohy čvachtaly ve vodě a kopyta, vytahovaná z husté hlíny, vydávala pleskavý zvuk. Laska zůstala stát, posměšně se podívala na koně a tázavě na Levina. Levin ji pohladil a hvízdl na znamení, že mohou začít.

Laska se vesele a horlivě rozběhla po houpavém třasovisku.

Jakmile vběhla do bažiny, ihned mezi povědomými pachy kořenů, bahenních rostlin a rzi a cizím pachem koňského trusu zvětřila rozptýlený pach pernaté, tu vůni, která ji dráždila nejvíc. Tu a tam na mechu a bahenním lopuší byl ten pach (...)

(......)