Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV

„Tím spíš tedy musíš uspořádat své poměry, pokud to jde,“ řekla Dolly.

„Ano, pokud to jde,“ řekla Anna pojednou docela jiným hlasem, tiše a smutně.

„Copak není možný rozvod? Slyšela jsem, že tvůj muž svoluje.“

„Dolly! O tom bych nerada mluvila.“

„No dobře, tak nebudem,“ honem ji chlácholila Darja Alexandrovna, když zahlédla v její tváři utrpení. „Jenom vidím, že se na všecko díváš příliš černě.“

„Já? Vůbec ne. Jsem ohromně veselá a spokojená. Viděla jsi, že mám úspěchy u mužů. Veslovskij…“

„Ano, abych pravdu řekla, chování Veslovského se mi nelíbilo,“ pravila Darja Alexandrovna, aby obrátila řeč jinam.

„Ale co tě nemá! Alexeje to trošku lechtá a nic víc. Ale Váseňka je hošík a mám ho docela v moci. Víš, otočila jsem si ho kolem prstu. Je jako tvůj Gríša… Dolly!“ náhle začala o něčem jiném. „Říkáš, že se na všecko dívám černě. Ty bys to mohla těžko pochopit. Je to příliš hrozné. Snažím se vůbec nedívat.“

„Ale já myslím, že bys měla. Měla bys udělat všecko, co je možné.“

„Ale co je možné? Nic. Říkáš, že bychom se s Alexejem měli vzít a že na to nemyslím. Nemyslím na to!“ opakovala a tvář jí zaplavila červeň. Vstala, vypjala ňadra, těžce vzdychla a začala přecházet svým lehkým krokem sem a tam po pokoji a jen občas zůstala stát. „Že nemyslím? Nemine dne ani hodiny, abych na to nemyslila a zároveň si nevyčítala, že na to myslím… protože takové myšlenky by člověka přivedly k šílenství. K šílenství,“ opakovala. „Když na to myslím, nemohu pak usnout bez morfia. No dobře. Mluvme klidně. Prý se mám dát rozvést. On mi to především nepovolí. On je teď pod vlivem hraběnky Lydie Ivanovny.“

Darja Alexandrovna, sedící zpříma na židli, s trpitelskou a soucitnou tváří sledovala přecházející Annu a otáčela za ní hlavu.

„Musíš se pokusit,“ řekla tiše.

„Dejme tomu, že se pokusím. Co to znamená?“ Anna zřejmě vyslovila myšlenku stokrát zváženou a naučenou nazpaměť. „To znamená, že já, která ho nenávidím, ale přesto si uvědomuju svou vinu – a pokládám ho za velkomyslného – já se mám ponížit a psát mu… No, dejme tomu že se přemohu a udělám to. Buď dostanu urážlivou odpověď, anebo svolení. Dobře, dostala bych svolení…“ Anna byla v té chvíli na opačném konci pokoje. Zastavila se tam a něco dělala se záclonou na okně. „Dostala bych svolení, ale co… syn? Vždyť oni mi ho nedají. Vždyť bude vyrůstat u otce, kterého jsem opustila, a bude mnou opovrhovat. Pochop, že miluju dvě bytosti, obě snad stejně, ale obě víc než sebe – Serjožu a Alexeje.“

Zamířila doprostřed pokoje a stoupla si před Dolly. Tiskla si ruce na prsa a její postava se v bílém hávu zdála zvlášť velká a široká. Sklonila hlavu a úkosem hleděla lesklýma vlahýma očima na maličkou, hubenou Dolly, tak žalostnou ve spravované jupičce a nočním čepečku a celou se chvějící vzrušením.

„Jen ty dvě bytosti miluju a přitom jedna vylučuje druhou. Nemohu mít oba, a to jediné potřebuju. A když tohle není, na ničem už nezáleží. Všecko je mi jedno, úplně. Nějak to už dopadne, (...)

(......)