Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII

Levin stál dost daleko. Vedle něho těžce, chrčivě oddychoval jakýsi šlechtic a jiný šoupal tlustými podešvemi. Levina to rušilo, takže neslyšel dobře. Slyšel z dálky něžný hlas maršálkův, pak vřískavý hlas jízlivého šlechtice a Svijažského. Přeli se, pokud rozuměl, o smysl jistého článku zákona a o význam slov býti vyšetřován.

Zástup se rozestoupil a uvolnil cestu Koznyšovovi, který kráčel ke stolu. Koznyšov vyčkal, až jízlivý šlechtic domluvil, potom řekl, že dle jeho mínění by bylo nejlepší nahlédnout do sbírky zákonů a požádat tajemníka, aby příslušný článek vyhledal. V článku bylo řečeno, že při různosti názorů je nutno hlasovat.

Sergej Ivanovič přečetl článek zákona a začal vysvětlovat jeho smysl, ale vtom ho přerušil velký, tlustý, přihrblý statkář s načechranými kníry, v úzkém stejnokroji s límcem, který ho vzadu škrtil. Přistoupil ke stolu, klepl o něj prstenem a zařval:

„Hlasovat! Balotáž!^[40] Jaképak řeči! Hlasovat!“

Tu náhle spustilo několik hlasů a velký šlechtic s prstenem zuřil stále víc a víc a křičel stále hlasitěji. Ale nebylo mu rozumět.

Říkal totéž, co navrhoval Koznyšov. Ale patrně nenáviděl jeho i celou jeho stranu. A tato nenávist se zmocnila celé jeho strany a vyvolala stejnou bouři odporu z druhé strany, i když se rozhořčení projevovalo o něco slušnější formou. Strhl se pokřik a chvíli byl takový zmatek, že gubernský maršálek musel volat panstvo k pořádku.

„Hlasovat! Hlasovat! Kdo je šlechtic, ten rozumí! My proléváme krev… Důvěra panovníka… Maršálka nebudeme kontrolovat, není to šafář… O to přece nejde… Račte hlasovat! Hanba!“ ozývaly se zlostné, zběsilé výkřiky ze všech stran. Pohledy a tváře byly ještě zlostnější a zběsilejší než slova. Zračila se v nich nesmiřitelná nenávist. Levin naprosto nechápal, oč jde, a jenom žasl, jak vášnivě se projednává otázka, zda se má, či nemá hlasovat o Flerovovi. Jak mu potom vyložil Sergej Ivanovič, zapomínal na sylogismus, že v zájmu veřejnosti bylo třeba svrhnout gubernského maršálka; aby byl maršálek svržen, bylo třeba většiny hlasů; aby se dosáhlo většiny hlasů, bylo třeba udělit Flerovovi hlasovací právo; a aby mohlo být Flerovovi hlasovací právo uděleno, bylo třeba objasnit, jak má být rozuměno článku zákona.

„Jediný hlas může rozhodnout o celé věci, a musíme být seriózní a důslední, chceme-li sloužit veřejným zájmům,“ uzavřel Koznyšov.

Ale Levin na to zapomněl a byl sklíčen, když viděl ty vážené, dobré muže tak nehezky, zle rozhorlené. Aby se toho skličujícího pocitu zbavil, nečekal na konec debaty a šel do sálu, kde nebyl nikdo kromě číšníků u bufetu. Když viděl, jak číšníci horlivě utírají nádobí a rozestavují talíře a sklenky, když spatřil jejich klidné, bystré tváře, tu se mu najednou ulevilo, jako by vyšel ze zatuchlé místnosti na čerstvý vzduch. Přecházel sem a tam a se zalíbením pozoroval číšníky. Velice se mu líbilo, jak číšník s šedivými licousy hleděl opovržlivě na ostatní, mladíky, kteří si z něho stříleli, a učil je, jak mají (...)

(......)