Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Vronskij a Anna cestovali spolu už tři měsíce po Evropě. Byli v Benátkách, v Římě, v Neapoli a teď právě přijeli do menšího italského města, kde se chtěli na nějaký čas usadit.

Sličný vrchní číšník s hustými napomádovanými vlasy, s pěšinkou začínající nad krkem, ve fraku a široké bílé batistové náprsence, se svazkem přívěsků nad kulatým bříškem, ruce v kapsách a oči pohrdavě přimhouřené, stroze odpovídal pánovi, který se před ním zastavil. Jakmile vrchní zaslechl, že na druhé straně kdosi stoupá po schodech, otočil se, a když uviděl ruského hraběte, který měl u nich pronajaté nejlepší pokoje, uctivě vytáhl ruce z kapes a s úklonou hlásil, že kurýr tu byl a s nájmem paláce je všecko zařízeno. Vrchní správce je ochoten podepsat smlouvu.

„To jsem rád,“ řekl Vronskij. „A paní je doma, nebo ne?“

„Milostivá byla na procházce, ale už se vrátila,“ odpověděl číšník.

Vronskij si sundal měkký širák a otřel si šátkem zpocené čelo i vlasy, které si nechal narůst až do půl uší a sčesával dozadu, aby mu zakrývaly lysinu.

„Tady ten pán je Rus a ptal se po vás,“ oznamoval vrchní.

Vronskij měl smíšené pocity, byla to zlost, že se člověk nikde nemůže schovat před známými, byla tu i touha rozptýlit se alespoň trochu v jednotvárném životě; proto se ještě jednou ohlédl na pána, který mezitím poodešel stranou a zůstal stát; a tu se oběma zároveň rozjasnil zrak.

„Goleniščeve!“

„Vronskij!“

Byl to vskutku Goleniščev, Vronského spolužák z vojenské gardové školy. Goleniščev náležel ve škole k liberální straně, když absolvoval, dostal civilní hodnost, ale nebyl nikde zaměstnán. Spolužáci se po studiích docela rozešli a setkali se potom jen jednou.

Při onom setkání Vronskij zjistil, že si Goleniščev zvolil jakousi velemoudrou liberální činnost, a tudíž pohrdá jeho činností i hodností. Proto Vronskij zaujal při setkání s Goleniščevem chladné a hrdé odmítavé stanovisko, jež uměl lidem dát tak dobře najevo a jehož smyslem bylo: Můj životní styl se vám může líbit nebo nemusí, ale mně je to docela jedno. Musíte mít ke mně úctu, chcete-li se se mnou stýkat. Goleniščev reagoval na tón Vronského urážlivou lhostejností. To setkání by je snad bylo mělo ještě víc odcizit. Ale teď se oba rozzářili a vykřikli radostí, když se navzájem poznali. Vronskij se nenadál, že by ho Goleniščevova přítomnost mohla tak potěšit, ale patrně ani sám nevěděl, jak se nudí. Zapomněl na nelibý dojem z posledního setkání a s upřímnou radostí podal bývalému spolužákovi ruku. I Goleniščevovi, zprvu nervóznímu, se zračila radost v obličeji.

„To jsem rád, že tě vidím!“ řekl Vronskij a v přátelském úsměvu odhalil zdravé bílé zuby.

„Slyšel jsem, že je tu nějaký Vronskij, ale který, to jsem nevěděl. Mám velkou radost.“

„Pojď ke mně. Co pořád děláš?“

„Žiju tady už druhý rok. Pracuju.“

„Ach tak!“ s porozuměním řekl Vronskij. „Pojď dál.“

A podle běžného ruského zvyku, místo aby řekl právě rusky to, co chtěl utajit před personálem, začal francouzsky.

„Znáš se (...)

(......)