Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

V prvním údobí po svém vysvobození a rychlém uzdravení si Anna připadala až hříšně šťastná a plná radosti ze života. Vzpomínka na nešťastného manžela její štěstí nekalila. Ta vzpomínka jednak byla příliš děsivá, než aby na to myslila, jednak jí manželovo neštěstí přineslo příliš velké štěstí, než aby litovala. Vzpomínka na vše, co prožila po nemoci: smíření s mužem, rozchod, zpráva o zranění Vronského, jeho příchod, přípravy k rozvodu, odchod z mužova domu, loučení se synem – to vše jí připadalo jako horečný sen, z něhož procitla, když se octla sama s Vronským v cizině. Vzpomínka na neštěstí, do něhož uvrhla muže, v ní budila pocit blízký ošklivosti, asi takový, jaký by měl tonoucí, kdyby se vytrhl člověku, který se ho křečovitě držel. Ten člověk utonul. Jistěže to byla špatnost, ale byla to jediná možnost, jak se zachránit, a raději na ty hrozné podrobnosti ani nevzpomínat.

Tenkrát v první chvíli po rozchodu ji napadl uklidňující výklad jejího činu, a když si teď vzpomněla na celou minulost, vzpomněla si i na něj. „Zcela jistě jsem toho člověka učinila nešťastným,“ říkala si, „ale nechci z jeho neštěstí těžit. Také trpím a budu trpět, vždyť ztrácím, co mi bylo nade všecko – ztrácím poctivé jméno a syna. Jednala jsem špatně, a proto nechci být šťastná, nechci rozvod a budu vystavena hanbě a musím trpět odloučením od syna.“ Ale třebaže si Anna upřímně přála trpět, nijak netrpěla. O hanbě nebylo ani řeči. Měli oba sdostatek taktu, a proto se v cizině nikdy neoctli v choulostivé situaci, ruským dámám se vyhýbali a všude se setkávali s lidmi, kteří se tvářili, že dokonale chápou jejich vzájemný poměr, mnohem lépe než oni sami. Ani odloučení od milovaného syna ji první dobu nesoužilo. Děvčátko, jeho dítě, bylo tak milé a tolik Annu k sobě připoutávalo od té doby, co jí zbylo jen ono, že si Anna na syna málokdy vzpomněla.

Žízeň po životě, umocněná vráceným zdravím, byla tak prudká a životní podmínky byly tak nové a příjemné, že si Anna připadala hříšně šťastná. Čím lépe Vronského poznávala, tím víc ho milovala. Milovala ho pro něho samého i za jeho lásku. Vědomí, že jí cele náleží, jí bylo neustálým zdrojem radosti. S ním jí bylo vždy hezky. Všecky jeho povahové rysy, které poznávala stále lépe, jí byly nevýslovně milé. Jeho zevnějšek, změněný civilním šatem, měl pro ni přitažlivost jako pro zamilovanou dívenku. V každém jeho slově, myšlence i činu spatřovala něco zvlášť ušlechtilého a vznešeného. Její nadšený obdiv ji samu často děsil. Hledala, ale nemohla na něm najít nic, co by nebylo skvělé. Neodvážila se mu dát najevo, jak nicotná si před ním připadá. Domnívala se, kdyby to věděl, že by k ní spíš ochladl; a třebaže neměla důvod, ničeho se dnes tak nebála jako ztráty jeho lásky. Ale neuměla se tajit vděčností za to, jak se k ní chová, a musela mu dávat najevo, jak si toho váží. On, který měl podle jejího názoru tak nesporné vlohy k státnické činnosti, při níž by jistě hrál významnou roli – obětoval svou ctižádost pro ni, (...)

(......)