Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII

„Odjel! Je konec!“ řekla si Anna, stojíc u okna. A dojem temnoty, když včera zhasla svíce, i dojem z děsivého snu splynuly v celek a jako odpověď na tu otázku jí naplnily srdce mrazivou hrůzou.

„Ne, to není možné!“ vykřikla, přešla pokojem a prudce zazvonila. Tolik se teď hrozila samoty, že nečekala, až sluha přijde, a šla mu naproti.

„Zjistěte mi, kam jel hrabě,“ řekla.

Sluha odpověděl, že do stájí.

„Pan hrabě nechá vzkazovat, jestli si přejete vyjet, že se koleska hned vrátí.“

„Dobře. Počkejte. Hned napíšu lístek. Pošlete s ním Michajla do stájí. Ale rychle.“

Sedla si a napsala:

„Udělala jsem chybu. Vrať se domů, musíme si promluvit. Proboha Tě prosím, přijeď, mám hrozný strach.“

Zalepila lístek a odevzdala jej sluhovi.

Bála se teď zůstat sama, a jakmile se sluha vzdálil, vyšla ven a zamířila do dětského pokoje.

Co naplat, není to ono, není to on! Kde jsou jeho modré oči, milý nesmělý úsměv? To byla její první myšlenka, když uviděla svou baculatou růžovou holčičku s kadeřavými černými vlasy místo Serjoži, jehož ve svém myšlenkovém zmatku doufala spatřit v dětském pokoji. Holčička seděla u stolu, vytrvale a silně do něho tloukla zátkou a očima černýma jako trnky se nechápavě dívala na matku. Anna řekla Angličance, že je zcela zdráva a zítra odjíždí na venkov, a potom si sedla k holčičce a začala před ní kroutit zátkou od karafy. Ale hlasitý, zvonivý smích dítěte a pohyb, jak trhlo obočím, připomněl Anně Vronského tak živě, že potlačila vzlyk, rychle vstala a odešla. „Je opravdu konec všemu? Ne, to není možné,“ myslila si. „On se vrátí. Ale jak mi vysvětlí ten úsměv, to oživení po tom, co mluvil s ní? I když mi to nevysvětlí, stejně mu uvěřím. Kdybych neuvěřila, zbylo by mi jediné – ale já nechci.“

Podívala se na hodiny. Uběhlo dvanáct minut. Teď už dostal lístek a jede zpátky. Nebude to dlouho trvat, ještě deset minut… Ale co když nepřijede? Ne, to není možné. Ale nesmí ji vidět s uplakanýma očima. Půjde se umýt. Ano, a česala se vůbec, nebo ne? Tak se v duchu ptala, ale nemohla si vzpomenout. Ohmatala si hlavu. Ano, je učesaná, ale kdy se vlastně česala? Vůbec se nepamatovala. Ani nevěřila vlastní ruce a přistoupila k zrcadlu, aby viděla, zda je opravdu učesaná. Byla, ale nemohla si vzpomenout, kdy to dělala. „Kdo je to?“ myslila si, když se dívala do zrcadla na rozpálený obličej s podivně se lesknoucíma očima, které na ni ulekaně zíraly. „Ale vždyť jsem to já,“ pochopila náhle, a jak se tak zhlížela celá v zrcadle, pojednou na sobě ucítila jeho polibky, zachvěla se a trhla rameny. Potom si zdvihla ruku ke rtům a políbila ji.

Co to, začíná šílet? Šla do ložnice, kde Anuška uklízela.

„Anuško,“ řekla. (...)

(......)