Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI

Ještě nikdy se nepohádali na celý den. Dnes se to stalo poprvé. A nebyla to rozepře. Bylo to otevřené přiznání k naprostému ochladnutí. Což by se jinak mohl na ni podívat tak, jak se na ni podíval, když si přišel do pokoje pro rodokmen? Podívat se na ni, vidět, že srdce jí puká zoufalstvím, a minout ji s takovým lhostejným, klidným obličejem? Nejenže k ní ochladl, ale nenáviděl ji, protože miloval jinou ženu – to bylo jasné.

Anna vzpomínala na všechna krutá slova, která jí řekl, a vymýšlela si ještě slova další, která jí patrně chtěl a mohl říci, a byla stále podrážděnější.

„Nedržím vás,“ mohl říci. „Můžete jít, kam chcete. Nechtěla jste se dát rozvést se svým mužem patrně proto, abyste se k němu mohla vrátit. Vraťte se k němu. Potřebujete-li peníze, dám vám. Kolik potřebujete?“

Nejsurovější slova, jaká by mohl vyřknout neomalený člověk, jí řekl Vronskij v její fantazii a Anna mu je neodpouštěla, jako by je byl vyřkl doopravdy.

„Ale nepřísahal mi ještě včera lásku, on, člověk upřímný a poctivý? Kolikrát jsem si už zoufala docela zbytečně!“ říkala si vzápětí.

Celý ten den, kromě návštěvy u Wilsonové, která jí zabrala dvě hodiny, strávila Anna v pochybnostech, zda už je konec všemu, anebo je naděje na smíření, zda by měla odjet hned, anebo se s ním ještě jednou setkat. Čekala na něho celý den, a když večer odcházela do svého pokoje a nechala mu vzkaz, že ji bolí hlava, myslila si: Když přijde přece a nebude se ohlížet na to, co mu komorná vyřídí, bude to znamenat, že mě ještě miluje. Když ne, tedy je konec všemu a pak se rozhodnu, co mám dělat!

Večer slyšela, jak u domu zastavila koleska, slyšela ho zvonit, zaslechla jeho kroky a rozhovor s komornou. Uvěřil všemu, co slyšel, na nic se už nechtěl ptát a odešel do svého pokoje. Byl tedy konec.

A smrt, jediný prostředek, jak v jeho srdci znova vzbudit lásku, potrestat ho a zvítězit nad ním v boji, který s ním vedl zlý démon sídlící v jejím srdci, vyvstala jasně a živě v její představě.

Nyní už bylo lhostejné, zda pojede do Vozdviženského, či nikoli, zda jí muž povolí, či nepovolí rozvod – na ničem nezáleželo. Šlo o jedinou věc – potrestat ho.

Když si nalila obvyklou dávku opia a uvědomila si, že stačí vypít celou lahvičku, aby zemřela, připadalo jí to tak snadné a prosté, že opět začala s rozkoší myslit na to, jak se Vronskij bude trápit, litovat a ctít její památku, až už bude pozdě. Ležela v posteli s otevřenýma očima, hledíc při světle jediné dohořívající svíce na štukovou stropní římsu a na stín, vržený na část stropu španělskou stěnou, a živě si představovala, jak mu bude, až tu ona nebude a stane se mu pouhou vzpomínkou. „Jak jsem jí mohl říct něco tak krutého?“ bude si říkat. „Jak jsem mohl odejít z pokoje bez jediného slova? Ale už není mezi námi. Odešla nám navždy. Je tam…“ Vtom se stín španělské stěny zavlnil, zahalil celou římsu, celý strop a jiné stíny z druhé strany mu prudce vyrazily naproti; na okamžik stíny zmizely, ale potom se přihnaly ještě (...)

(......)