Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV

S vědomím, že došlo k úplnému smíru, pustila se Anna živě hned po ránu do příprav k odjezdu. Ačkoliv se ještě nedohodli, zda pojedou v pondělí, či v úterý, jelikož si včera dělali navzájem ústupky, chystala se Anna horlivě na cestu a bylo jí teď zcela lhostejné, zda odjedou o den dříve, či později. Stála ve svém pokoji nad otevřeným kufrem a odkládala stranou kusy šatstva, když Vronskij, už oblečený, k ní přišel o něco dříve než obvykle.

„Pojedu teď k mamá, může mi poslat peníze po Jegorovovi. A zítra mohu jet,“ řekl.

Ačkoli byla Anna v dobré náladě, zmínka o cestě za matkou na letní byt ji bodla.

„Ne, já to do zítřka taky nestihnu,“ řekla a rázem ji napadlo: Vida, přece to šlo zařídit tak, jak jsem chtěla. „Ne, jen všecko udělej, jak jsi chtěl. Jdi do jídelny, přijdu hned, jenom musím vyndat tyhle odložené věci,“ řekla a ještě cosi přidala Anušce, která už držela přes ruku celou kupu šatstva.

Vronskij jedl biftek, když Anna vešla do jídelny.

„Nevěřil bys, jak se mi zprotivily tyhle pokoje,“ řekla a posadila se vedle něho ke kávě. „Neznám nic strašnějšího než ty penzióny. Nemají žádnou tvář, není v nich nic osobitého. Ty hodiny, záclony a především tapety – něco děsného! Myslím na Vozdviženské jako na zemi zaslíbenou. Neposíláš ještě koně?“

„Ne, pojedou až po nás. Chceš někam jet?“

„Chtěla jsem se podívat k Wilsonové. Musím k ní odvézt šaty. Tedy určitě zítra?“ řekla vesele; ale vtom se její tvář změnila.

Komorník Vronského si přišel pro stvrzenku na telegram z Petrohradu. Na tom, že Vronskij dostal telegram, nebylo nic zvláštního, ale jako by chtěl před ní cosi zatajit, řekl komorníkovi, že stvrzenka je v pánském pokoji, a honem se obrátil k Anně.

„Zítra budu určitě se vším hotov.“

„Od koho je ten telegram?“ zeptala se, neposlouchajíc ho.

„Od Stivy,“ odpověděl neochotně.

„Proč jsi mi ho neukázal? Co může mít Stiva přede mnou za tajnosti?“

Vronskij zavolal komorníka zpátky a poručil mu, aby přinesl telegram.

„Nechtěl jsem ti ho ukázat proto, že Stiva věčně blázní s telegrafováním. K čemu telegrafovat, když se ještě nic nerozhodlo?“

„O rozvodu?“

„Ano, ale píše: zatím jsem ničeho nedosáhl. V nejbližších dnech slíbena konečná odpověď. Přečti si to.“

Anna uchopila třesoucíma se rukama telegram a četla totéž, co říkal Vronskij. Na konci byl ještě dodatek: malá naděje, ale udělám všecko možné i nemožné.

„Řekla jsem včera, že je mi úplně jedno, kdy dostanu, ba dokonce dostanu-li vůbec povolení k rozvodu,“ řekla a zrudla. „Nemusel jsi to přede mnou tajit.“ Zrovna tak může skrýt a jistě přede mnou skrývá svou korespondenci s ženami, pomyslila si.

„Jašvin chtěl dnes dopoledne přijet s Vojtovem,“ řekl Vronskij. „Vyhrál tuším na Pescovovi všecko, ba ještě víc, než Pescov může zaplatit, kolem šedesáti tisíc.“

„Ne,“ řekla podrážděna, že Vronskij zavádí řeč jinam, a tím jí dává zřejmě na srozuměnou, že je podrážděná, „proč si myslíš, že mě ta zpráva tolik zajímá, že ji dokonce musíš tajit? Řekla jsem, (...)

(......)