Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXI

Ozvalo se zvonění, kolem přešli nějací mladí muži, ohyzdní a drzí. Chvátali, ale přitom dávali pozor, jaký budí dojem. Čekárnou přešel i Petr ve své livreji a botkách, s tupým živočišným obličejem, a přistoupil k Anně, aby ji doprovodil k vozu. Povykující muži ztichli, když šla kolem po nástupišti, a jeden cosi zašeptal druhému, jistěže nějakou ohavnost. Anna vystoupila na vysoké stupátko a usedla sama v kupé na pérované sedadlo, kdysi bílé, teď už zašpiněné. Kabela poskočila na pérách a zůstala ležet. Petr s pitomým úsměvem smekl u okna na rozloučenou svůj premovaný klobouk, drzý průvodčí přibouchl dvířka a otočil kličkou. Ohyzdná dáma s honzíkem (Anna si v duchu tu ženu svlékla a zhrozila se její šerednosti) a děvčátko, nepřirozeně se smějící, přeběhly podél vozu.

„Katěrina Andrejevna, ona má všecko u sebe, ma tante^[60]!“ volalo děvčátko.

I to děvče je zmrzačené a chová se jako komediantka, pomyslila si Anna. Aby nikoho neviděla, rychle vstala a posadila se k protějšímu oknu v prázdném voze. Ohyzdný špinavý chlap v čepici se štítkem, pod kterou čouhaly rozcuchané vlasy, přešel pod oknem, nakláněje se ke kolům vozu. Ten šeredný chlap byl Anně nějak povědomý. Vzpomněla si na svůj sen, rozechvělá strachem, poodešla k protějším dveřím. Průvodčí otevřel a vpustil dovnitř pána s dámou.

„Přejete si vystoupit?“

Anna neodpověděla. Průvodčí ani příchozí nezpozorovali hrůzu v jejím obličeji zakrytém závojem. Anna se vrátila do svého koutku a usedla. Manželská dvojice se posadila naproti. Pozorně, třeba nenápadně si prohlíželi Anniny šaty. Oba se jí hnusili. Muž se zeptal, zda dovolí, aby si zakouřil, patrně nikoli proto, aby kouřil, ale aby s ní mohl navázat rozhovor. Když dostal svolení, dal se s manželkou francouzsky do řeči o tom, že mu ani tolik nejde o kouření, jako má chuť si popovídat. Pitvořili se a mluvili hlouposti jen proto, aby je Anna slyšela. Jasně viděla, jak má jeden druhého až po krk a jak se nenávidí. Však takové ubohé zrůdy nemohly vzbudit než nenávist.

Ozvalo se druhé zvonění a hned po něm bylo slyšet, jak tahají zavazadla, nastal hluk, zazněl křik a smích. Anně bylo tak jasné, že nikdo nemá žádný důvod k radosti, až ji ten smích podráždil zrovna bolestivě a nejraději by si zacpala uši, aby jej neslyšela. Konečně zazvonili potřetí, ozvala se píšťala, hvizd lokomotivy, zařinčel řetěz a muž v kupé se pokřižoval. Stálo by za to se ho zeptat, co tím míní, řekla si Anna a zlobně na něho pohlédla. Dívala se přes dámu oknem na lidi, kteří byli vyprovodit cestující. Stáli na nástupišti a teď jako by ujížděli dozadu. Vůz, v kterém seděla Anna, se rytmicky otřásal na kolejích, přehnal se kolem nástupiště, kamenné zdi, kruhového návěstidla, kolem jiných vozů. Kola teď plynule, měkce a jemně zvonila o koleje, do okna vpadlo ostré večerní slunce a větřík si pohrával se záclonkou. Anna zapomněla na své sousedy v kupé, za houpavé, kolébavé jízdy vdechovala čerstvý vzduch a opět se zahloubala do svých myšlenek.

Kde to (...)

(......)