Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII

Něchljudov neulehl a dlouho přecházel hotelovým pokojem sem a tam. S Kaťušou byl konec. Nepotřebovala ho a bylo mu z toho smutno i hanba. Ale teď ho trápilo něco jiného. Jeho druhý úkol skončen nebyl, naopak ho trápil ještě víc než jindy a volal po činech.

Všechno strašlivé zlo, které viděl a poznal za tu dobu, a zvláště dnes v tom hrozném vězení, všechno zlo, jež zahubilo i milého Krylcova, triumfovalo, kralovalo a snad nikde nebylo možnosti nad ním zvítězit, ba nebylo možné ani pochopit, jak nad ním zvítězit.

V duchu před sebou viděl sta a tisíce potupených lidí, zavřených v zamořeném ovzduší, lidí, jež dávali zavírat lhostejní generálové, státní zástupci a inspektoři. Znovu před ním ožíval podivný nezávislý stařec, usvědčující vrchnost a pokládaný za blázna. Znovu před sebou viděl mrtvoly a mezi nimi krásnou, mrtvou voskovou tvář Krylcova, který zemřel pln zloby. A dávná otázka, zda je šílený on, Něchljudov, či jsou šílení lidé, kteří se považují za rozumné a dělají toto vše, ta otázka před ním vyvstala ještě naléhavěji a žádala odpověď.

Unaven chůzí i přemýšlením usedl na pohovku před lampou a bezděčně otevřel evangelium, které dostal od Angličana na památku. Když si předtím vyndával věci z kapes, hodil je na stůl. Tam prý je odpověď na vše, vzpomněl si, namátkou evangelium otevřel a začal číst. Byl to Matouš, kapitola XVIII.

1. V ten čas přistoupili učedlníci k Ježíšovi, řkouce: Kdo pak jest největší v království nebeském? – četl Něchljudov.

2. A zavolav Ježíš pacholátka, postavil je u prostřed nich.

3. A řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoliv nevejdete do království nebeského.

4. Protož, kdož by se koli ponížil jako pacholátko toto, tenť jest největší v království nebeském.

Ano, ano, tak je to, pomyslel si, neboť si vzpomněl, jak poznal uspokojení a radost ze života jen v té míře, nakolik sám sebe ponižoval.

5. A kdož by koli přijal pacholátko takové ve jménu mém, mneť přijímá.

6. Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho a pohřížen byl do hlubokosti mořské.

Proč je tu kdož by koli přijal a kam přijal? A co znamená ve jménu mém? tázal se Něchljudov v duchu. Cítil, že mu ta slova nic neříkají. A proč žernov na hrdlo a hlubokost mořská? Ne, to není nějak ono. Je to nepřesné a nejasné, pomyslel si a vzpomínal, jak několikrát v životě začínal číst evangelium a jak ho taková nejasná místa vždy odrazovala. Přečetl si ještě sedmý, osmý, devátý a desátý verš o pohoršeních, o tom, jak lépe jest do života vjíti, o potrestání ohněm pekelným, do něhož budou lidé uvrženi, i o maličkých a jakýchsi jejich andělech, kteří hledí na tvář Otce, kterýž jest v nebesích. Škoda že je to tak nesouvislé, myslel si. A přitom člověk cítí, že je v tom něco pěkného.

11. Přišel zajisté Syn člověka, aby spasil to, což bylo zahynulo – četl dále.

12. Co se vám zdá? Kdyby některý člověk měl sto ovec, (...)

(......)