Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXII

Maslovová vyndala z bochánku peníze a podala Korablevové kupón. Korablevová si kupón vzala, prohlédla si jej, číst sice neuměla, ale uvěřila vševědoucí Fešandě, že papírek platí dva ruble padesát kopejek, a pak se natáhla do větracího otvoru pro lahvičku s kořalkou, kterou tam měla schovanou. Jakmile to spatřily ženy, jež nebyly jejich sousedkami na pryčně, vzdálily se na svá místa. Maslovová si mezitím vyprášila šátek a plášť, vylezla si na pryčnu a pustila se do bochánku.

„Nechala jsem ti čaj, ale už asi bude studený,“ řekla jí Fedosja a vzala z police plechovou konvičku zabalenou v onuci a hrníček.

Nápoj úplně vychladl a chutnal spíš po plechu než po čaji, ale Maslovová si nalila do hrnku a zapíjela bochánek.

„Tumáš, Finaško!“ zavolala, ulomila kousek bochánku a dala ho chlapci, který se jí díval do úst.

Korablevová jí už podala lahvičku s kořalkou a sklenici. Maslovová nabídla Korablevové a Fešandě. Tyto tři trestankyně byly elitou cely, neboť měly peníze a dělily se spolu o vše, co měly.

Za chvilku Maslovová pookřála a živě líčila, jaké to bylo u soudu, smála se náměstkovi státního zástupce a tomu, co ji tam zvlášť překvapilo. U soudu se na ni všichni dívali se zřejmým zalíbením, vyprávěla, a proto každou chvíli naschvál chodili do místnosti pro trestance.

„I ten voják mi říkal, že se na mne pořád chodí dívat. To třeba některý přišel a sháněl se po nějakém lejstru nebo tak, ale já jsem viděla, že žádné lejstro nepotřebuje, ale že si může oči vykoukat,“ říkala s úsměvem a jako v údivu vrtěla hlavou. „Chlapi prohnaní.“

„To se ví,“ přidala se hlídačka, a už se jí zpěvavá řeč jen linula. „Jak vosy na med. K ničemu nejsou, ale tohle na ně platí. Na to se jenom třesou…“

„Však tady taky,“ skočila jí Maslovová do řeči. „Tady jsem to taky zažila. Jen mě přivedli, a zrovna šla parta z nádraží. Dotírali na mě, že jsem nevěděla, jak se jich mám zbavit. Zaplať pánbůh, že je dozorce zahnal. Jeden se na mě tak lepil, že jsem se ho taktak zbavila.“

„A jak vypadal?“ ptala se Fešanda.

„Takový černý a fousatý.“

„To bude on.“

„Kdo?“

„Ale Ščeglov. Ten, co zrovna šel dole.“

„Kdo je to, ten Ščeglov?“

„Neví, kdo je to Ščeglov! Už dvakrát utekl z káznice. Teď ho chytili, ale on jim zase uteče. I dozorci se ho bojí,“ vyprávěla Fešanda. Dodávala vězňům motáky a věděla o všem, co se ve vězení děje. „Ten jistě zdrhne.“

„A i kdyby, nás s sebou neveme,“ pravila Korablevová. „Radši mi pověz, co ti říkal advokát. Přece si teďka musíš podat žádost?“

Maslovová řekla, že nic neví.

V té chvíli přišla k popíjející elitě ryšavá žena. Vjela si oběma pihovatýma rukama do zcuchaných hustých vlasů a škrábala se nehty na hlavě.

„Já ti to, Katěrino, povím,“ začala. „Nejdřív ze všeho musíš napsat, že nesouhlasíš s rozsudkem, a pak to musíš podat k státnímu zástupcovi.“

„A co je ti do toho?“ zlostně zabručela Korablevová. „Čucháš kořalku. Nám nebudeš nic vykládat! Však víme i bez tebe, co máme dělat. Žádný se tě neprosí.“

(...)

(......)