Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIV

Když Něchljudov přijel k soudu, potkal hned na chodbě soudního vykonavatele, jehož znal od včerejška, a vyptal se ho, kde jsou umístěni vězňové už odsouzení a kdo v takových případech povoluje návštěvy. Vykonavatel mu objasnil, že vězňové jsou umístěni porůznu, a pokud nebyl vyhlášen rozsudek s konečnou platností, povoluje návštěvy státní zástupce.

„Po přelíčení vám řeknu a doprovodím vás. Státní zástupce tu stejně ještě není. Až po přelíčení. A teď račte do síně. Už se začíná.“

Něchljudov poděkoval vykonavateli, který mu dnes připadal zvlášť ubohý, za laskavost a šel do poradní síně.

Zatímco se ubíral k poradní síni, porotci už vycházeli. Mířili do soudní síně. Obchodník byl zase tak veselý, pojedl i popil stejně jako včera a pozdravil Něchljudova jako dávného přítele. Ani Petr Gerasimovič už v Něchljudovovi nebudil nelibost svou familiárností a hlasitým smíchem.

Něchljudov by byl rád řekl i všem porotcům, jaký vztah má k včerejší obžalované. Vlastně už včera, přemýšlel, jsem měl při přelíčení vstát a veřejně se vyznat ze své viny. Ale když vstoupil s porotci do soudní síně a začala stejná procedura jako včera, zase „soud přichází“, zase na pódiu ti tři s těmi límci, zase mlčení, zase to usazování porotců na židle s vysokými lenochy, četníci, podobizny, kněz – cítil, že to sice měl opravdu udělat, avšak nebyl by ani včera s to narušit slavnostní ráz.

Přípravy k líčení byly stejné jako včera (s tou výjimkou, že porotci už nebyli bráni do přísahy a předseda k nim neměl žádnou řeč).

Dnes šlo o případ krádeže vloupáním. Obžalovaný, střežený dvěma četníky s vytasenými šavlemi, byl hubený, útlý dvacetiletý chlapec v šedivém plášti, s popelavým nedokrevným obličejem. Seděl sám na lavici obžalovaných a úkosem si měřil příchozí. Chlapec byl obžalován, že spolu s kamarádem vypáčil zámek u kůlny a odcizil staré rohožky v ceně tří rublů sedmašedesáti kopejek. Z obžaloby vyplývalo, že strážník zadržel hocha ve chvíli, kdy odcházel s kamarádem, který nesl rohožky na zádech. Hoch i jeho kamarád se ihned přiznali a byli oba vzati do vazby. Hochův kamarád, zámečník, ve vězení zemřel, a tak nyní chlapec stál před soudem sám. Staré rohožky ležely na stole jako věci doličné.

Líčení probíhalo docela stejně jako včera, s celým arzenálem důkazů, usvědčení, svědků, jejich přísahy, výslechů, dobrozdání a křížových otázek. Svědčící strážník na otázky předsedovy, žalobcovy i obhájcovy vždy netečně utrousil „prosím ano“, „nevím“ a zase „prosím ano“, ale přes jeho vojáckou otupělost a mechaničnost bylo znát, že hocha lituje a nerad vypovídá, jak ho dopadl.

Druhý svědek, poškozený dědeček, majitel domu a vlastník rohožek, zřejmě člověk žlučovitý, na otázku, zda rohožky poznává, přiznal se k svému majetku velice nerad. Když se ho pak náměstek státního zástupce začal vyptávat, k čemu chtěl rohožek použít, a zda je nutně potřeboval, stařík se rozlítil.

„I hrom aby do nich, do těch rohožek, co s nima! Vědět, že s tím bude taková patálie, (...)

(......)