Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIII

Když se Něchljudov ubíral širokou chodbou zpátky (byla hodina oběda a cely byly odemčeny) mezi lidmi ve světle žlutých pláštích, krátkých širokých kalhotách a vězeňských střevících, když šel mezi těmi lidmi, měl zvláštní pocity. Jímala ho soustrast s lidmi, kteří byli zavřeni, i hrůza a úžas nad těmi, kdo je zavřeli a drží je zde, jímal ho i stud, že k tomu všemu tak klidně přihlíží.

Na jedné chodbě zapleskaly střevíce, jak kdosi proběhl dveřmi cely, a pak odtamtud vyšli nějací lidé, zastoupili Něchljudovovi cestu a klaněli se mu.

„Poručte, Vaše Blahorodí, nevím, jak vám říkají, ať už to s náma nějak provedou.“

„Já tu nejsem nadřízený, nic nevím.“

„To máte jedno, řekněte to třeba nahoře,“ ozval se rozhorlený hlas. „Nic jsme neudělali a už tu zkoušíme druhý měsíc.“

„Jak to? Proč?“ otázal se Něchljudov.

„No, zavřeli nás. Už tu sedíme druhý měsíc a sami nevíme proč.“

„Věru to je taková náhoda,“ pravil inspektorův zástupce. „Ti lidé byli zatčeni, protože neměli papíry v pořádku, a měli být posláni do svojí gubernie, jenže tam věznice vyhořela a gubernská správa nás požádala, abychom jim je neposílali. Všecky z ostatních gubernií jsme poslali pryč, ale tyhle máme tady.“

„Cože, jen proto?“ zeptal se Něchljudov a zůstal stát ve dveřích.

Houf asi čtyřiceti lidí, všichni v trestaneckých pláštích, obklíčil Něchljudova a zástupce. Několik hlasů spustilo najednou. Zástupce je okřikl.

„Mluvte jen jeden.“

Z houfu vystoupil velký, ušlechtile vypadající venkovan asi padesátiletý. Vyložil Něchljudovovi, že byli všichni vypovězeni a vsazeni do vězení, protože neměli osobní doklady. Vlastně je měli, jenže si je nedali včas prodloužit, zmeškali o čtrnáct dní. Každoročně je mívali takto prošlé a nikdo je netrestal, a teď je najednou sebrali a už druhý měsíc je vězní jako nějaké zločince.

„Jsme tu samí kameníci. Všichni z jednoho družstva. V gubernii prý vyhořel žalář. Za to my přece nemůžem. Buďte té dobroty.“

Něchljudov poslouchal a téměř nechápal, co starý muž ušlechtilého zevnějšku říká, poněvadž jeho pozornost cele upoutávala velká tmavošedá veš o mnoha nohách, která lezla ušlechtilému kameníkovi mezi vousy po tváři.

„Jak je to možné? Jen proto?“ obrátil se Něchljudov k zástupci.

„Ano, nahoře udělali chybu. Měli (...)

(......)