Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LII

„Smím se podívat?“ otázal se Něchljudov.

„Ó prosím,“ s líbezným úsměvem řekl inspektorův zástupce a začal se dozorce na něco vyptávat. Něchljudov nahlédl jedním otvorem. Urostlý mladý muž s černou bradkou přecházel v pouhém prádle sem tam. Jakmile zaslechl šramot u dveří, vzhlédl k nim, zamračil se a zase chodil dál.

Něchljudov nahlédl dalším otvorem. Jeho oko narazilo na jiné, vyděšené oko, zírající špehýrkou. Rychle ucouvl. Když pak nahlédl do třetího otvoru, spatřil drobného človíčka, který spal schoulen na lůžku, plášť přes hlavu. Ve čtvrté cele seděl s hlavou svěšenou a s lokty v klíně bledý mladý muž široké tváře. Když uslyšel kroky, zdvihl hlavu a podíval se. V celém obličeji, zvlášť ve velkých očích, se zračil beznadějný stesk. Muže zřejmě nezajímalo, kdo se dívá k němu do cely. Ať by se díval kdokoli, muž zřejmě od nikoho nečekal nic dobrého. Něchljudova se zmocnila úzkost. Už nikam nenahlížel a přistoupil k Meňšovově jedenadvacáté cele. Dozorce odemkl a otevřel dveře. Svalnatý mladý muž s dlouhým krkem, s dobráckýma kulatýma očima a s malou bradkou stál u lůžka, narychlo si oblékal plášť a polekaně hleděl na příchozí. Něchljudova zvlášť ohromily ty kulaté dobrácké oči, tázavě a polekaně těkající z něho na dozorce, na zástupce a zase nazpět.

„Tady pán se chce zeptat na tvůj případ.“

„Děkuju uctivě.“

„Ano, slyšel jsem o vašem případě,“ řekl Něchljudov, šel dovnitř a stoupl si ke špinavému zamřížovanému oknu. „A rád bych to slyšel přímo od vás.“

Meňšov šel rovněž k oknu a ihned začal vykládat, zprvu pokukoval nesměle po důstojníkovi, pak mluvil stále směleji, a když zástupce odešel na chodbu udělit nějaké rozkazy, nabyl odvahy docela. Jazykem i podáním to bylo vyprávění toho nejprostšího, nejhodnějšího chasníka a Něchljudovovi připadalo zvlášť divné, že slyší takové vyprávění z úst trestance v potupném oděvu a v žaláři. Poslouchal a přitom si prohlížel nízký kavalec se slamníkem i okno s tlustou železnou mříží, špinavé, zvlhlé a zamazané zdi i žalostnou tvář a postavu nešťastného, zbědovaného sedláčka v trestaneckých střevících a v plášti, a bylo mu čím dál smutněji. Nechtěl věřit, že by bylo pravda, co mu ten dobromyslný člověk vyprávěl, tak hrozné bylo pomyšlení, že lidé mohli člověka zatknout pro nic za nic, jen (...)

(......)