Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LI

Téhož dne jel Něchljudov rovnou od Maslennikova do věznice a zamířil k známému inspektorovu bytu. Opět se tu stejně jako posledně rozléhaly zvuky bídného klavíru, ale už to nebyla rapsódie, nýbrž etudy Clementiho, hrané rovněž nadmíru řízně, výrazně a živě. Služebná s obvázaným okem přišla otevřít, sdělila, že pan kapitán je doma a uvedla Něchljudova do malého salónu, kde byla pohovka, stůl a na vlněné háčkované pokrývce velká lampa s růžovým papírovým stínidlem, z jedné strany připáleným. Přišel vrchní inspektor se ztrápeným, smutným obličejem.

„Co si račte přát, prosím uctivě?“ otázal se, zapínaje si prostřední knoflík na uniformě.

„Byl jsem teď u náměstka gubernátora a tady jsem dostal povolení,“ řekl Něchljudov a podal inspektorovi lístek. „Chtěl bych mluvit s Maslovovou.“

„Markovovou?“ ptal se inspektor, jelikož se pro hudbu přeslechl.

„S Maslovovou.“

„Ach ano, ano!“

Inspektor vstal a šel ke dveřím, za nimiž se ozývaly Clementiho rulády.

„Marusjo, počkej aspoň chvilku,“ řekl tónem, z kterého bylo zřejmé, že má věčně s tou hudbou kříž. „Není slyšet slova.“

Klavír se odmlčel, ozvaly se nespokojené kroky a kdosi nahlédl do dveří.

Inspektorovi se nejspíš ulevilo, že v hudbě nastala přestávka, zapálil si tlustou cigaretu ze slabého tabáku a nabídl Něchljudovovi. Ten odmítl.

„Tedy bych rád viděl Maslovovou.“

„Teď to zrovna nepůjde,“ řekl inspektor.

„Pročpak?“

„Inu, je to vaše vina,“ pravil inspektor a pousmál se. „Vaše Jasnosti, nedávejte jí peníze do ruky. Chcete-li, dávejte je mně. O nic nepřijde. Ale včera jste jí asi dal peníze, ona si sehnala pití – tenhle nešvar nemůžeme vymýtit – a dnes se tak opila, že dokonce dělala výtržnosti.“

„Opravdu?“

„Jistě, dokonce jsem musel přísně zakročit. Dal jsem ji na jinou celu. Jinak je to mírná ženská, ale peníze jí prosím vás nedávejte. To vám jsou takoví lidé…“

Něchljudov si živě vybavil, co bylo včera, a opět ho pojala úzkost.

„A mohl bych vidět Bogoduchovskou? To je politická,“ ozval se po chvilce mlčení.

„Proč ne, to můžete,“ pravil inspektor. „No, copak chceš?“ obrátil se k dívce asi pětileté nebo šestileté, která přišla do pokoje a s hlavou otočenou tak, že nespustila oči z Něchljudova, mířila k otci. „Vidíš to, upadneš,“ řekl inspektor a s úsměvem pozoroval, jak se děvčátko nedívá na cestu, až zakoplo o kobereček a pak přiběhlo k otci.

„Tak jestli je to možné, šel bych tam.“

„Ano, prosím,“ řekl inspektor, objal děvčátko, stále hledící na Něchljudova, vstal, jemně je odstrčil a vyšel do předsíně.

Inspektor si ještě ani neoblékl kabát, který mu podala služka s obvázaným okem, ani ještě nevyšel ze dveří, a už se opět linuly výrazné Clementiho rulády.

„Byla na konzervatoři, ale tam je hrozný zmatek. Ale má velké nadání,“ pravil inspektor, když šli se schodů. „Chce pořádat koncerty.“

Inspektor a Něchljudov došli k věznici. Sotva se inspektor objevil, branka se ihned otevřela. Dozorci zasalutovali a zrakem ho provázeli. V předsíni potkal (...)

(......)