Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX

Člověk, na němž záleželo, aby byl zmírněn osud petrohradských vězňů, byl muž ověšený řády, které s výjimkou bílého kříže v knoflíkové dírce nenosil, starý generál z rodu německých baronů, muž zasloužilý, ale prý už senilní. Sloužíval na Kavkaze, kde dostal kříž (který mu zvlášť lichotil) za to, že ruští mužici, ostříhaní, oblečení do uniforem a ozbrojení puškami s bodly, pobili tenkrát pod jeho vedením přes tisíc lidí, kteří hájili svobodu, své domovy a rodiny. Potom sloužil v Polsku, kde rovněž nutil ruské rolníky k mnoha zločinům, začež také dostal řády a nové ozdoby na uniformu. Potom byl ještě kdesi a nyní už jako zchátralý stařec získal místo, jež mu skýtalo pěkný byt, plat i úctu a jež zastával dosud. Úzkostlivě dodržoval předpisy shora a velice na tom lpěl. Předpisům shora přikládal mimořádný význam a soudil, že cokoli na světě lze změnit, jen tyto předpisy nikoli. Měl za úkol věznit v kasematech, v samovazbách politické delikventy obojího pohlaví, a to věznit tak, že během deseti let jich polovina hynula, buď zešíleli, umírali na souchotiny, anebo končili sebevraždou. Někdo se usmrtil hladem, jiný si přeřezal žíly sklem, jeden se oběsil, jiný se upálil.

Starý generál to všechno věděl, to vše se dálo před jeho zraky, ale takové případy nehnuly jeho svědomím, stejně jako nehnuly jeho svědomím nehody způsobené bouřkou, povodněmi atd. Ty případy se děly proto, že byly ve jménu Jeho císařského Veličenstva dodržovány předpisy shora. Předpisy však bylo nezbytně nutno dodržovat, a proto bylo naprosto zbytečné uvažovat o jejich následcích. Starý generál si ani nedovolil přemýšlet o něčem takovém, neboť měl za svou vlasteneckou a vojenskou povinnost nemyslet, aby neochabl v plnění svých, podle jeho mínění velice závažných úkolů.

Jednou týdně obcházel starý generál ze služební povinnosti všechny kasematy a ptal se vězňů, zda si něco nepřejí. Vězňové se na něho obraceli s různými prosbami. Záhadně mlčel, klidně je vyslechl a nikdy nic nesplnil, protože všechny prosby byly proti zákonným ustanovením.

Zatímco Něchljudov přijížděl k obydlí starého generála, přehrály jemné zvonky věžního orloje Když slaven Bůh a pak odbily dvě. Když Něchljudov poslouchal orloj, vzpomněl si na zápisky děkabristů, v nichž četl, jak ta líbezná hudba, opakující se každou hodinu, působí na duševní stav lidí věčně věků uvězněných.

Ve chvíli, kdy Něchljudov přijel před dům, seděl starý generál v tmavém salónu u vykládaného stolku a společně s mladým malířem, bratrem jednoho ze svých podřízených, otáčel talířkem na archu papíru. Jemné, vlhké, štíhlé prsty umělcovy byly zaklesnuty do drsných, svraskalých prstů starého generála, neohebných v kloubech, a spojené ruce se trhaně pohybovaly i s překlopeným talířkem po papíře, na kterém byla napsána celá abeceda. Talířek zodpovídal generálovu otázku, jak se duše po smrti navzájem poznají.

Ve chvíli, kdy jeden z důstojnických sluhů, zastávající službu komorníka, vstoupil s Něchljudovovou vizitkou, mluvil (...)

(......)