Josef Kajetán Tyl

STRAKONICKÝ DUDÁK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VÝSTUP 5.

Před vchodem Rosava v oděvu poutnickém. Za ní Dorotka s trumarýnou, plachetku na hlavě; Kalafuna s houslemi ve futrálu, ranec na zádech. Předešlí.

 

ROSAVA:

Teď jsme u cíle; když vejdete,

koho hledáte, zde najdete.

DOROTKA: A vy nás opustíte?

ROSAVA:

Budu u vás blíž,

nežli ty, má milá, víš,

vzácným poutem s vámi sblížena. (Zmizí.)

KALAFUNA: S kým to věčně hovoříte, panno Dorotko? Hned na našich křižovatkách pod lesem se dáte do řeči, jako by nás měla nějaká ta osoba vést, a pak už táhneme, nevíme ani kam, přes hory a doly rovnou cestou sem. A kde to jen jsme? Tady to vypadá jako v nějaké pohádce o zakleté princezně.

DOROTKA: Pojďte jen dál, Kalafuničko, srdce mi buší jako zvon samou nedočkavostí, pojďte, ať víme, jsme-li konečně u cíle.

KALAFUNA: Nic tak, je-li tu Švanda, přivoláme si ho po muzikantsku! (A již spustí oba národní píseň „Jen ty mi, dudáčku, zadudej“ na housle a na trumarýnu. Švanda poslouchá, žasne, pak vyskočí.)

ŠVANDA: Co je to? – Zdá se mi něco? To jsou muzikanti z Čech – to je strakonická! (Běží ke vstupu.) I ty sladké umučení – Dorotko, Kalafuno! Je-li možná?

DOROTKA (vběhne Švandovi do náruče): Pozdrav tě ruka nebeská, můj milý Švando. Ach, to jsem ráda, že jsme tě přece našli; vždyť jsme už skoro celý svět prolezli, přes hory a doly, přes lesy a vody, a kdyby nebylo mé laskavé přítelkyně –

KALAFUNA: Kterou nikdo nevidí –

DOROTKA: A která nás vedla přes hory a doly, snad bychom seděli někde za světem a vyhlíželi, kudy za tebou. No, jak se máš? Co děláš – Myslíš na mě? Schraňuješ hodně? Tak už mluv!

VOCILKA (sedí mezitím pořád u stolu, pilně jí a pije): A to je řehtačka!

ŠVANDA: Jak mám mluvit, když ty švitoříš, jako bys chtěla mluvit do soudného dne? – Dobře se mám a myslím na tebe – ale co tě napadlo, pustit se do světa?

KALAFUNA: Tak si pomysli, Švando! Když jsi nešel za čtyři neděle, začala věšet hlavu – a když jsi nešel po osmi nedělích, chodila jako bez hlavy.

DOROTKA: Já to povídala napřed, že to bez tebe nevydržím – a potom jsem si pořád myslela, že se ti něco stalo.

VOCILKA: Kýho čerta, to je zamilovaná kronika – to bych mohl potřebovat!

KALAFUNA: A když ji potkalo konečně to neštěstí –

DOROTKA: Ach, já bych byla snad i bez něho odešla.

ŠVANDA: Jaké neštěstí?

KALAFUNA: Že jí otec ulehl a už nevstal.

ŠVANDA: Tvůj otec?

DOROTKA: Ach arci. (Utírá si oči.)

ŠVANDA: A chudák!

VOCILKA: Mohla se tam položit místo něho…

KALAFUNA: Tu ti přijde ke mně, zdali prý bych s ní nešel za tebou. Já ti první chvíli myslil, že na ní oči nechám. Ale pak jsem si to rozpočítal – he, he. Vidíš, jářku, – stará beztoho pořád bručí na malé výdělky, ušetři jí tedy jedlíka – snad přitom ve světě něco utrhneš – vždyť nejsi šumař, aby tě hodili pod lavici. Byl to ode mne arci darebácký kousek a stará mi udělá – he, he, zlořečenou lázeň, až se navrátím; (...)

(......)