Vladislav Vančura

HRDELNÍ PŘE ANEBO PŘÍSLOVÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola desátá

Na třetí den přibyli Josef a Jiří k Skočdopolům jako staří přátelé. Shledal jsem, že se oba bratři více sobě podobají než jindy. Josefovy šaty byly o poznání lepší a Jiří byl oděn nedbaleji. Pociťoval jsem z toho úlevu. Mluvilo se také trochu jinak než při poslední schůzce. Panečku, Skočdopolovy ženské nás již tak nechválily a Skaličku také ne.

„Myslím,“ řekl Josef, když se již rozmlouvalo dobrou hodinu, „že bych snad měl zavolati zedníky, aby opravili trošičku dům. Všiml jsem si, že velmi sešel.“

„Obytný dům?“ pravila paní Skočdopolová a její tvář zrůžověla zájmem, „co vás nemá, to právě je to poslední, nač máme mysliti. Obnošený klobouk na cestě nezmokne, avšak teď je čas polních prací a sadařských prací. Vždyť nemáte koňské potahy, ani dobytek, ani brav. Avšak jakmile jste na věc pomyslil, již je napravena.“

Potom nás vedla do stájí a do chlévů, a procházejíc podél řad kravských zadků, označovala jalovice a ony z dojnic, jež byla hotova půjčiti do Skalický. Smluvili jsme ještě dva páry volů, a jak to bývá při selských smlouvách, zvážili jsme svůj dobyteček. Nepočínali jsme si snad ledabyle, byli jsme přesní a ještě jsme si kapánek přidali na váze. „To je pro povzbuzení,“ řekl Skočdopole a chechtal se, našed tuto výmluvu. „Víte, proč čert zbil bábu? Že se neuměla vymluví ti!“

Dobytek byl tímto stěhováním celý poplašen, jedna jalůvka se vytrhla ze skotákovy ruky a proháněla se po dvoře jako divá. To není snadné polapiti takovou potvůrku a přivésti ji k rozumu! Bylo s velikou nevýhodou, že jsem to zkoušel. Ale již tu byl Vavřinec a popadl ji opravdu po řezníčku.

„To je po prvé,“ pravila paní Skočdopolová, „co vy mužští jste k něčemu dobří. Jděte, čpíte všichni kanceláří, a div že neběháte s pery za uchem.“

„A to bych se na to podíval,“ odpověděl Vavřinec již zcela vážně, „to bych se podíval, umím-li se ohánět v hospodářství čili nic. Přál bych si, abyste mi svěřili ten statek na jediný rok.“

„Zkusme to! Zkusme to,“ opakovala paní, zatajujíc svoji radost, „zkusme to, či raději toho nechrne. Kdežpak, dnes již nebývá doma ani skřítek. Doma žádnému slano ani mastno není, jinde voní mu koření. Jen si jdi, jen si jdi po všech čertech, beztoho bys jen zkazil to, co již je.“

„Myslím si,“ řekl Josef Půlpytel, „že by se Skalička hodila k tomu, abyste ukázal, co všechno dovedete. Pojďte se mnou!“

Smáli jsme se, považujíce toto vybídnutí za žert, ale Lucie o něm mluvila znovu a znovu. „Proč bychom nešli? Proč by ne?“

Rozmlouvali jsme již ve světnici, která přiléhá ke kuchyni. Služtičky drkaly nádobím a jedna z nich si prozpěvovala. Pootevřel jsem dveře, abych se na ni podíval, ale, hrome, ta byla škaredá! Skláněla se nad tloukem a seškrabovala s něho jakousi kaši. Ano, byla praškaredá, avšak za ní stál jakýsi chlapík, který měl o věci zřejmě jiné mínění. Pokukoval po děvčeti jako kocour, obnažuje v úsměvu děravý zub. Ale již mne zhlédl, děvče přestalo zpívat jako když utne a vozka zachřestil klíči, které (...)

(......)