Vladislav Vančura

HRDELNÍ PŘE ANEBO PŘÍSLOVÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola pátá v níž se mluví o příhodě učitele Vyplampána

Toť se ví, Vyplampánova přítelkyně někde vyslechla, že je Půlpytel obviňován z hrdelního zločinu, a všechna zděšena a křižujíc se, nalezla záminku, aby přiběhla do hospody, kde bydlil. Je to holka od rány, sedla si blízko našeho nového známého a dala se do snídaně.

Kolem deváté mívám potřebu vypiti číšku čaje, a protože moje hospodyně v ten čas smejčí, chodívám, kamkoliv mne zrak zavede a nohy zanesou, abych učinil zadost tomuto obyčeji. Tak jsem se octl u Nezkušeného písklete, právě když dívčina upustila svůj kapesník k Půlpytlovým nohám. Svižně jsem jej zvedl, a postřehnuv její zájem, trochu jsem ji postrašil, řka, že by ji náš rozparovač poslal hned na krkavci skálu, kdyby s ním byla chviličku sama.

„Vy máte z pekla štěstí,“ řekl jsem, dotýkaje se jejího podbradku, „vy máte štěstí, že jsem přišel.“

Viděl jsem, jak sklopila oči, a byl jsem rád, že jsem prokázal Vyplampánovi malou službičku. Nato jsem přisedl k Půlpytlovi. Mluvili jsme o polních pracích, jež nastávají našemu rolnictvu. Můj soudruh osvědčoval hojné vědomosti a rozvahu. Tu, právě uprostřed rozhovoru, mě vyhledal kuchtík, a zakašlav mi za hlavou, měl mě k tomu, abych poodstoupil.

„Pane,“ řekl, pohazuje utěrkou, „slečna, která s vámi mluvila, vás prosí o malou úsluhu. Čeká na vás za dveřmi, ale nemáte se omeškat.“ Vyšel jsem velmi neochotně, ale i po mrzutém žlabu teče čistá voda, a tak opět se usmívaje, jsem se otázal slečinky, co si přeje.

„Po tom, co jste mi řekl,“ odpověděla, „jsem všechna nesvá. Nemohu se vrátit sama domů a snažně vás prosím, abyste mě dovedl. Či lépe, zavolejte, prosím vás, Vyplampána, aby mě odvedl sám a aby mi poradil, co mám dělat. Nevrátím se domů ani živou mocí. Namoutě, velice se bojím.“

Viděl jsem, že tato ovečka doslova chce kaliti vlku vodu, a rozmlouval jsem jí věc řka, že vydám právě tolik jako Vyplampán a že se zavazuji zdrželi svého přítele Půlpytla, dokud by nedošla, kam si zamane. „Ostatně,“ řekl jsem, „ujišťuji vás, že je to muž vybraných způsobů, nemohu věřiti, že by ublížil kuřeti.“ Ale co naplat! Vrtěla hlavou, vyváděla, jako by jí srdéčko usedalo, a měla na krajíčku slzy jako z konve. Omluvil jsem se tedy Půlpytlovi, a vyprázdniv svůj hrneček, bral jsem se volným krokem k Vyplampánovu obydlí.

Kdo dělá, co chce, setká se s tím, co by nerad. Slečinka naléhala jako bez rozumu a já, starý hlupák, podlehl jsem její svévoli nevhod. U Vyplampána byla mimo nadání jeho sestra, paní Zámišová, táž, o níž se říká, že dovede Vyplampánovi natřít uši. Stáli před otevřeným prádelníkem a paní, vyjímajíc kus prádla za kusem, některý roztřásla a jiné kladla na stoh, až navršila velikou kupu. Na můj pozdrav odpověděla jenom letmo. Zvěděl jsem, že přijela s dvěma dcerami, které zatím byly u známých ve městě, a že se zdrží několik dnů. Každý jinde hledá to, čeho má doma nazbyt, paní Zámišová zřejmě hověla svému zvyku probírati se košilemi a utěrkami. Souhlasil jsem s ní, že (...)

(......)