Vladislav Vančura

ÚTĚK DO BUDÍNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Matčina rozmluva s Dorou

Toho dne navečer přišla k matce nejstarší dcera. Jana se dosud nevrátila z přednášek a tak se stalo, že mluvíce záhy přišly na nejmladší sestru.

„Jsem šťastna,“ pravila paní, „že ses neopozdila. Musím ti to říci. Mám strach o Janu a ve dne v noci mi nevychází z mysli. Vidím, že se její zvyky proměňují, vede si jinak než dříve. Bývá zamyšlena, poslouchává praskání ohně, dlouho mlčí a potom znenadání se dává do řeči nevědouc, kdy přestat.“

Dora se měla na pozoru, aby vzhledem k matce neřekla něco neprozřetelného. Kdysi se obeznámila s její láskou a shledala, že je hořká. Odtud pak směšovala její horoucnost s pečlivostí a staráním. Byla tedy znepokojena již zdálky, slyšíc, že její matka nalezla příčinu, aby spěchala s obědem nebo odložila večeři. Všechno, co se nedálo podle starého zvyku, ji pohoršovalo, neboť se bála, že její matka se pobouří a vystoupíc z břehů jako okeán obnaží písky a chaluhy své péče. Zdálo se jí, že den, tak jak jej rozděluje potřeba jídla a spánku a čas vykázaný k práci, je podoben cestě, jíž musí proběhnout, aby si zachovala mírnost a rozum.

Domnívala se, že je její maminka tak trochu podivínská či že stáří otupilo její úsudek. A tak, sotvaže paní umlkla, jala se vyvraceti všechna její tvrzení řkouc, že se mýlí.

„Jana,“ pravila, „přestala býti již dávno děvčátkem, jehož myšlenky jsi lehounce uhadovala. Vím, že to bylo hrozné dítě, ale neupřímnost byla její nejmenší chybou. Kdyby se jí přihodilo něco význačného, dozajista by ti to řekla a snad by neopominula zmíniti se o tom i svým sestrám. Máš zbytečný strach. Nemysli na Janu, nepodobá se ani Alžbětě ani mně, je to studentka a má vlastní hlavu. Neptej se jí, nech ji na pokoji, jsem jista, že není zamilována.“

„Naopak, naopak,“ odpověděla paní Myslbeková, vstávajíc se svého křesla, „jste si všechny tři až příliš podobny!“

Neposlouchala již, co Dora namítá, a majíc loket v dlani sledovala děti přecházející ulicí.

Za chvíli potom vešla Jana. Pohodila sešit na stůl a s okázalou veselostí se jala vyptávat, jak se daří Brehmovi a co se přihodilo u nich v domě.

„Slíbila jsi, že k nám v sobotu přijdeš,“ pravila Dora a její sestřička se jala omlouvati, přehánějíc opět míru. Vadily se trochu, mluvíce o jakési nehodě ve skleníku, jedna svalovala vinu na druhou, a pokud tak oživeně mluvily, nezdála se ani Dora příliš ošklivá.

Kolem osmé zastavil před domem Brehmův vůz a houkal. Dámy se rozloučily, neboť byl čas, aby se Dora vrátila. Umluvily se, že Jana a paní Myslbeková poobědvají nejbližší neděli s Brehmovými.

Sotva starší sestřička odešla, vrhla se Jana na pohovku a jala se vypravovati o svých přítelkyních a o známých z fakulty. Vyslovila jméno Barányovo, a sotva je řekla, jala se mluviti velmi rychle a vymyslila si příhodu, jež by utlumila znění toho jména tak jako dlaň, již kladete na chvějící se zvon.

Paní Myslbeková se neobrátila k své dceři, předstírajíc nezájem, avšak poslouchala velmi pozorně. Vydechla volněji a (...)

(......)