Vladislav Vančura

ÚTĚK DO BUDÍNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Brehm rozmlouvá s Janou

„Jano, má drahá přítelkyně,“ řekl Brehm usedaje v oné světnici hotelu Europa, kde nebylo lůžek, „Jano, nezazlívejte mi, že jsem přišel a nezván. Posílají mě vaše sestry a velmi si přejí, abyste se vrátila. Musím opakovati, co mi uložily. Vraťte se zpátky!“ Myšlenka, že se Jana stydí za svůj útěk, přiváděla Brehma z míry. Byl by ji rád ujistil odpuštěním, a nemaje odvahy říci své mínění, byl stísněn.

Jana opírala čelo o okenní rám vyhlížejíc na náměstí téměř pusté. Vítr bral chodcům klobouky a zlehka řinčel tabulemi. Bylo jí úzko, ale závoj vzrušení a tíha pýchy způsobovaly, že téměř neviděla a že zůstala tiše stát.

„Nečekala jsem vás, ani svých sester,“ pravila po chvíli mlčení. „Již se skončily časy, kdy jste mi mohli rozkazovati. Neříkám, že jsem se včera provdala, neboť vy a všichni moji příbuzní dbáte na pořádek, nicméně mám již manžela!

Na místě těch, kteří mě trápili, na místě těch, které jsem milovala, na místě rádců, jichž pokynů dbáme, na místě pána, který rozkazuje, na místě starých přátel mám manžela, nebo lépe milence! Nevrátím se o své vůli a chci věřit, že mě k tomu nedonutíte.“

„Ach,“ odpověděl Brehm, „proč mluvíte tak příkře? Jsme všichni vzdáleni toho, abychom vám vnucovali svou vůli. Vaše matka a vaše sestry neřekly ani slovíčko ve zlém úmyslu, litují však, že jste jim zamlčeli své rozhodnutí. Proč Barány nepřišel, jako bývá zvykem choditi k milenčině matce?“

„Nic o tom nevím,“ pravila opět Jana a potom obrátivši se dodala s rostoucím hněvem. „Jsme příliš vážní, abychom obnovovali zastaralé zvyky!“

Tu otevřela dveře volajíc Baránya. Vešel s úsměvem.

Ach, jaká neshoda mezi činy milenců! Prvý z nich se směje a druhý rozpoutává všechny síly lásky, aby se vrhly jako větrové na oblak. Vyzdobuje se pýchou, jež v sobě tají hoře, dává v plen nádheru svého dětství za rouge! Pokryla by se barvami nevěstek, jen aby mohla setrvat v té lásce.

Barány záhy ukončil rozmluvu o srdceryvných věcech řka, že není nikdo křižován.

„Shoduji se s vámi,“ řekl, když usedli vedouce si po přátelsku. Jana odešla do druhé světnice a neodvážila se naslouchat. Strašila se, neboť milence často rozlučuje i slovo cizího člověka. Zdálo se jí, že vidí kmitati se jiskřičku zkázy. Snad uhadovala z takové dálky věci příští, avšak to, o čem mluvil Brehm s Barányem, bylo málem veselé.

„Chcete, abychom se vrátili,“ řekl Barány vdechuje kouř. „Trváte na tom? Což bychom nezvětšili rozpaky a neotevřeli bychom huby všem pomluvačům? Jaký nesmysl! To, čeho jsme se odvážili, může býti omluveno jedině trváním, a vy zkracujete tuto lhůtu, kterou nám zamilovanost dosud nevyměřila?“

„Není to tak pošetilé,“ odpověděl Brehm, „neboť vaše odvaha není nenapravitelná. Vraťte se beze strachu. Slýchával jsem o podobných věcech, nikdo je nepovažoval leč za příhodu krátkého trvání.“ Zatím co odříkávali tato zpola žertovná mínění, klečela Jana před zásuvkou skříně, usilovně pořádajíc Barányovy věci. Nezardívala se, ale kdyby byla (...)

(......)